Když jsem vyšla z kanceláře, Kaelen mě náhle popadl za ruku a začal mě rychle táhnout ven. Pravděpodobně spěchal, aby se mě zbavil. Z nějakého důvodu mě jeho ruka hřála, a přestože ji svíral až příliš pevně, než aby mi to bylo příjemné, to teplo bylo milé.

Vyšli jsme před dům smečky, kde parkovalo Kaelenovo SUV. Dotáhl mě k sedadlu spolujezdce, otevřel dveře, zvedl mě, posadil na sedadlo a trochu prudčeji dveře přibouchl. Obešel auto, nasedl na místo řidiče a tašku hodil dozadu. Sklopila jsem oči k podlaze, nechtěla jsem ho popudit.

Jeli jsme už nějakou dobu, než jsem se na něj odvážila podívat. Lidské teritorium bylo od sídla smečky vzdálené asi hodinu a půl. Kaelen vypadal velmi napjatě. Klouby na volantu mu zbělely. Nevěděla jsem, jestli mu mám vůbec něco říkat.

Z jízdy autem se mi začínal zvedat žaludek, a tak jsem otočila hlavu a dívala se z okna. Jak jsem tak pozorovala krajinu, uvědomila jsem si, že ze mě brzy bude bezdomovkyně bez práce, bez peněz, bez maturity a ani mi ještě není sedmnáct. Přemohla mě hrůza. Opravdu jsem netušila, co si počnu.

„Em, Alfo Kaelene, mohl byste... em... zastavit?“ pokusila jsem se zeptat. Musel mě přeslechnout, protože auto po dálnici uhánělo dál.

„Em, promiňte, Alfo Kaelene?“ řekla jsem o něco hlasitěji. Tentokrát se na mě podíval.

„Nevypadáš dobře,“ vyhrkl a oči se mu najednou rozšířily. Dupl na brzdy a sjel ke krajnici. Jakmile zastavil, rozrazila jsem dveře a sotva jsem se vyškrábala ven, už jsem zvracela ten skromný oběd, který jsem dnes měla ve škole.

„Jsi v pořádku?“ slyšela jsem Kaelenův hlas a na zádech ucítila jeho velkou dlaň. Ucukla jsem a pokusila se rychle narovnat. Přikývla jsem, i když jsem si byla celkem jistá, že jakmile si znovu sednu do auta, stane se to zas.

„Podívej, Elaro, tohle je pro tvé vlastní dobro. Jen doufám, že se nezlobíš,“ začal.

Na okamžik mě zachvátil zmatek, než mi došlo, co tím myslí. „Ne. Působila jsem příliš mnoho potíží. Alfa Roderick a Luna Lyssandra měli plné právo mě poslat pryč,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou. Možná mě tu nechá chvíli stát, než se vrátíme do auta.

Kaelen na mě vrhl pohled, který jsem nedokázala přečíst. Jako by se nemohl rozhodnout, jestli se na mě zlobí, nebo je mu mě líto. Odvrátil se ode mě. „Nespěchej. Pojedeme, až ti nebude špatně. Počkám v autě,“ řekl a nastoupil zpět.

Otočila jsem se a poodešla pár kroků do trávy u silnice. Přičapla jsem si a přitáhla kolena k tělu. Nevolnost naštěstí ustupovala, ale teď jsem nedokázala zastavit slzy, které mi unikaly z očí. Zbývaly mi jen dva měsíce a dva dny, které jsem potřebovala přežít. A teď mi nezbylo vůbec nic.

Kaelen

Tohle mě naprosto ničí. A ke všemu jsem byl tak ponořený do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, že se jí z té jízdy dělá špatně. Jsem ten nejhorší parchant na světě.

Asi po patnácti minutách se vrátila do auta. Na tvářích měla stopy po slzách. Srdce se mi sevřelo. Řekl jsem tátovi, že ji vysadím u bistra v lidském teritoriu. Byli jsme už jen asi dvacet minut od cíle.

Sáhl jsem dozadu a vzal láhev vody. Nabídl jsem jí ji, ale ona jen zavrtěla hlavou.

„Prostě se napij!“ vyštěkl jsem. Okamžitě jsem toho litoval, když sebou trhla. „Prosím,“ dodal jsem mírněji. Položil jsem vodu do držáku vedle ní.

Podívala se na mě a přikývla. Třesoucí se rukou popadla láhev a odšroubovala víčko. Upila ten nejmenší doušek a láhev zase zavřela.

