Elara

3 měsíce a 10 dní…

3 měsíce a 10 dní…

Tuhle větu si neustále opakuji v hlavě, zatímco přecházím od jedné povinnosti k druhé po celém sídle smečky. Za 3 měsíce a 10 dní odmaturuji. Až odmaturuji, najdu si práci na plný úvazek a odstěhuji se z tohoto domu blíž k lidské části území. Až se odtud odstěhuji, budu se moct vyhýbat všem vlkodlakům, kteří mi dělají ze života peklo.

Vlastně jim to nemůžu mít za zlé. Moji rodiče se skutečně pokusili svrhnout Alfu Rodericka. Byli to zrádci. A v mých žilách kolovala krev zrádců. Alfa Roderick nade mnou po jejich popravě projevil milost jen proto, že mi bylo pět let a tehdy jsem o ničem nevěděla.

Když se ze mě stal sirotek se zrádcovskou krví, žádná rodina ve smečce se mě nechtěla ujmout. Alfa Roderick a Luna Lyssandra mi dovolili zůstat v sídle smečky pod podmínkou, že si na sebe vydělám. Začalo to jednoduchými domácími pracemi, ale jak jsem stárla, nároky rostly.

A teď jsem tady. Je mi šestnáct, zbývá mi jen měsíc do sedmnáctin a jen se snažím přečkat čas, než budu moct odejít. Každé ráno vstávám dřív než ostatní a plížím se do sprch pro omegy, abych se rychle umyla a převlékla. Nashromáždila jsem a opravila si dost oblečení, abych měla tři soupravy na práci a tři do školy. Do kuchyně se obvykle dostanu právě včas, abych připravila snídani pro ty, kteří v sídle bydlí, a umyla nádobí, než vyběhnu na půdu, abych se připravila do školy. Snažím se vyklouznout z domu dřív, než všichni dosnídají, abych mohla jít do školy v klidu.

Po škole běžím zpátky tak rychle, jak jen můžu, abych začala se všemi každodenními úkoly. Pokud se mi podaří skončit včas, můžu se učit a jít spát v rozumnou hodinu. Ale to obvykle nebývá ten případ. Díky Bohyni si pamatuji všechno, co si přečtu, což mi školu hodně usnadňuje, protože ostatní teenageři v domě žijí jen pro to, aby mi život komplikovali.

V sídle smečky žije několik sirotků jako já, rodiny Alfy, Bety a Gammy a také několik bojovníků smečky. A je to zrovna moje štěstí, že nejstarší děti Alfy, Bety a Gammy jsou zhruba v mém věku. To znamená, že když skončí škola, je v domě spousta lidí. Spousta lidí, kteří mě nemají v lásce.

Oblíbenou kratochvílí v sídle je šikanování zrádkyně. Nikoho nezajímá, že jsem nebyla součástí spiknutí svých rodičů. Jsem prostě zrádkyně se zrádcovskou krví. Snáším jejich trýznění, jejich narážky a obtěžování. Snáším to a připomínám si, že se brzy budu moct odstěhovat od vlků a žít na lidské straně našeho území. Tam budu jen další obyčejná dívka. Budu si vydělávat peníze a žít jednoduchý, tichý život o samotě. Moje vlčice se mnou nepromluvila už asi dva měsíce poté, co se poprvé projevila, takže v tuhle chvíli jsem prakticky člověk. Nikdy jsem se ani neproměnila.

Dnes mi zbývá poslední úkol. Podívám se na své prasklé hodinky a vidím, že je teprve 21:30. Možná se mi podaří vklouznout do kuchyně před spaním a podívat se, jestli nezbylo něco od večeře. Posledním úkolem dne je poskládat prádlo, které jsem po škole vyprala. Nevadí mi to, protože si vedle sebe můžu opřít učebnici a při skládání se učit.

Mířím do prádelny s učebnicí literatury v ruce. Když jsem kráčela ke skládacímu stolu, kde na mě už čekaly koše, listovala jsem knihou a hledala stránku, kde jsem skončila. Do prádelny nikdo moc nechodil, protože oblečení se do pokojů vždy doručovalo až druhý den ráno. Proto mě k mému naprostému úžasu šokovalo, když jsem narazila přímo do svalnaté stěny, do 188 centimetrů vysoké stěny šlachovitých svalů. Když se otočil, žaludek se mi sevřel a já jsem bezděky polkla strachy.

