Když vstanu, strážní přistoupí blíž. Chci jim říct, že se nemusí bát, že se znovu o útěk nepokusím, jenže tihle strážní se nebojí mě udeřit. Navíc to není tak, že by otec nedal celé smečce svolení trestat mě, kdykoli mě uslyší mluvit.

Vyjdu z pracovny a oni mě vedou zpět k celám. Aspoň tak tomu říkám. Když tam dorazíme, ustoupí a já vejdu dovnitř. Můj pokoj není nic víc než přístěnek. Holé zdi, nic, co by zakrylo opotřebovanou, tříštící se dřevěnou podlahu, a samozřejmě žádné okno.

Nemám tu ani dveře, žádné soukromí. Stráže na mě prý musí neustále vidět. Vše, co mám, je matrace a hromada starého, špinavého a obnošeného oblečení, protože nesmím mít nic nového ani si věci vyprat.

Takže i když tu nejsou žádné mříže ani vězni, stále je to cela. Dokonce ani není moje. Od útlého věku mi bylo dáváno najevo, že si tento prostor nemohu nárokovat, nesmím si do něj nic přidat ani si ho zútulnit. Takže ano, je to cela maskovaná za ložnici.

Měla bych být vděčná i za tu trošku, co mám, protože zítra, až mě předají té stvůře, bych klidně mohla skončit v opravdové cele. Nejsem si jistá, proč mě chce, ani co dává mému otci na oplátku.

Svírám prostěradlo, jediné, které mám, a přitahuji si ho ke krku, abych se pokusila skrýt neklid, který ve mně narůstá. Strážný venku na mě zírá. Nechápu proč, z téhle místnosti uniknout nemůžu. Nevím, co je horší – jestli fakt, že mě otec prodal jako kus dobytka, nebo to, že muž, který si mě kupuje, je ten druh toulavého vlka, kterého se bojí každý válečník.

Příběhy o něm se hodně rozšířily. Kdykoli můj otec pořádá večírky, Viktor je vždy tématem, které přijde na přetřes. Nemá smečku, nemá království a jeho armáda je složená z vyvrhelů. Tuláci, vyhnanci a zabijáci bez jakékoli loajality. Nedodržuje pravidla našeho světa. Vytváří si vlastní. Musím se ptát, odkud se vzal, to také nikdo neví. Vědí jen, že vzbuzuje hrůzu.

Nikdo nemůže nikomu vyčítat, že se ho bojí. Lidé říkají, že nemá slitování, že nevyjednává, aby dostal, co chce. Je to ten typ člověka, který si prostě vezme, co chce, a pak zničí vše, co mu stojí v cestě, jako by to nebylo nic.

Už dříve vypálil sídla smeček a upřímně řečeno mám pocit, jako by po někom nebo po něčem pátral. Hledá, a tohle hledání vedlo k mnoha úmrtím.

Teď jsem jeho a nemůžu s tím nic dělat.

Přesto mě zajímá, co z toho můj otec má. Myslela jsem, že mě provdá za Alfu z jiné smečky, za někoho, s kým by se mohl spojit nebo koho by mohl využít. Viktor Valerius není muž, který by spolupracoval s jinými smečkami. Ani jim nepomáhá.

Takže zaplatil penězi? Zaryju si nehty do dlaně, jak se snažím na to přijít. V žádném případě mě nechce za manželku, ne když jsou tam venku lepší ženy. Není možné, aby to bylo víc než jen transakce. Otec by mě nenechal odejít, kdyby z toho něco neměl.

Vím, že otec pravděpodobně dostane peníze. On ale není ten problém. Co by mohl Viktor získat tím, že si mě vezme? Že za mě zaplatí? Nemá smečku, nemá spojenectví, kde by musel mít Lunu.

Pravdou je, že na tom nezáleží. Na tohle všechno existuje jen jedna odpověď, jedna věc, kterou si musím pamatovat.