Tohle hotové mučení mělo brzy skončit. Jen mě to utvrzovalo v tom, že musí být ode mě co nejdál. Přestěhovat ji do lidského města, pryč od většiny vlků, se zdálo jako nejbezpečnější možnost. Samozřejmě jsem rodičům neřekl pravý důvod, proč se jí chci zbavit.

Vjel jsem do malého městečka na okraji lidské strany. Věděl jsem o jedné malé ubytovně a měl jsem v plánu jí tam zaplatit pokoj aspoň na pár týdnů, aby si mohla najít práci. Možná ji odvrhuji, ale nejsem netvor. Zabočil jsem na parkoviště.

Vystoupil jsem z auta. Přešel jsem k jejím dveřím, otevřel je a nabídl jí ruku. Váhavě ji přijala a já jí pomohl ven. Sáhl jsem na zadní sedadlo pro tašku, kterou jsem jí sbalil.

Vzal jsem ji za ruku a dovedl dovnitř k pultu. Promluvil jsem si s majitelem ubytovny a pronajal jí pokoj na dva týdny. Podstrčil jsem mu lístek se svým telefonním číslem a řekl mu, ať mi zavolá, kdyby potřebovala víc času. Náklady uhradím. Přikývl a podal mi klíč od pokoje. Otočil jsem se k ní; stála za mnou s očima upřenýma k zemi.

„Pojď,“ řekl jsem a znovu ji vzal za ruku. Vyvedl jsem ji do třetího patra. Našel jsem její pokoj, odemkl a vedl ji dovnitř. Položil jsem tašku na postel. Teď, nebo nikdy. Otočil jsem se k ní čelem. Stála tam s rukama ovinutýma kolem těla a mírně se třásla.

„Podívej, tenhle pokoj jsem ti zaplatil na dost dlouho, aby sis mohla najít práci a vydělat nějaké peníze. Nechtěl jsem tě tu jen tak nechat. Mám ještě tohle,“ řekl jsem a vytáhl z kapsy malou obálku s hotovostí. Podal jsem jí ji.

Váhavě ji vzala a podívala se dovnitř. Oči se jí rozšířily úžasem.

„Já... já nemůžu...“ začala.

„Vím, že ti Vespera vzala peníze. Ber to prostě jako splátku. To, co jsme udělali, nebylo v pořádku. Tady budeš v bezpečí,“ přerušil jsem ji. Povzdechl jsem si. Teď přijde to nejtěžší.

„Je tu ještě jedna věc. Prosím, neděs se. Slibuji, že to dělám pro tvou bezpečnost.“ Odmlčel jsem se a ona na mě vrhla zvědavý pohled. Ještě to nevěděla. „Já, Kaelen Thorne, budoucí alfa smečky Purpurového zenitu, odvrhuji tebe, Elaro Vancroftová, jako svou družku a budoucí Lunu.“

Nemyslel jsem si, že je to možné, ale její oči se rozšířily ještě víc. Chytila se za hrudník a začala těžce dýchat. Prosím, vyslov to. Přijmi to odvržení hned teď. Nezasloužím si to, ale ulehči mi to.

Padla přede mnou na kolena. Viděl jsem, jak jí po tváři stékají slzy. Teď se bolest usadila v mém hrudníku. Musel jsem odejít. Nemohl jsem čekat, až to odvržení přijme.

„Omlouvám se, Elaro,“ zašeptal jsem a co nejrychleji opustil pokoj. Sešel jsem dolů. Bude v pořádku; teď už musí.

„Docela odvážný mladý muž. Ale nebuď si tak jistý, že víš, co je pro ni nejlepší. Zdá se, že ses jí nikdy nezeptal, jak se cítí ohledně toho, že má druha,“ ozval se za mnou hlas.

Otočil jsem se a uviděl toho malého starého muže, kterému ubytovna patřila, jak na mě zírá. Jak mi to mohlo uniknout; je to vlk.

„Dohlédnu na ni. Ale nečekej, že tě Měsíční bohyně nechá jen tak vyváznout. Odvržení družky jde přece jen proti jejímu plánu. Zdá se, že ona ani neví, že jsi její druh,“ pokračoval. Přikývl jsem mu a odešel.

Celou cestu zpátky k sídlu smečky mě v hrudi pálila strašná bolest. Jakmile to přijme, tahle bolest by měla zmizet. Aspoň v to doufám.

