Pohled Avy

Neměla jsem ani čas zamrkat.

Tichou chodbou se rozlehlo ostré, praskavé plesknutí, jak Novina dlaň narazila na moji tvář. Naprostá síla toho úderu mi trhla hlavou na stranu a já zavrávorala dozadu, dokud jsem ramenem tvrdě nenarazila do kovové zárubně úložné komory.

V ústech mi zaplavila ostrá kovová pachuť. Tvář mě pálila, jako by mi ji ocejchovali žhavým železem, a kůže pod ostrými fluorescenčními světly okamžitě otekla.

Na zlomek sekundy celá chodba zatajila dech.

Má vnitřní vlčice vydala krev tuhnoucí, instinktivní výkřik agónie. Nekřičela jen kvůli fyzické bolesti; volala *jeho*. Našeho Alfu. Našeho osudového druha. Podle všech přírodních zákonů i zákonů Měsíční bohyně byl ochranitelský instinkt druha absolutní. Každý, kdo by se odvážil udeřit družku Alfy, by měl mít roztržené hrdlo dřív, než by mu ruka vůbec klesla k boku.

Třásla jsem se a pomalu otočila hlavu, můj rozmazaný zrak se upnul na Iana.

Čekala jsem na zařvání. Čekala jsem, až se jeho oči zalijí karmínovou barvou, až jeho mohutná postava vstoupí mezi mě a Novu a ochrání mě před krvelačnými, cvakajícími čelistmi smečky.

Ale on se ani nepohnul.

Ian Dawson stál naprosto nehybně. Ruce měl hluboko v kapsách svých tmavých džín, klouby bílé. Viděla jsem násilnou, chaotickou válku zuřící v jeho temných očích – divoké zvíře křičící touhou zmasakrovat každého v chodbě, bojující brutální, prohranou bitvu proti arogantnímu, nedotknutelnému chlapeckému králi, který se odmítal nechat ponížit.

Čelist měl zaťatou tak pevně, až jsem si myslela, že se mu roztříští zuby. Ale pak, přímo před mýma uslzenýma očima, válka skončila. Šelma byla zatlačena zpět do své klece.

Na Ianovu úchvatně pohlednou tvář sklouzla maska absolutní, mrazivé lhostejnosti.

Bylo mu to jedno. Hodlal je nechat, aby mě roztrhali na kusy.

„Iane, panebože!“ vydechla Nova, okamžitě odhodila své kruté chování a proměnila se v obraz ztělesněné utrápené nevinnosti. Vrhla se vpřed a přitiskla své dokonale upravené ruce na jeho hruď. „To ona tě tam uvěznila? Snažila se na tebe ta špinavá malá zrůda vrhnout?“

Nemohla jsem dýchat. Zírala jsem na Iana a jediná tichá prosba ho žadonila, aby řekl pravdu. *Řekni jim, žes mě tam vtáhl ty. Řekni jim to.*

Ian se podíval dolů na Novu. Pak jeho chladné, mrtvé oči švihly ke mně. Podíval se na mé rozcuchané, rozpuštěné vlasy, můj nadměrný, zmačkaný svetr a jasně rudý otisk dlaně rozkvétající na mé bledé tváři.

Na rtech se mu pomalu vyřezal krutý, břitce ostrý úšklebek.

„Je to blázen,“ protáhl Ian a jeho hluboký hlas se bez námahy nesl zaplněnou chodbou. „Jenom ubohá, zoufalá Omega škemrající o špetku pozornosti.“

Ta slova mi nejen zlomila srdce; úplně ho roztříštila na prach. Bylo to, jako by sáhl přímo do mé hrudi a holýma rukama mi rozdrtil duši.

A aby zasadil poslední, smrtící úder, Ian ležérně vytáhl jednu ruku z kapsy a pevně obemkl svou silně potetovanou paží Novin útlý pas, čímž si ji přitáhl těsně k boku.

„Já už holku mám,“ oznámil Ian a políbil Novu na temeno hlavy. „Proč by mě sakra měla podruhé zajímat taková chodící popelnice jako ona?“

Chodbou to vybuchlo.

Nebyl to jen smích; byla to přívalová vlna čistého, nefiltrovaného výsměchu. K nebi vyletěly mobilní telefony a záblesky fotoaparátů mě oslepovaly, zatímco desítky studentů nahrávaly mou naprostou zkázu.

„Slyšeli jste ho? Ona se ho fakt pokusila svést v kumbálu na košťata!“

„Podívejte se na ni! Vždyť ani nemá oblečení, co by jí sedělo!“

„To je ale nestydatá, ošklivá malá mrcha. Myslet si, že by se kdy mohla dotknout našeho budoucího Alfy.“

„Ona si fakt myslela, že by Ian Dawson chtěl *tohle*?“

Toxický, dusivý jed jejich slov mě začal utápět. Smáli se, ukazovali si, šklebili se. A přímo uprostřed toho všeho, koupající se v jejich obdivu a uctívání, stál můj druh.

Nova se na mě přes Ianovo rameno ušklíbla, v očích měla výraz čistého, jedovatého triumfu. Vyhrála. Přivlastnila si nejvýše postaveného samce ve smečce a v procesu mě naprosto zničila.

Nemohla jsem tu zůstat. Kdybych v té chodbě zůstala ještě vteřinu, roztříštila bych se na milion kousků a rozfoukala se jako prach.

Znovu jsem se na Iana nepodívala. Sklopila jsem hlavu a použila své rozpuštěné vlasy jako závěs, abych skryla horké, ponižující slzy, které se mi řinuly přes řasy.

