Nečekané.

Seraphina – pohled

Stojím tu, prsty stále křečovitě svírám tašku a nejsem si jistá, jestli bych se měla něčeho dotýkat. Ano, řekl, že je to můj pokoj, ale nemám pocit, že by tomu tak mělo být. Je to, jako bych mu byla dlužná, pokud to udělám – a na druhou stranu, pokud něco sním, budu mu dlužná taky. Ani nevím, co si o tom všem vlastně myslet.

Není to žádný psanec, je to alfa, a já se chci zeptat, proč lhal. Proč předstírá, že je vlk samotář, když navštěvuje jiné smečky? Co z toho lhaní má? Určitě by mohl vyjednat lepší podmínky, kdyby lidé věděli, kdo skutečně je.

Jmenuje se vůbec Viktor? To mě nenapadlo – pokud lhal o tom, že je psanec, pak i tohle může být lež. Myslela jsem si, že se vdávám za muže, kterého neznám, ale teď si uvědomuji, jak moc je to pravda. Neznám ani jeho pravé jméno.

Dobře, nemůžu tu stát celou noc, i když cítím úzkost. Nejsem na tohle zvyklá. Buď jsem seděla ve svém pokoji, nebo jsem plnila rozkazy – uklízela, vařila a podobně. Nejsem zvyklá na volný čas. Takže co mám vlastně dělat?

Je šílené, že nevím, jak existovat v takovém prostoru. Celý život jsem byla zavřená v malém holém pokoji, kde nebylo nic než matrace. Mou každodenní svobodou byl jen ten čas, který se mi podařilo ukořistit mezi nekonečným seznamem domácích prací.

Dveře jsou pro mě ten největší problém. Nejsem zvyklá na soukromí; čekám, až je stráž otevře a zůstane mě sledovat. Předtím jsem měla pokoj jako v komoře, teď mám celý pokoj a postel, která je pro mě až příliš velká, ale vypadá pohodlně.

Přesto je to tu znepokojivé. Pomalu nutím své nohy k pohybu a rozhoduji se, že se tomu nemůžu vyhýbat věčně. Můj pohled klouže po nábytku, tmavém dřevě, měkkém koberci pod mýma bosýma nohama. Postel a přikrývky vypadají lákavě, ale bojím se jich dotknout.

Otočím se a zamířím k dalším dveřím. Na okamžik zaváhám, nadechnu se, pak stisknu kliku a otevřu je. Když se křídla dveří rozletí, jsem ohromená a šokovaná zároveň.

Koupelna je přepychová, ale i to slovo mi připadá příliš prosté. Všechno se leskne, od mramorové podlahy až po stříbrné armatury. Samotná vana je obrovská, mnohem větší než ty, které jsem uklízela v rodné smečce. Podél celé jedné stěny se táhne toaletní stolek. Oči mi spočinou na ručnících, které tam už leží, úhledně složené.

Můj pohled sklouzne k lahvičkám – šampon, sprchový gel, všechno možné. To jsou věci, které mi nikdy nebyly dovoleny. Prsty přejedu po ručnících; jsou silné a měkké. Vůbec se nepodobají těm hadrům, které jsem měla doma. Při vzpomínce na smečku mého otce se mi sevře žaludek.

Tohle místo se mu v ničem nepodobá.

Otočím se k vaně a dlouho na ni zírám. Nikdy mi nebylo dovoleno se koupat, první koupel jsem měla až dnes ráno před svatbou. I když to bylo úžasné, chci si vlézt dovnitř a jen tak relaxovat – všichni o tom mluví. Říkají, jak je příjemné se jen tak naložit do vody a odpočívat. Já to neznám.

Natáhnu se ke kohoutkům a otočím jimi. Voda se okamžitě vyvalí ven, a čím déle teče, tím víc páry se tvoří a zahaluje místnost. Svléknu si šaty, nechám je sklouznout na podlahu a opatrně vstoupím do vany. Horká voda se dotkne mé kůže a já vydechnu – ne proto, že by pálila, ale kvůli tomu, jak úžasný je to pocit.

Je to ráj. Teplo proniká do mých ztuhlých svalů a konejší modřiny podél mých žeber. Vychutnávám si to a nechávám vodu smýt pot, který na mně lpí po hodinách strávených v autě. Zavřu oči a nechám se klesnout hlouběji, hlavu si opřu o okraj vany.

Poprvé v životě mě nikdo nesleduje. Není tu nikdo, kdo by čekal, až mě potrestá za neexistující důvody. Je to hezké; mé tělo i mysl se uvolňují způsobem, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že je možný.

Nejsem si úplně jistá, jak dlouho ve vodě zůstávám, ale nakonec na mě dolehne vyčerpání. Nechci ven, ale cítím, jak mi těžknou údy, a raději bych ve vaně neusnula. Donutím se vstát, popadnu huňatý ručník a lehce se do něj zabalím. Rychle se osuším, vypustím vanu a pak vejdu do ložnice.

Oheň stále tiše praská. Popadnu tašku, se kterou jsem přišla, a snažím se v ní najít něco vhodného na spaní. Nic tam není, a tak zvolím letní šaty místo noční košile – k čertu s tím, nemám ani spodní prádlo. Nejsem si jistá, jak to bez něj mám zvládnout.

Když se blížím k posteli, zaváhám. Připadá mi příliš velká, jako by mě v okamžiku, kdy na ni vylezu, ty deky pohltily zaživa. Natáhnu ruku a prsty přejedu po silných přikrývkách. Látka je pod mými prsty měkká a já nevím, co si s takovým pohodlím počít.

Pohnu se a vylezu na postel, a v momentě, kdy si lehnu, se propadnu do tepla a komfortu. Když jste nikdy nic neměli, nechybí vám to. To jsem si vždycky říkala – nemůžou mi chybět luxusní věci, protože jsem je nikdy nepoznala. No, teď už jsem je poznala a vím, že nenávidím fakt, že jsem tohle všechno nemohla mít už dřív.

Po celou tu dobu, co jsem uklízela postele a pokoje jiných lidí, jsem se mohla do nějaké vplížit, aspoň na okamžik, abych ucítila to pohodlí. Ale neudělala jsem to, místo toho jsem plnila rozkazy. Navzdory neznámu, neklidu a zmatku, který mě obklopuje, spánek přichází rychle.