3 měsíce a 7 dní…

V sobotu brzy ráno stojím v kuchyni a připravuji obrovskou snídani pro celé sídlo. Už mám nachystaných skoro pět kilo klobás a slaniny, nakrájené ovoce, káva se vaří a teď už musím jen dodělat palačinky. Také jsem připravila Alfovi Kaelenovi zvláštní snídani s jeho oblíbenými croissanty a omeletou. Doufám, že mě dneska možná nechá na pokoji, když bude po snídani spokojený.

Palačinky se pečou na plotně a já právě vytahuji z trouby domácí croissanty. Voní tak krásně; opravdu jsem se překonala. Položím plech na linku a jdu k lednici pro skořicové máslo, které jsem dneska vyšlehala. Musím přece ochutnat, ne?

Dojdu k lince, vytáhnu z plechu horký croissant a máznu na něj trochu vyšlehaného skořicového másla. Otočím palačinky a pak se zakousnu do nadýchaného pečiva. Panebože, tohle je mnohem lepší než zbytky.

Chvíli jsem slastně broukala, zatímco jsem si ukousla další sousto teplého, lístkujícího těsta. Věděla jsem, že tu nemůžu sedět a vychutnávat si to dlouho. Druhou půlku jsem položila do ubrousku a strčila si ji do kapsy zástěry. Dojím to později, až si budu moct dát pár minut pauzu.

Pokračovala jsem v pečení palačinek a přitom sledovala hodiny. Alfa Kaelen obvykle chodí do kuchyně asi 15 minut před podáváním snídaně, aby se podíval, co je na jídelníčku, a rozhodl se, že to nechce. Všimla jsem si, že snídaně začíná za 22 minut, takže jsem musela připravit talíř pro Alfu Kaelena.

Šla jsem ke skříňce a natahovala se pro talíř. Do háje, potřebuju tu stoličku. Rozhlédla jsem se a našla v rohu schůdky. Jsem snad jediná z celého sídla, kdo je používá. Většina vlkodlaků byla větší než já, dokonce i vlčice. Přistavila jsem stoličku ke skříňce a vylezla nahoru. Když jsem se natahovala pro talíř, ucítila jsem za sebou nesmírně teplou přítomnost. Přes mě se natáhla ruka a popadla talíř. Chtěla jsem ho vzít a vyhrknout nesmělé poděkování, když jsem se otočila.

Leknutím jsem talíř upustila, jak jsem uskočila a dopadla na zadek. Ne, ne, ne. Prosím, už zase ne.

Kaelen

Vešel jsem do kuchyně a ucítil lahodnou vůni croissantů. Jedna z kuchařek peče tyhle božské kousky od základu sama a podává je s těmi nejlepšími omeletami, jaké si dovedete představit.

Když jsem vstoupil, všiml jsem si drobné dívky, která se snažila dosáhnout na talíř ve skříňce. Myslel jsem, že je to jedna z mladých vlčic, o které se moje máma o víkendech stará, a tak jsem jí šel pomoct. Popadl jsem talíř a chtěl jí ho podat, když se otočila.

Střetly se se mnou matně zelené oči a můj výraz se rychle změnil z překvapení v hněv. Překvapením spadla ze stoličky a upustila talíř. Naštěstí jsem ho stále držel. Máma nesnáší rozbité nádobí.

Podíval jsem se na ni na podlahu, zatímco v očích potlačovala slzy. „Snažíš se krást jídlo, když tu nejsou kuchařky?“ zeptal jsem se a můj hněv stoupal. Podíval jsem se na zem vedle ní a všiml si napůl snědeného croissantu vykukujícího z ubrousku. „Zdá se, že naše zbytky už ti nejsou dost dobré.“

Zběsile vrtěla hlavou a oči přitom upírala k podlaze. Ještě se nepokusila vstát. Nemůžu uvěřit, že můj otec pořád nechává tuhle zrádkyni v naší smečce, a k tomu v našem domě.

Popadl jsem ji za tričko a vytáhl na nohy. Ozvalo se tiché škubnutí, jak jsem jí to tričko asi roztrhl. Hodil jsem ji směrem k lince, kde stál plech s croissanty. Posunul jsem talíř po lince a řekl jí, ať mi naloží. Viděl jsem, jak se jí v očích lesknou slzy.

Začal jsem mít v hrudi nepříjemný pocit, ale ignoroval jsem ho. Položila mi na talíř čtyři croissanty a než jsem ji stihl seřvat, otočila se k troubě a vytáhla pekáč s mou oblíbenou omeletou. Přesunula ji na talíř. Otočila se, vzala ze zásuvky příbor a malou misku na dochucovadla. Nabrala do misky něco, co vypadalo jako to vynikající skořicové máslo, a položila to na talíř. Pak se otočila, poodešla od linky a vyšla ze dveří.

Vzal jsem svůj talíř a vyšel do jídelny, právě když vešly dvě kuchařky pro zbytek snídaně. Když jsem procházel kolem, vrhly na mě zvláštní pohledy a nad mým talířem nadzdvihly obočí.

Sedl jsem si a začal jíst. Panebože. Těchhle croissantů se nikdy nenasytím. Asi v polovině jídla si vedle mě sedl můj nejlepší kamarád a budoucí beta, Dax. Okamžitě se začal ládovat jídlem. Bohyně pomáhej jeho budoucí družce…

„Nechceš s námi zajet do sídla Mere?“ zeptal se mezi sousty.

„Ne, myslím, že zůstanu tady. Dám si dneska s bojovníky trénink navíc,“ řekl jsem. Když jsem o tom přemýšlel, kdybych se tu dneska poflakoval, mohl bych té malé zrádkyni oplatit to, že ráno ukradla croissant.

„Jak chceš,“ odpověděl a moje lhostejnost ho nijak nezajímala.

Když jsem dojedl, vyšla kuchařka s dalšími croissanty pro mě. Věděl jsem, že jich tam je víc! Ale doufal jsem i v druhou omeletu. „Jsou tam ještě nějaká vejce?“ zeptal jsem se s nadějí. Omega kuchařka zakroutila hlavou, že ne, a vrátila se do kuchyně. Zvláštní, kuchařky obvykle dělají druhou porci.