„Jestli ti to pomůže, Cass, v téhle části domu moc času netrávíme. Naše pokoje jsou všechny ve východním křídle – tam se zdržujeme většinu času.“ Coltův hlas zněl neformálně, když zabočil do chodby a Cam šel v patách za ním.

Během pár minut jsme nechali za zády muzejní ticho hlavní budovy a vstoupili do mnohem útulnějšího, zabydleného prostoru. V širokém společenském pokoji byla rozestavěna velká, hluboká křesla a pohovka, která vypadala neuvěřitelně měkce. Na stěně nad skříňkou s nejméně čtyřmi různými herními konzolemi visela plochá televize. Na vzdáleném konci byla malá kuchyňka a kulatý jídelní stůl zastrčený u okna. Prostor lemovalo šest zavřených dveří – tři na každé straně. Sedmé dveře blízko středu vypadaly, že vedou do koupelny.

„Páni. Tohle je mnohem lepší,“ řekla jsem s širokým úsměvem a rozhlédla se kolem. Na jedné straně byl útulný čtecí koutek s policemi plnými knih, skutečná knihovna. Nemohla jsem se dočkat, až ji prozkoumám. Vždycky jsem milovala čtení, ale v dětství jsem málokdy měla peníze na knížky navíc. A místní knihovna u naší staré čtvrti byla v nejlepším případě žalostná.

„Jo, máme to tu rádi,“ řekl Cam a přešel k jedněm ze zavřených dveří. „Tohle bude tvůj pokoj. Jakmile ti bude líp, pomůžeme ti ho vyzdobit, jak budeš chtít.“ Rozrazil dveře a odnesl mě dovnitř.

Ve chvíli, kdy mě položil na postel, jsem se zabořila do nejměkčí matrace, jakou jsem kdy cítila. Vzdychla jsem a přelétla očima pokoj. Světle modré stěny, jemné béžové závěsy a nábytek s bílou patinou mu dodávaly klidný a vzdušný nádech.

„Moc se mi tu líbí,“ zašeptala jsem a zazubila se. „Je to dokonalé. Nebudu měnit vůbec nic.“

Když jsem se podívala zpátky na dvojčata, oba na mě zírali se stejným, planoucím výrazem. Okamžitě mi zrudly tváře a sklopila jsem zrak k prošívané přikrývce, předstírajíc, že studuji švy, jako by mě z nich měl později někdo zkoušet.

„Hej, neboj se, maličká,“ řekl Colt tiše, když si sedl vedle mě a jemně mě hladil krouživými pohyby po zádech. „Cam už slíbil, že tě ochráníme. Nikdo z nás by ti nikdy neublížil.“

„Nebojím se,“ řekla jsem potichu. „Jen se stydím.“ Hlas se mi trochu třásl a pořád jsem se mu nedokázala podívat do očí.

„Dobře.“ Cam tleskl rukama a ten náhlý zvuk mě vylekal. „Pojďme tě ubytovat, ať si můžeš odpočinout. Co si takhle dát před večeří šlofíka? Naši rodiče dnes nebudou doma – mají další večeři kvůli tátově kampani. Mohli bychom objednat jídlo a jen tak se vyvalit u filmů. Co ty na to, Cass?“

„Skvělé,“ řekla jsem. „Ale před spaním bych se hrozně ráda převlékla. To nemocniční oblečení je sice fajn, ale trochu kouše.“ Podrbala jsem se na noze, abych to zdůraznila.

„Už běžím.“ Colt vyskočil z postele a vyběhl z pokoje. O chvíli později se z vedlejší místnosti ozvala rána, následovaná tlumeným zaklením. Cam jen s úsměvem zavrtěl hlavou.

Po pár minutách se Colt vítězoslavně vrátil a vítězně zvedl měkké tričko a pár boxerek. „Tady to máš!“

„Děkuju,“ řekla jsem a natáhla se pro ně zdravou rukou. Podívala jsem se na svou paži, stále znehybněnou v dlaze, a povzdechla si. Převlékání bude těžší, než jsem si myslela.