Kaelen

Opravdu si musím promluvit s mámou o tom, že personál mi prostě chodí do pokoje a bere si věci na praní. Vážně, je mi skoro sedmnáct a jakmile najdu svou družku, stanu se Alfou! Myslím, že si dokážu prádlo připravit sám jako všichni ostatní, když potřebuji něco vyprat. Nebo aspoň ve chvíli, kdy mi zbývá poslední pár boxerek…

Stál jsem v prádelně a prohlížel si to, co, jak jsem doufal, bylo všechno čisté prádlo vyprané za dnešek. Koše nebyly označené, takže jsem netušil, jak mám sakra vědět, který patří komu. Poté, co jsem dobrých pět minut prohlížel všechny koše, vzdal jsem hledání své oblíbené mikiny a právě jsem se chtěl otočit k odchodu, když do mě zezadu někdo narazil.

Otočil jsem se a nikoho hned neviděl, dokud jsem se nepodíval dolů na podlahu. Moje zlost trochu vzkypěla, když jsem shlédl na tu drobnou zrádkyni, kterou můj otec nechal zůstat ve smečce. Dívala se na mě se strachem v očích. Všiml jsem si knihy ležící vedle ní. Rychle jsem se sehnul a popadl ji; všiml jsem si, že je to učebnice na literaturu.

Rychle vstala a sklonila přede mnou hlavu. Tichým, pislavým hlasem řekla: „Omlouvám se, Alfo Kaelene. Nedávala jsem pozor. Už se to nestane.“

Odpověděl jsem jí jen zavrčením.

„Můžu pro vás něco udělat, Alfo Kaelene?“ zeptala se sotva slyšitelným šeptem. Viděla jsem, jak se její drobná postava pod starým obnošeným oblečením lehce třese. Její strach byl asi na místě, vzhledem k tomu, že měřila sotva 147 centimetrů a byla neuvěřitelně drobná. Někteří lidé ani nevěřili, že v sobě má vlka, když má tak malé tělo.

„Kde mám oblečení?“ odsekl jsem s jasným podrážděním v hlase. Chtěl jsem jen svou mikinu. Štvalo mě, že máma dovoluje omegám prostě jen tak sbírat moje oblečení na praní. Přikývla a podívala se na koše s prádlem kolem nás. Našla můj a položila ho na skládací stůl. V hlavě se mi zrodil nápad.

„Takže ještě nejsou složené a připravené? No, to nepůjde,“ řekl jsem a začal listovat stránkami její knihy, kterou jsem stále držel v ruce. „Myslím, že je složíš hned teď. A já si zatím budu hrát s tímhle.“

Začal jsem listovat stránkami o něco agresivněji. Její oči se rozšířily, když se další stránka, kterou jsem otočil, vytrhla přímo z vazby.

„Jejda. Radši pracuj rychleji,“ ušklíbl jsem se na ni. Upustil jsem vytrženou stránku na zem, zatímco ona začala překotně skládat mé oblečení. Nemusel jsem na ni být tak hnusný, ale po všech těch letech to byl tak nějak zvyk.

Elara

Srdce mi kleslo až do žaludku. Ne, ne, ne. Byl to tak dobrý den. Dneska mě strčili jen do jedné skříňky a na chodbě jsem zakopla jen jednou. Měla jsem skončit před jedenáctou a dneska se vyspat! A když se mi naposledy zničila učebnice, Luna Lyssandra mě nechala dělat práci navíc celé čtyři týdny, než jsem „splatila“ cenu knihy.

Začala jsem skládat tak rychle, jak jsem jen dokázala. Než jsem prádlo doskládala, pomalu z mé knihy vytrhl asi deset stránek a nechal je padat na podlahu k našim nohám.

Prohlédl si hromadu oblečení, našel tu jednu věc, kterou chtěl – svou oblíbenou mikinu – a popadl ji, než hodil mou knihu na stůl.

„Zbytek pošli nahoru, jo a tenhle nepořádek ukliď,“ řekl a otočil se k odchodu.

Proč on? Proč to ze všech musel být zrovna on? Vespera byla sice vždycky nejzlejší, ale Kaelena jsem se bála nejvíc. On a Dax byli podobně urostlí, ale Kaelen byl Alfa. Vždycky bude silnější a rychlejší než všichni ostatní. A jednoho dne, ne v tak vzdálené budoucnosti, se stane Alfou a bude mě moct vyhnat jako psance.

Když odešel, otočila jsem se, abych posbírala kousky papíru a odložila je stranou, abych mohla doskládat tyhle koše a vrátit se na půdu. Zdálo se mi, že slyším, jak se jeho kroky na vteřinu zastavily, ale když jsem se ohlédla přes rameno, viděla jsem jen kývající se dveře prádelny.