-

Elara

Od té doby, co Kaelen odešel, mě srdce nepřestalo bolet. Tělo mi připadá těžké. Ani jsem nevěděla, že mám druha, natož že je to budoucí Alfa. A on mě odvrhl. Není divu, že byl tak naštvaný, když ho táta nutil, aby mě sem odvezl.

Všechno mě včera v noci tak bolelo, že jsem se ani neobtěžovala vybalit si tašku nebo se osprchovat. Poté, co se mi podařilo na pár hodin neklidně usnout, jsem se rozhodla vyhrabat se z postele. Šla jsem do koupelny připojené k pokoji a na pultu našla kostku mýdla a malou lahvičku šamponu. Osprchovala jsem se, vylezla ven a zabalila se do ručníku. Když jsem procházela kolem zrcadla nad umyvadlem, zahlédla jsem svůj odraz. Říct, že jsem vypadala hrozně, by bylo slabé slovo.

Obličej jsem měla červený a oteklý od pláče. Pod mýma velkýma očima, které byly v obličeji trochu propadlé, byly vidět tmavé kruhy.

Nemůžu uvěřit, že jsem ho nechala vidět mě plakat. Vzal mi všechno. Domov, vzdělání, důstojnost a zřejmě i druha. Nemohla jsem ho však nenávidět. Jen to příliš bolelo. Otevřela jsem obálku s penězi, kterou mi dal. Přepočítala jsem je a perem, které jsem našla na stole, jsem si zapsala, kolik tam bylo. Vrátím mu každý cent, i kdyby to mělo trvat deset let.

Otevřela jsem tašku a začala vyndávat to málo oblečení, co jsem vlastnila. Na dně tašky jsem našla pět triček, která rozhodně nebyla moje. Byla obrovská. Jasně patřila velkému vlkodlakovi. Pod tričky byl vzkaz a svetr.

Elaro. Omlouvám se, že jsem to musel udělat pro tvou bezpečnost. Měsíční bohyně udělala chybu. Nikdy bys nemohla být Lunou, ale v téhle smečce bys nebyla v bezpečí. Prosím, zůstaň v lidských městech. Moc toho nemáš, tak tady máš pár mých triček a mikinu. Brzy se ochladí a ty nemáš vlka, který by tě zahřál. Pokoj je zaplacený, dokud si nenajdeš práci a nový domov. Také se upřímně omlouvám za všechny ty chvíle, kdy jsem ti za ta léta ublížil. Celý život budu litovat svého chování k tobě. Prosím, nenáviď mě. Hodně štěstí. Kaelen.

Podívala jsem se na svetr ve svých rukou. Byl to jeho nejoblíbenější. Nosil ho tak často, že jsem musela čekat, až půjde na trénink, abych mu ho mohla vzít z pokoje do prádla. Přiložila jsem si ho k nosu a ucítila vůni lesa. Ó Bohyně. Celou tu dobu jsem spala na jeho starých polštářích a útěchu hledala v jeho vůni. Do mých sedmnáctých narozenin, kdy bych ho poznala jako svého druha, zbýval ještě týden.

Hádám, že takhle to bude nejlepší. Odvrhl mě, takže můžu být svobodná. Můžu být sama a nemusím se bát, že mi do života vstoupí nějaký druh. On může najít štěstí se silnou a krásnou vlčicí. Já nejsem ani silná, ani krásná; nejsem si dokonce ani jistá, jestli ve mně nějaký vlk je.

Položila jsem svetr na stůl vedle tašky. Oblékla jsem se do jednoho ze svých lepších školních outfitů. Byly to černé džíny, na kterých se mi podařilo neudělat žádné díry ani trhliny. Měla jsem také šedé tričko s kulatým výstřihem a malou kapsičkou na hrudi. Šla jsem do koupelny a v jednom z šuplíků našla hřeben a fén. Vysušila jsem si vlasy a rozčesala je. Své matné měděné vlasy jsem nechala rozpuštěné, splývaly mi k ramenům.

Poté, co jsem si obula boty a vzala si z obálky nějaké peníze, jsem sešla dolů a při odchodu zamkla dveře pokoje. Potřebovala jsem najít noviny, abych se podívala po práci. Doufejme, že najdu něco, co nebude vyžadovat maturitu.

Když jsem došla k dolnímu schodišti, všimla jsem si sympaticky vypadajícího staršího muže, který seděl u pultu.

„Em, promiňte,“ oslovila jsem ho v naději, že ho nevyruším.