Slepě jsem se prodírala hradbou posmívajících se studentů. Někdo mi schválně nastavil nohu a já zakopla, kolena mi drsně odřela dlaždice na podlaze. Smích jen zesílil. Vyškrábala jsem se zpět na nohy, ignorovala bodavou bolest v nohou a dala se do běhu.

Neběžela jsem k hlavnímu vchodu. Nemohla jsem čelit slunečnímu světlu ani otevřenému kampusu. Běžela jsem k nejtemnějšímu a nejizolovanějšímu místu, které jsem znala.

Na schodiště.

Prorazila jsem těžké požární dveře a brala betonové schody po dvou, plíce mi křičely po kyslíku, zrak mi plaval v slzách. Čím výše jsem stoupala, tím víc posměšný smích slábl a nahrazoval ho trhavý, zoufalý zvuk mého vlastního vzlykání.

*Odmítni ho,* křičela má mysl. *Odmítni ho, než tě úplně zničí!*

Ale věděla jsem, že nemůžu. Byla jsem nízko postavená Omega bez moci, bez podpory smečky a s vlčicí, která byla roky neaktivní. Kdybych iniciovala odmítnutí druha proti čistokrevnému, budoucímu hlavnímu Alfovi, fyzický zpětný ráz by mě pravděpodobně zabil. Byla jsem uvězněna v noční můře navržené samotnou Měsíční bohyní.

Dosáhla jsem nejvyššího patra a celou svou vahou se opřela do těžkých kovových dveří vedoucích na střechu.

Rozlétly se a zasáhl mě prudký poryv ledového, neklidného větru.

Obloha nad univerzitou zmodrala do zlověstně šedé barvy. Tmavá, těžká bouřková mračna se divoce převalovala a zrcadlila katastrofální zkázu v mé hrudi.

Vypotácela jsem se na rozlehlou, prázdnou betonovou střechu a vítr mi okamžitě rozmetal tmavé vlasy kolem uslzené tváře. Potácela jsem se k vysokému kovovému zábradlí na okraji střechy a svírala studenou ocel tak pevně, až mi zbělely klouby.

Opřela jsem si čelo o kov a lapala po dechu, zatímco se konečně protrhl příval slz. Vzlykala jsem, dokud jsem neměla hrdlo rozedrané do krve, oplakávala jsem toho krásného, ochranitelského druha, o kterém jsem vždy snila, i to kruté, povrchní monstrum, které jsem ve skutečnosti dostala.

*RÁNA.*

Ohluchující bouchnutí těžkých střešních dveří se rozlehlo jako výstřel nad kvílejícím větrem.

Trhla jsem sebou a prudce se otočila.

Ve dveřích stál Ian.

Vypadal naprosto nepříčetně. Ta chladná, arogantní maska, kterou měl dole v chodbě, byla úplně pryč. Hruď se mu prudce zvedala, ruce měl podél těla zaťaté v pěsti s bílými klouby. Jeho oči byly děsivým, vířícím vírem černočerné tmy a planoucí, nepřirozené červeně.

Pouto druhů mezi námi prudce ožilo, magnetické, trýznivé pouto, které mě tahalo za hruď. Jeho vlk s ním bojoval o kontrolu, rozzuřený bolestí, kterou jsem prožívala, zatímco Ianova lidská stránka bojovala stejně tvrdě, aby spojení úplně přerušila.

„To jsi mě sem přišel ještě víc ponížit?“ vykřikla jsem přes vítr a hlas se mi lámal. „To tvému egu nestačilo publikum dvou set lidí?“

Ian neřekl ani slovo. Kopnutím za sebou zabouchl těžké dveře a uvěznil nás na střeše.

Vykročil ke mně. Syrový, dusivý tlak jeho alfa aury zahalil střechu, byl tak těžký, že mě fyzicky donutil udělat krok dozadu, dokud má páteř nenarazila na studené kovové zábradlí. Už nebylo kam utéct. Přímo za mnou zela propast čtyř pater.

„Ty si myslíš, že ode mě můžeš jen tak odejít?“ zavrčel Ian, jeho hlas byl temný, démonický chrapot, který zněl sotva lidsky.

Zastavil se jen pár centimetrů ode mě. Teplo sálající z jeho těla bylo v ostrém, drásavém kontrastu s mrazivým větrem, který kolem nás bičoval.

„Nechal jsi je, aby mě roztrhali,“ křičela jsem a vzhlížela k chlapci, který měl mou duši chovat v úctě. „Držel jsi ji. Nechal jsi ji, aby mě udeřila. Proč? Protože nenosím značkové oblečení? Protože jsem Omega?“

Ian natáhl ruce, jeho velké dlaně sevřely kovové zábradlí po obou stranách mého pasu a účinně mě uvěznily u okraje střechy. Naklonil se, jeho tvář byla tak blízko, že jsem cítila těkavý, zběsilý žár jeho dechu.

„Protože jsi omyl,“ zasyčel Ian, jeho tmavé oči se vpily do mých s krutostí, která mi zmrazila krev v žilách. „Osud hraje zvrácenou hru, když spojuje čistokrevného Alfu se slabou, ubohou malou nulou, která neumí bojovat ani vlastní bitvy.“

Zadrhl se mi dech. Naprostý odpor v jeho hlase byl jako fyzická čepel klouzající mi mezi žebra.

„Jsi zbabělec, Iane,“ zašeptala jsem a poslední zbytky mého zlomeného srdce se rozpouštěly v čistý, ledový hněv. „Bojíš se toho, co si pomyslí tvoji povrchní přátelé, víc než Měsíční bohyně.“

Čelist mu cvakla. V očích mu vzplanula oslepující, smrtící karmínová.

„Nebojím se ničeho,“ ušklíbl se Ian a sklonil hlavu, až se jeho rty otřely o mé ucho. „A právě teď ten omyl osudu napravím.“