Můj otec mě chce pryč a Viktor byl ochoten zaplatit, aby mě měl. To samo o sobě by mě mělo děsit. Koupil si mě jako věc. Z toho nemůže vzejít nic dobrého, že ne?

Stisknu rty k sobě a snažím se zpomalit svůj zběsilý dech. Už teď vím, že život s Viktorem bude horší než život tady. Otec mě sice bije, mučí a dává mi pocítit, že jsem někomu ukradla místo na slunci, ale tady aspoň vím, co mě čeká. To je moje záchranná síť. Viktor Valerius je v této situaci neznámou, a právě toho se bojím. Toho, že neznám jeho plány se mnou.

Noc trávím v polospánku, neustále se probouzím a znovu usínám. Nemůžu vypnout mozek. Nemůžu přestat přemýšlet o tom, jak Viktor vypadá. Nikdy tu nebyl, to vím jistě. Můj otec uzavírá obchod s mužem, kterého nikdy neviděl ani nepotkal.

Zaklepání na zeď mě vyleká, ale nepohnu se. Zůstanu nehybně ležet a sleduji, jak strážný vstupuje do malého prostoru. „Vstávej.“

Neodporuji ani neváhám, protože bych raději nebyla samá modřina, až mě budou Viktorovi předávat. Pohybuji se pomalu, žebra mě po včerejším trestu stále bolí, ale ignoruji to a vyškrábu se na nohy.

Strážný ustoupí a já vyjdu ven. Následuji ho, jak mě vede domem smečky. Zastaví se před dveřmi a já tam stojím zmatená. Otevřou se a služebná mi pokyne, abych šla dovnitř.

Když vstoupím, rozhlédnu se. Tohle je pro mě zakázaná místnost. Do koupelen nesmím.

„Máme tě umýt a zajistit, abys vypadala k světu pro Alfu a na svatbu.“

Umýt mě? Podívám se kolem sebe a všimnu si pověšených šatů. Pod nimi je hromádka dalšího oblečení.

Nepohnu se, když se mě snaží přitáhnout k vaně.

„Tvůj otec si přál, abys vypadala dobře. Nechce, abys reprezentovala tuhle smečku, ale nemá na vybranou, takže jeho jedinou možností je zajistit, abys vypadala upraveně, byla čistá a oblečená. Těch pár věcí si vezmeš s sebou, abys ukázala, že se o tebe otec postaral.“

Takže on chce předstírat, že není stvůra. Skoro se tomu musím smát. Stojím tu, ona mě svléká a vyhazuje mé staré šaty a mně se to ani trochu nelíbí. Být drhnuta do čista jako nějaký dar. Nic ale neříkám. Voda by byla to nejhorší místo, kde odporovat otcovým pravidlům a příkazům. Nepochybuji o tom, že kdyby mu řekli, že jsem odmítla jeho „laskavou nabídku“, nepřežila bych to.

Když jsem čistá, oblečená a připravená, zírám na sebe do zrcadla. Mé tmavé vlasy mi sahají až ke kříži. Jsou vlnité. Vždycky jsem je viděla jen zacuchané a v hrozném stavu. Mám zelené oči a bledou pleť, ale ne v tom špatném smyslu. Vypadá to dobře, jako by všechna ta špína zmizela.

Stráže mě začínají znovu doprovázet. Chodby jsou tiché, zatímco mě vedou vstříc mému osudu, o kterém si nejsem jistá, zda ho přežiju. Soustředím se na dech, srdce mi buší. Chci ho odmítnout si vzít, ale vím, kam by to vedlo.

Takže držím hlavu skloněnou a v tichosti je následuji. Jediné, co můžu dělat, je doufat, že tam, kam jdu, nebudu snášet peklo. Má naděje je však pošetilá. Vím to lépe. Tam, kam jdu, mě nečeká svoboda ani únik. Bude to jen nová verze pekla.