„Mluv hlasitěji, děvče. Co pro tebe můžu udělat?“ řekl chraplavým hlasem.

„Em, kde bych mohla sehnat noviny? Potřebuji si co nejdříve najít práci,“ řekla jsem o něco hlasitěji.

„Děvče, mluv nahlas. Jsem starý a neslyším tvé ustrašené šeptání,“ řekl a podíval se na mě. „Umíš uklízet?“ Přikývla jsem. Dělala jsem to celý život. „A co vaření? To zvládneš?“ zeptal se. Znovu jsem přikývla.

„Dobře. Práce se našla. Potřebuji hospodyni od té doby, co mi loni zemřela žena. Už prostě nezvládám běhat po těch schodech jako dřív. Moje kuchařka má navíc na pár měsíců dovolenou. Má dítě nebo nějaký takový nesmysl. Tak co, myslíš, že to zvládneš? Můžeš začít hned dneska?“

Zářila jsem na něj a nadšeně přikyvovala. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít takové štěstí. Možná to pro mě bude takhle lepší.

-

Poté, co jsem práci přijala, mě pan Grimmald vzal do své kanceláře, abych vyplnila nějaké papíry. Vysvětlil mi, jak ubytovna funguje a co ode mě očekává. Pomáhat jsem mu musela jen pět a půl dne v týdnu. Jeden celý den a jedno půldne v týdnu jsem měla pro sebe. Také souhlasil, že mi bude platit mzdu, o které jsem byla přesvědčená, že mi postačí na to, abych si našla vlastní bydlení.

Nejlepší na tom bylo, že mi každý den zajistí jídlo z kuchyně. Ujistila jsem ho, že toho jídla opravdu moc nepotřebuji, na což jen nesouhlasně odfrkl. Oznámil mi, že potřebuji trochu nabrat, abych tady s ním udržela krok. Jako člověk nemohl pochopit, že tahle ubytovna s patnácti pokoji, z nichž jeden obývám já, je mnohem menší než sídlo smečky, ve kterém jsem pracovala celý svůj život.

Poté, co mě provedl a seznámil s ubytovnou i mými povinnostmi, mi pan Grimmald řekl, ať si zajdu do města koupit nějaké oblečení na práci a pořádnou bundu. Poděkovala jsem mu a vydala se prozkoumat město. Našla jsem malý sekáč, kde se mi podařilo za jen velmi malou část Kaelenových peněz koupit pár souprav oblečení na práci v ubytovně, pyžamo, bundu, jedny slušné boty a jeden pěkný outfit.

Po nákupu oblečení jsem prošla kolem knihovny. Šla jsem dovnitř a podařilo se mi vyřídit si čtenářský průkaz a půjčit si pár učebnic. Přijdu na to, jak dokončit školu. Knihy i oblečení jsem odnesla zpět do ubytovny.

Dnešek byl dobrý den, ale když jsem za sebou zavřela dveře pokoje, musela jsem znovu čelit své realitě. Kaelen mě odvrhl. Cítila jsem se, jako by tam, kde má být mé srdce, byla díra. Seděla jsem na posteli s rukama ovinutýma kolem těla. Skoro mi byla zima. Jako by mi chyběla nějaká část mého já.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Vstala jsem, otevřela a spatřila pana Grimalda s tácem v ruce.

„Tady máš, děvče. Něco sněz. Snídaně se podává v osm ráno, tak se koukej připravit,“ řekl a podal mi tác. Byl na něm sendvič s arašídovým máslem, jablko a sklenice mléka.

Usmála jsem se na něj: „Děkuji.“

Posadila jsem se a vděčně jídlo snědla. Převlékla jsem se do svého nového pyžama a vlezla do postele. Ležela jsem tam a objímala se. Tahle postel byla mnohem větší a pohodlnější, než na jakou jsem byla zvyklá. Ale pořád mi bylo chladno a všechno mě bolelo. Po třiceti minutách zírání do stropu jsem vstala a šla ke stolu. Přejela jsem rukou po mikině. Byla obnošená, ale stále měkká.

Povzdechla jsem si a přetáhla si ji přes hlavu. Okamžitě jsem se cítila lépe. Byla teplá a hebká. Kaelenova vůně mě obklopila, když jsem se zhluboka nadechla. Bolest úplně nezmizela, ale bylo to o kousek lepší. Lehla jsem si do postele a upadla do spánku bez snů. Možná, jen možná, to nebude tak zlé, jak jsem se bála.