Dnes je den sedmnáctých narozenin Alfy Kaelena. Poté, co připravím snídani, zůstanu celý den na půdě, abych se všem vyhnula. Luna Lyssandra pozvala catering a profesionální koordinátorka oslav udílela rozkazy ostatnímu personálu domu.

Kmitala jsem po kuchyni a skládala podnosy s croissanty, abych je vynesla do jídelny. Vejce, klobásy, slanina, ovoce i sušenky už byly hotové a čekaly.

Pořád jsem nepřišla na to, co dělat s těmi ukradenými penězi. Alfovi Roderickovi ani Luně Lyssandře jsem o tom říct nemohla. Uklidila jsem si pokoj a našla nit, takže dnes strávím den spravováním polštářů a dek. Něco vymyslím. Pořád mi přece zbývají 2 měsíce a 3 dny.

Kaelena jsem neviděla od té doby, co mi obvázal nohy. Naštěstí jsem se projednou hojila o něco rychleji. Rány byly zavřené a většina bolesti už ustoupila. Pořád jsem nechápala, proč mi pomohl nebo proč se ptal na mé jméno. Vždycky jsem se ho z té skupiny bála nejvíc. Je to Alfa, takže je přirozeně silnější a rychlejší než všichni ostatní. Nemusí se ani snažit. Také každý den trénuje, takže je ještě silnější a rychlejší. Chci odejít hned po maturitě, protože vím, že mě vykopne, když to neudělám sama. Život mezi lidmi bude mnohem lepší než být psancem.

Došlo mi nakládání všech servírovacích podnosů. Šla jsem k dřezu, abych se umyla. Teď se můžu stáhnout a strávit den o samotě. Pověsila jsem zástěru a chtěla vyjít z lítaček do kuchyně, když do mě narazil někdo, kdo šel právě dovnitř. Vzhlédla jsem a uviděla Vesperu, jak se na mě nenávistně dívá.

„Aha, ta malá zrádkyně. Radši si začni balit ty svoje sračky. Kaelen si dneska konečně uvědomí, že jsem jeho družka. Jakmile bude oficiálně Alfou, zbavíme se tvé zrádcovské krve,“ řekla arogantně. Sklopila jsem oči a doufala, že když budu mlčet, začne se nudit a nechá mě na pokoji.

„Co je, už v tobě nezbyl žádný odpor, když jsme ti vzali tu tvou malou skrýš peněz?“ ušklíbla se. Oči se mi rozšířily a já k ní vzhlédla.

„Jo, našli jsme to. Máš to tam fakt útulný. Škoda, že z tebe brzy bude psanec. Jo a měla bych ti poděkovat. Za ty prachy jsem si nechala udělat fantastickou manikúru, co mi ladí k šatům na večer. Teď budu vypadat dokonale, až si Kaelen uvědomí, že jsem jeho družka.“

Srdce mi kleslo, zatímco tam stála a dívala se na mě. Nemohla jsem dělat nic. Byla jsem naprosto, úplně bezmocná.

„Jsi ubohá,“ plivla a zničehonic mě kopla do boku, až mi z úst uniklo tiché vyjeknutí. Než jsem stačila popadnout dech, přišly další kopance. Schoulila jsem se do klubíčka, jak nejlépe jsem uměla, ale nepomohlo to. Nepřestala, dokud se dveře do kuchyně znovu nerozlétly.

„Ó, ahoj Kaelene. Právě jsem tě hledala!“ řekla s nadějí a obrátila svou pozornost ke Kaelenovi.

Vyhlédla jsem a viděla, jak se dívá z ní na mě. Přísahala bych, že se mu v očích na vteřinu mihl zájem. Zmizelo to tak rychle, že se mi to mohlo jen zdát.

„Pojďme už,“ řekl a vyšel ze dveří. Šla za ním, očividně zklamaná, že se na ni nevrhl s křikem: „Družko!“

Pomalu jsem se zvedla a držela se za bok. Rozhodně mi zlomila aspoň jedno žebro. Držíce se za bok jsem se dobelhala na půdu. Budu si to muset zavázat, než si budu moct lehnout. 2 měsíce a 3 dny…

Kaelen

Tahle oslava je nuda. Nikde necítím ten pocit družky, i když mě neustále bombardují všechny ty vlčice. Už je mi to jedno. Vytratím se směrem k sídlu smečky, abych si od party odpočinul.

Není to tak, že bych nechtěl družku – to chci. Moji rodiče byli skvělí sami o sobě, ale jejich pouto druhů z nich dělá nezastavitelnou dvojici. Ale oni spolu vyrůstali, takže zamilovat se bylo snadné. To chci taky. Jen chci být nejdřív Alfou. Chci mít za sebou těch prvních pár let tvrdé práce, než najdu svou družku. Nechci žádné rozptylování v podobě holky, kterou bych musel okouzlovat, zatímco přebírám smečku.