„Chtěla bys s tím pomoct, Cass?“ zeptal se jemně Cam. Vzhlédla jsem a zjistila, že mě oba sledují s upřímnou starostí v očích.

„Chci to nejdřív zkusit sama,“ řekla jsem a přinutila se k mírnému úsměvu. „Musím se znovu naučit, jak se o sebe postarat, zvlášť s touhle rukou.“

Kývli a začali couvat ke dveřím. „Budeme hned tady, kdybys cokoli potřebovala,“ řekl Cam a přivřel dveře tak, aby zůstaly jen na škvíru, aby mě slyšeli, kdybych zavolala.

„No... tak jdeme na to,“ zamumlala jsem. Začala jsem s kalhotami. Pas byl dostatečně pružný a podařilo se mi z nich bez větších potíží vykroutit. Ale to tričko – neexistoval způsob, jak ho sundat, aniž bych si ublížila.

„Hej, kluci,“ zavolala jsem a přetáhla si deku přes klín. „Nakonec budu tu pomoc přece jen potřebovat.“

Slyšela jsem venku pohyb. Dveře zavrzaly, pak vklouzl dovnitř Cam a přímo před Coltovým nosem je zabouchl.

„Příště, brácho,“ provokoval ho nahlas přes dveře.

„Kreténe!“ zavolal Colt nazpět se smíchem.

Cam se křenil, když ke mně přišel a dřepl si před postel. „Tak jo, Cass. Jak ti pomůžu nejlíp? Nechci ti ublížit.“

„Myslím, že když se budu hýbat pomalu a ty nebudeš za tu látku škubat, tak to zvládneme,“ řekla jsem. Ale po několika minutách marného snažení jsem to se vzdechem vzdala.

„Kašli na to. Vezmi nůžky. Vystřihni mě z toho pitomého hadru.“

Cam neváhal. Přešel místnost, prohrabal se zásuvkou psacího stolu a zvedl nůžky jako trofej. Vrátil se ke mně a pomohl mi vstát, přičemž dával pozor, aby mi nepohnul se zraněními.

„Rozstřihnu to podél švu a mělo by to z tebe prostě spadnout, aniž by tě bolela ruka.“ Pracoval opatrně, stříhal pomalu, dokud vršek nesklouzl dolů. Úlevně jsem si vydechla.

„Tady je Coltovo čisté oblečení. Chceš pomoct i s tímhle?“ zeptal se a položil věci vedle mě.

„Myslím, že bych se nejdřív chtěla trochu umýt,“ řekla jsem a toužebně se podívala směrem ke koupelně.

Cam vstal a podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy. Sykla jsem bolestí, ale nevykřikla jsem. Společně jsme došli do koupelny. Cam se zastavil ve dveřích a mlčky čekal.

Udělala jsem krok do místnosti a ztuhla. Vana vypadala, že by se do ní vešli tři lidé, a sprchový kout byl obrovský, plný tlačítek a trysek, které jsem neuměla ovládat. Otočila jsem se zpět ke Camovi, úplně přemožená tou situací.

„Já... já nevím, co mám dělat,“ zašeptala jsem. Oči se mi zalily slzami a ret se mi třásl. Tak moc jsem se chtěla osprchovat, ale nebylo možné, abych to zvládla sama – ne s těmi obvazy, dlahou a bolestí. A představa, že bych požádala Cama o pomoc? Že by viděl mé jizvy, mé zubožené tělo? Ten soucit v jeho očích by mě zničil.

Stála jsem tam, uvězněná ve dveřích, a snažila se nezhroutit.

Cam udělal krok vpřed a objal mě. Nejdřív neříkal nic, jen mě pevně držel a políbil mě do vlasů, jemně mě kolébal, zatímco jsem se třásla.

„Pššt,“ zašeptal. „To je v pořádku. Jsi v bezpečí.“