Byl podvečer, když jsem se vrátila domů po práci na posledním letošním skupinovém projektu. Dům byl utopený ve tmě a vchodové dveře, které začaly drhnout, když se zhoršilo zatékání střechou, při každém otevření vydávaly ten příšerný skřípavý zvuk. Když jsem se otočila, abych je zavřela, všimla jsem si hromádky pošty na malém stolku v předsíni. Skoro na každé obálce svítilo červené razítko „Po splatnosti“ nebo „Poslední výzva“. Povzdychla jsem si a položila poštu zpátky tam, kde jsem ji našla. Stejně jsem s tím nemohla nic dělat – neměla jsem práci ani peníze.

Kráčela jsem směrem ke svému pokoji, když mi najednou zadní částí hlavy projela spalující bolest. Odletěla jsem přes obývací pokoj a udeřila se do hlavy o okraj krbu. Vykřikla jsem, když mi otec uštědřil tvrdý kopanec do boku. Prostě jsem věděla, že tohle bude zlé. Nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale místnost kolem mě byla temná a točila se, tak jsem oči znovu pevně zavřela. Cítila jsem krev, zvratky a spálenou kůži. Otec mě musel znovu popálit cigaretami. O nějakou dobu později jsem se znovu probrala za zvuků křiku; ten hluk mě přinutil pokusit se pohnout dřív, než mě otec spatří a bude pokračovat v bití, které začal. Přetočila jsem se na bok a žebry i pravou paží mi projela ostrá bolest. Obličej jsem měla tak zhmožděný a oteklý, že jsem přes oči sotva viděla. Skvělé, žebra musí být buď naštíplá, nebo znovu zlomená, stejně jako ruka, a začínala jsem mít podezření, že mám zlomený i nos. Vzdala jsem pokusy o pohyb, jak se křik přibližoval, a zavřela jsem oči v naději, že si bude myslet, že jsem stále v bezvědomí, a nechá mě být.

Otec vběhl do obývacího pokoje, po tváři mu stékal pot. Byl horký den, klimatizaci jsme si nikdy nemohli dovolit a větráky toho moc nezmohly.

„Ty pitomá krávo, kvůli tobě na mě zavolali policajty!“ zařval, když spěchal přes obývací pokoj chodbou ke své ložnici.

Zvuk blížících se sirén sílil a z otcovy ložnice jsem slyšela rány. Znělo to, jako by stěhoval nábytek, aby se v pokoji zabarikádoval. Měla jsem pocit, že se mi hlava rozskočí, když policejní sirény utichly přímo před naším domem.

Následovalo bušení na vchodové dveře, výkřiky policistů a poté zvuk vyražených dveří.

„Sakra,“ zasténala jsem. Ten hluk mi rozbušil hlavu a žaludkem mi projela vlna nevolnosti. Ozval se zvuk mnoha nohou rychle se blížících chodbou. Ležela jsem úplně bez hnutí v naději, že přes mé zmlácené tělo nezakopnou, když vtrhnou do obývacího pokoje.

„Do háje,“ zaklel jeden z policistů, když se zastavil u mého zdevastovaného těla. Slyšela jsem praskání jeho vysílačky, jak do ní vykřikoval rozkazy, žádal o sanitku a popisoval některá z mých očividnějších zranění.

Ze zadní části domu se ozýval velký hluk, ale ignorovala jsem ho a snažila se soustředit na policistu, který si klekl vedle mě a jemně mě vzal za ruku.

„Slečno, slečno, slyšíte mě?“ ptal se policista a naklonil se, aby mi viděl do tváře.

„Sanitka už je skoro tady, vydržte se mnou ještě pár minut,“ ujišťoval mě a přejel mi dlaní po čele, aby mi odhrnul vlasy z obličeje.

Vydala jsem ze sebe sten a pokusila se na něj soustředit, ale měla jsem takové bolesti, že jsem oči znovu zavřela. Musela jsem zase omdlít, protože když se mi náhle vrátil sluch, slyšela jsem otcův hlas, jak policistům vykládá, že jsem jen dramatický fracek, který nechce přijmout trest, a že jsem jeho dítě a tělesné tresty jsou legální. Že když mě chce uhodit, tak může.

Jeho hlas slábl, jak ho policisté vlekli ven a strčili na zadní sedadlo hlídkového vozu. Právě tehdy přijela sanitka a dva záchranáři spěchali po příjezdové cestě s nosítky.

Pak už si toho moc nepamatuji, jen hlasy a pohyb kolem sebe, pocit manžety na měření tlaku na mé zdravé paži, vyvolávaná čísla a štípnutí při zavádění kanyly. Omdlela jsem, když mě začali přenášet; léky nezabíraly dost rychle na to, aby udržely bolest v šachu.

Když jsem se probrala příště, byla jsem v tlumeně osvětlené místnosti a poblíž pípaly různé monitory. Hluboký nádech byl stále bolestivý, ale poznala jsem, že mám žebra stažená, zlomenou ruku v dlahu položenou podél těla a obličej umytý. Vidění jsem měla už jasné, krev mi do očí nestékala. Rozhlédla jsem se a všimla si ženy sedící v křesle u paty mé postele.

Dívala jsem se na ni a v obličeji jsem musela mít vepsaný zmatek, protože odložila telefon a vstala. Když ke mně přistoupila blíž, povzdychla si a v její dokonalé tváři se mihl výraz odporu. Neměla jsem tušení, kdo to je, ani proč je v mém pokoji. Vypadala o několik čísel vyšší než já, měla dokonale upravené vlasy a mistrně nanesený make-up. Její oblečení i boty byly drahé, stejně jako její diamantový snubní prsten.

„Promiňte, kdo jste?“ zachraptěla jsem. Žena si znovu povzdychla a výraz v její tváři jasně říkal, že by byla raději kdekoli jinde.

„Jsem tvoje matka, Cassidy,“ odsekla, když jí začal zvonit telefon. Zavrtěla hlavou, ustoupila ke svému křeslu, popadla telefon, klepla do obrazovky a zasyčela do přístroje.

„Já nevím, Barrette, právě se probrala. Ne, v dohledné době nebude vypadat k světu, je to troska,“ vyštěkla do telefonu žena, která je zřejmě mou dávno ztracenou matkou.