Mířím do kuchyně. Máma by mě zabila, kdyby mě teď viděla. Začnu šmejdit v lednici a ani nevím, co hledám. Dveře se rozletí, ale ignoruju, kdo to je.

Zavřu lednici s prázdnýma rukama. V tu chvíli mě to zasáhlo. Do nosu mě udeřila ta nejkrásnější a nejjemnější vůně květin. Můj vlk Vorax se začal vzrušením probouzet. Otočil jsem se, abych našel zdroj té nádherné vůně, a uviděl ji, jak stojí u výrobníku ledu. Zatímco Vorax mi v hlavě řval „DRUŽKA“, z mých úst ve skutečnosti vypadlo jen: „Sakra.“

Musela být ve vlastním světě, protože mě neslyšela. Seděl jsem tam a rozhodoval se, jestli se s ní mám zkusit bavit, nebo ne. Pouto mě k ní táhlo, ale nechápal jsem to. Měsíční Bohyně by mi tohle neudělala. Nedala by mi jako družku a budoucí Lunu dívku se zrádcovskou krví a bez vlka. Smečka by to nikdy nepřijala.

„Je to tvá družka, tak s ní mluv!“ řekl Vorax v mé hlavě.

„Ty to prostě nechápeš. Nemůžu!“ hádal jsem se s ním.

Cítil jsem majetnictví pramenící z Voraxe i mé vlčí stránky. Chtěl jsem ji chránit. Stál jsem tam a pozoroval ji, jak si k boku tiskne pytlík s ledem. Nechápal jsem, proč to dělá. Stalo se něco? Udělal jí někdo něco? Naposledy jsem ji dnes viděl, když jsem v kuchyni narazil na ni a Vesperu, ale vypadala v pořádku, i když byla na zemi.

Pouto druhů mě přemohlo a já promluvil. „Ahoj Elaro,“ řekl jsem jemně.

Vykřikla a upustila pytlík s ledem. Když se otočila, viděl jsem v jejím výrazu čirou hrůzu. Při pohledu do jejích očí jsem viděl, jak jsou matné. Vypadala, jako by z ní vyprchal život; jako by jen přežívala. Chtěl jsem ji utěšit, zahnat ty slzy a spravit to, co je v ní rozbité, ale nemyslel jsem si, že je to dobrý nápad.

Začala pomalu couvat k východu, zběsile vrtěla hlavou a zvedala ruce před sebe, jako by mě chtěla udržet dál. „Počkej! Ne,“ řekl jsem a chtěl, aby v místnosti zůstala se mnou. „To je v pořádku, vážně.“

„Já… m-moc se o-omlouvám, Alfo. Jen jsem p-potřebovala t-trochu… Už to n-neudělám, Alfo,“ koktala, zatímco dál couvala.

„Vážně, je to v pořádku,“ řekl jsem, sebral její pytlík s ledem a snažil se jí ho podat. S každým krokem, který jsem k ní udělal, ucouvla dál. Zastavil jsem se a jen ten pytlík držel. „Jsi v pořádku?“

Přikývla a spustila ruce. Teď se dívala na podlahu. Z jejího odporu ke mně mě bolelo u srdce.

„Co kdybych to tu nechal a odešel z místnosti? Můžeš se vrátit k tomu, co jsi dělala, a já tě nechám na pokoji.“ Položil jsem led na linku a začal kráčet k ní a k východu. Když jsem procházel kolem, celé její tělo ztuhlo.

„Počkejte,“ zašeptala.

Ztuhl jsem a otočil se k ní; pořád se dívala na podlahu. Sotva jsem slyšel to slovo. Když o tom tak přemýšlím, myslím, že jsem ji nikdy neslyšel mluvit normální hlasitostí, dokonce ani ve škole.

„Děkuji,“ zašeptala.

Přikývl jsem a pak se hloupě zeptal: „Za co?“

Zavrtěla hlavou. Přešla k lince, popadla pytlík s ledem, rychle proklouzla přede mnou a vyběhla ze dveří. Každá část mého majetnického alfského já ji chtěla popadnout a nepustit, ale věděl jsem, co se patří. Budu ji muset odvrhnout. Jiná cesta prostě není. Kdyby se to dozvěděl otec, nebyl by vůbec nadšený. Ale teď už jsem z ní nemohl udělat psance a odsoudit ji k takovému životu, musím vymyslet jiné řešení.

