Pohled Seraphiny

Když vlkodlačice porodí dvojčata, není to vnímáno jako požehnání, ale jako prokletí. Přežít může jen jedno; bohyně vyžaduje ve vlkodlačím světě rovnováhu. Jeden život za druhý. Pokud silnější dvojče nepohltí to slabší už v děloze, pak při narození vydechne naposledy jen jedno z nich. Seraphina Nyxbourneová nikdy neměla být tou, která přežije.

Nebylo mi souzeno být tou vyvolenou, aspoň tak mi to otec říká. Nikdy mě nenechá zapomenout na to, že jsem slabá a že jsem ukradla místo svému bratrovi. Dnes jsem si pošetile myslela, že bych mohla utéct, ale nedostala jsem se ani za hranice, než mě popadli strážní.

Moje tělo se zmítá, jak se snažím vymanit z jejich sevření, ale jim je to jedno. Vlečou mě za sebou a já potlačuji výkřiky, zatímco mi země drásá kůži. Nedává to smysl – otec i smečka mě nenávidí, tak proč mě nenechají jít? Jsem přítěž, břemeno a nechtěná, takže by jim mělo být jedno, že jsem se pokusila zmizet.

Přesto bojuju, kroutím se a drásám jim ruce, ale ani jeden z nich stisk nepovolí. Náhle jsem vržena vpřed, mé tělo tvrdě dopadá na podlahu a síla nárazu mi vyrazí dech z plic. Poslouchám, jak jejich boty skřípou o podlahu, když odcházejí. Proč mě museli vléct zpátky? Jednají se mnou, jako bych nebyla nic víc než odpad, se kterým se musí vypořádat.

Ulpívá na mně pach krve, je ostrý a kovový, a já ignoruji pálivou bolest v místech, kde mám sedřenou kůži. Zvednu hlavu právě tolik, abych viděla kolem sebe, a mé tělo ztuhne, když si uvědomím, kde jsem. Otcova pracovna; přivedli mě rovnou k němu místo do cel. Můj pohled přelétne po vysokých knihovnách, než spočine na těžkém dubovém stole. Tam stojí on, můj otec, a hledí na mě s výrazem plným nenávisti.

Když se s námahou zvedám na ruce a kolena, mé tělo křičí odporem. Každý sval mě bolí po mém posledním trestu, po tom pokusu o útěk. Sklopím oči a vidím čerstvé odřeniny na kůži, jak mě vlekli.

Nevydám ani hlásku, nezasténám ani nedám najevo bolest. Pravidla jsou pro mě prostá: nesmím dělat hluk. Žádný, ani když jsem trestaná. Pokud promluvím bez dovolení, přijde trest. I když ani mlčení mi bezpečí nezaručuje. Párkrát jsem nepromluvila a on mě stejně potrestal.

Lucius Nyxbourne, můj otec, si zkříží paže na prsou a jeho pohled po mně klouže, jako bych byla něco odporného a podřadného. Lidem tady je jedno, že jsem budoucí alfa, jeho jediné dítě. Nepochybně proto, že by raději nechal celou smečku lehnout popelem, než aby mi dovolil převzít vedení.

Dívá se na mě, jako bych byla prokletá. „Ubohé.“ Možná je to jen jedno slovo, ale říká mnohé a kape z něj zklamání a zlomyslnost. „Myslela sis, že můžeš běžet a uniknout?“ zasměje se výsměšně.

Držím hlavu skloněnou a zatínám čelisti, abych nevyřkla ani slovo. Pokud to udělám, budu potrestána – i když, možná budu tak jako tak.

Neexistují žádná pravidla pro to, kdy mě může potrestat; někdy se zdá, že to dělá jen z nudy, protože chce mít nad někým absolutní kontrolu.

„Tohle je za to, že vůbec existuješ,“ křičíval, když mě bil. „Tohle je za to, žes ukradla místo svému bratrovi.“

Ano, někdy mě neochránilo ani ticho, sklopená hlava a poslušnost. Pro mě neexistuje žádné vítězství ani únik.

Slyším klapot jeho bot o kámen, jak ke mně kráčí; jeho boty se objeví v mém zorném poli, když se zastaví. „Podívej se na mě,“ přikáže a já vzhlédnu. Zavrtí hlavou a mlaskne jazykem. „Zítra odejdeš,“ řekne klidně. „Už se nikdy nevrátíš.“

Sevře se mi žaludek, ta slova zasáhnou silněji, než jsem čekala. Tohohle okamžiku jsem se děsila roky. Věděla jsem, že mě otec u sebe drží jen do chvíle, než ze mě bude moci mít nějaký prospěch. Hádám, že ten den nastal dnes. Doufala jsem, že přijde nějaké varování, oznámení pár týdnů předem, ne den předem. Bylo to rychlé, což znamená, že ať už jde o kohokoli, nebude se mi to líbit.

„Ke komu?“ zeptám se a trhnu sebou, když si uvědomím, že jsem promluvila.

Následuje pauza a já se připravuji na úder. „K Viktoru Valeriovi.“

To, že mě neuhodil za to, že jsem promluvila, mi teď dává smysl. Dech se mi zadrhne v hrdle. Viktor Valerius, toulavý alfa. Je to muž, o kterém se mluví jen v šepotu a kterého se mnozí bojí; říkají mu bestie bez slitování. Jen jeho jméno stačí k tomu, aby i těmi nejsilnějšími vlky projela hrůza, a teď mu patřím já.

Tady nejde o spojení dvou rodin; předpokládala jsem, že mě dá jiné smečce, aby upevnil svazky. Vím, že o tohle nejde.

„Prodáváš mě,“ zašeptám. Není to otázka, je to fakt. Můj otec nic nezíská tím, že mě dá Viktorovi, takže jde o peníze, nebo o to, co dostane na oplátku. Nejde o spojenectví.

Pomalu a odměřeně vydechne, jako by ho tohle všechno jen okrádalo o čas. „Nikdy jsi nebyla moje, abych si tě nechal.“

Ta slova bolí. Jak to může říct? Že jsem nikdy nebyla jeho? Pořád jsem jeho dcera. Já jsem byla ta, která byla vyvolena k životu, když šlo o mě a mého bratra.

Nic dalšího už neříká, zamíří ke dveřím a v momentě, kdy vyjde ven, celou konverzaci uzavře. Zírám do země a v uších mi buší tep. Tělo mě bolí a duše je zlomená, protože můj osud je zpečetěn. Myslela jsem si, že život tady je zlý, ale Viktor? To je noční můra, která se má stát skutečností.

Snažila jsem se utéct, zachránit se a zmizet, ale selhala jsem a teď mě stráže budou sledovat na každém kroku, aby zajistili, že neuniknu.

Dohlédnou na to, abych tu zítra byla a mohla být předána muži, který je ještě krutější než můj vlastní otec. A pro jednou si nejsem jistá, jestli přežiju.