Stál jsem tam a v hrudi mě pálilo z pohledu na mou družku, která přede mnou utíká, i z pomyšlení, že ji musím odvrhnout. Tohle jsem cítil už nějakou dobu. Moje tělo vědělo, že je to má družka, ještě než jsem to pouto pocítil vědomě.

-

Tu noc jsem nemohl spát. Převaloval jsem se ve své posteli velikosti king size, snažil se najít pohodlnou polohu, ale prostě to nešlo. Musel jsem vymyslet, co s ní udělám. Vstal jsem, hodil na sebe mikinu a sportovní šortky.

Začal jsem procházet sídlo smečky. Šel jsem do sprch pro omegy, kde jsem ji našel tu noc. Šel jsem do prádelny, kde jsem se jí posmíval a roztrhal jí knihu jen proto, aby mi poskládala prádlo, které jsem nepotřeboval. Skončil jsem u paty malého schodiště vedoucího na půdu.

Ten den, co jsme jí šli přeházet věci, bylo těžké tam vylézt. Nejsem zrovna malý vlkodlak. Musela tam nahoře být, že? Mohl bych ji aspoň zkontrolovat…

Tichounce jsem vylezl po schůdcích a otvorem v podlaze se dostal na půdu. Rozhlédl jsem se a viděl, že ten nepořádek, co jsme nadělali, uklidila. Probleskl mnou pocit viny. V rohu na staré matraci jsem uviděl malou postavičku. I odtud jsem slyšel její dech. Zněl namáhavě. Cítil jsem její jemnou, krásnou vůni po celém pokoji. Jak jsem si toho mohl dřív nevšimnout?

Tichounce jsem se přiblížil k její posteli a s blížící se vzdáleností mě zaplavil pocit klidu. Odkopala si vyspravovanou deku k nohám a ležela lehce na boku, přičemž svírala polštář. Vypadala tak malá a křehká. Nikdy jsem nepoznal vlčici, která by byla tak drobná. Nikdy nesměla jíst s námi ostatními, ale v kuchyni přece jedla, ne? Máma by ji nenechala hladovět.

Všiml jsem si, že má vyhrnuté tričko a odhaluje kousek boku. I v měsíčním světle jsem viděl tmavou modřinu nad jejími žebry. V hrudi se mi zvedlo zavrčení. Začala se vrtět a já se rychle ztišil.

„Vespera ublížila naší družce. Byla na podlaze v kuchyni. Vespera tohle udělala,“ zavrčel na mě Vorax.

„Ale co můžu dělat? Je to zrádkyně. Nemůže být naše družka. Kdyby měla vlka, tohle by se hojilo!“ odsekl jsem mu v duchu.

„No a? Je to naše družka! Byla pro nás stvořená!“

„Měsíční Bohyně se musela splést. Nemůže to být moje družka. Nemůže být Luna. Nikdo ji nebude následovat. Přijdu o smečku. Pracoval jsem příliš tvrdě a příliš dlouho na to, abych nezaujal své právoplatné místo.“

„Někdy jsi idiot.“

Na chvíli jsem se odmlčel a jen se díval na tu drobnou postavičku na té hrbolaté staré matraci. „Začínám s tebou souhlasit…“ odpověděl jsem nakonec s povzdechem. Moje tělo toužilo ji obejmout. Když nás učili o druzích, říkali nám, že dotek partnera vyvolá jiskry slasti. Že dotek druha dokáže uklidnit, utišit nebo dokonce léčit. Ještě jí nebylo sedmnáct, že? Vážně jsem si nepamatoval. Kdybych se jí dotkl, jiskry bych cítil já, ale ona ne. Možná by můj dotek mohl pomoct jejímu tělu zahojit tu modřinu.

Pomalu jsem natáhl ruku a zastavil se nad jejími žebry. Kdyby se vzbudila, byla by k smrti vyděšená. Vnikl jsem do jejího prostoru, zatímco spala. Kdyby věděla, že jsem tady, už by asi nikdy neusnula. Ale musel jsem se jí dotknout. Musel jsem ji aspoň jednou pocítit. Pokud by jí můj dotek mohl ulevit od bolesti, dlužil jsem jí to. Zvlášť proto, že ji zítra musím odvrhnout a poslat pryč. Nemohla tu zůstat; to by mě asi zabilo.

Pomalu jsem spustil ruku a lehce se dotkl modřiny na jejích žebrech. Kůži měla tak hebkou. V dlani mi vybuchly příjemné jiskry. Byl to ten nejlepší pocit, jaký jsem kdy zažil. Vydechla téměř úlevou, ale neprobudila se. Seděl jsem tam a užíval si pocit její kůže proti své dlani. Musel jsem jít. Tohle by bylo jen těžší.

Chtěl jsem se odtáhnout, ale ona se začala vrtět. Pak jsem udělal asi tu nejhloupější věc, jakou jsem v tu chvíli mohl. Položil jsem se do její postýlky a přitiskl se k ní. Úplně jsem ji pohltil. Cítil jsem, jak se její tělo proti mně úplně uvolnilo a její dech se uklidnil. Vypadala bledě, ale nepůsobila vyděšeně. Držel jsem ruku na jejím boku a ona se ke mně přitiskla.

Ležel jsem tam a snažil se nehýbat. Jen jsem poslouchal, jak dýchá, a pozoroval ji, jak spí. Po chvíli nakrčila nos a v obličeji se jí objevil zvláštní výraz. Natáhl jsem se, abych ji pohladil po tváři, a dlaní jsem jí podepřel líce. Okamžitě se do mé ruky uvolnila. Věděl jsem, že ji zítra odsud musím dostat. Musel jsem ji chránit. Tohle si nezasloužila a já ji nemohl vystavit tomu, aby byla mou družkou. Obloha za jejím malým oknem začala měnit barvy. Musel jsem jít. Nesměla se takhle probudit.

Potřebuju se proběhnout. Pak můžu jít za rodiči. V hlavě se mi už rýsoval plán. Pomalu jsem se zvedl z její postele a co nejrychleji zmizel po schodech. Nedovolil jsem si se ohlédnout.

Elara

Probudila jsem se a najednou mi byla zima. Bylo to zvláštní, jako by mě obklopovalo to nejpříjemnější teplo a pak najednou zmizelo. Kupodivu se kolem mě vznášela i nádherná vůně lesa.

Vstala jsem a cítila se odpočatá poprvé za bůhvíjak dlouhou dobu. Ani žebra mě moc nebolela. Možná je moje vlčice v mém nitru ještě někde schovaná. Podívám se na hodinky. Musím se osprchovat a jít do kuchyně. Popadnu věci a spěchám začít svůj den.

-

Ze školy jsem se hnala zpátky. Chtěla jsem mít dnešní povinnosti rychle za sebou. Když jsem se dostala dolů do prádelny, čekala u strojů Luna Lyssandra. Nevypadala šťastně.

„Dobré odpoledne, Luno,“ řekla jsem s úklonou.

„Elaro, právě tebe jsem hledala. Musíš jít se mnou,“ řekla.

„Ano, paní,“ přikývla jsem. Šla jsem za ní, jak mířila do pracovny Alfy. Tohle nemůže věstit nic dobrého.

Při vstupu jsem držela oči sklopené k zemi. Postavila jsem se před stůl Alfy Rodericka a Luna Lyssandra stůl obešla, aby si stoupla vedle něj. Koutkem oka jsem zahlédla, že u svého otce stojí i Kaelen a na stole leží malé zavazadlo.

„Ahoj, Elaro. Byl jsem upozorněn na jisté znepokojivé skutečnosti,“ řekl Alfa Roderick. Vzhlédla jsem a těkala očima mezi ním a Kaelenem. Kaelen vypadal, že upřeně hledí někam těsně za mou hlavu. Přikývla jsem, pořád netušíc, kam to směřuje.

„Zdá se, že ses stala příliš velkým rozptýlením pro své vrstevníky a ostatní členy smečky v tomto domě. Musíme činit rozhodnutí, která jsou pro smečku nejlepší. Nyní věříme, že tvá přítomnost již není v nejlepším zájmu této smečky. Odejdeš odtud, ještě dnes večer. Nechali jsme Kaelena, aby ti sbalil věci z tvého pokoje. Také jsme zajistili odvoz, který tě odveze na lidskou stranu území. Pokud budeš souhlasit, že zůstaneš na lidském území a nebudeš se do tohoto sídla vracet, nebude z tebe psanec.“ Když domluvil, cítila jsem, jak mi všechna krev odtéká z tváře. Nebyla jsem schopná slova. Podívala jsem se na Lunu Lyssandru a ta zklamaně zavrtěla hlavou. Podívala jsem se na Kaelena. Ten dál bez výrazu hleděl za mě.

Přikývla jsem, protože jsem nevěděla, jakou jinou možnost mám.

„Tady jsou tvé věci; Kaelen tě odveze na lidské území,“ řekl a ukázal na tašku na stole. Kaelen vykročil vpřed, popadl tašku a zamířil ke dveřím.

„Děkuji za všechno, Alfo, Luno. Už nebudu dělat žádné potíže. Omlouvám se,“ řekla jsem tiše a uklonila se. Alfa Roderick mě mávnutím ruky propustil a já se otočila, abych následovala Kaelena ven.