Pohled Seraphiny

V autě je opět ticho a já se nemůžu ubránit otázce, jak daleko jsme od místa, kam jedeme. Trvá to už hodiny a stále jsme v pohybu.

„Musím se zeptat.“ Jeho tón je klidný a já se na něj podívám. „Jak jsi zvládala období, kdy byla tvá vlkodlačice v říji?“

Och. Zírám na něj. Ústa se mi otevřou a zase zavřou. Byla jsem varována, abych o tom nemluvila. Pokud mu to řeknu, budu mít problém – a jak mám vědět, že tohle není test? Jestli dokážu být loajální a plnit rozkazy?

„Tvá odpověď je vyžadována, jakékoli váhání nebude akceptováno.“

Přikývnu a polknu. „Od osmnácti let mi dávali léky, aby tuhle část mé vlkodlačice potlačili.“

Prudce ke mně otočí hlavu a já ucuknu, s pocitem, že mám malér. „Proč...“ Odmlčí se a já vím, že se neptá mě, ale stále zpracovává to, co jsem mu právě řekla. „Obřady páření, každoroční festival Volání, jak jsi to zvládala bez toho instinktu?“

„Na tyhle akce mě nezvali,“ vysvětlím a on na mě zírá ještě šokovaněji.

„Vlk může zůstat silný, jen pokud jeho pudy nejsou svázány a jsou ctěny. Ty tablety, máš je u sebe?“ zeptá se.

Nemám tušení. Otevřu tašku, podívám se a najdu je. Vytáhnu je a on mi je okamžitě vytrhne z ruky. Šokovaně sleduji, jak otevře okno a bez jediného zaváhání je vyhodí ven.

„Nebudeš je brát, za žádných okolností. A jestli zjistím, že jsi je vzala, přijdou tresty, rozumíš?“

Jeho hlas je teď úsečný a mně nezbývá než přikývnout. Nebylo to tak, že by to byla má volba; nenutila jsem se je brát, byly mi vnuceny. Kdybych je mohla přestat brát, udělala bych to okamžitě. Už nic neříká a já sleduji, jak zastavujeme před bránou.

Brána se bez váhání otevře, jako by ho očekávali, a mně se z toho svírá žaludek. To je špatně – toulaví vlci nemají trvalé domovy, nemají takové zabezpečení, které křičí, že jsou důležití. Viktor Valerius by neměl mít takové místo; vypadá to jako pevnost, ne jako ty obvyklé úkryty vyvrhelů, které mi popisovali, když jsem vyrůstala.

Auto se pomalu a hladce pohybuje po pozemku a já konečně poprvé vidím, kde žije. Cesta se vine hustým lesem, stromy jsou vysoké a košaté. Vytvářejí dokonalou bariéru, která vše skrývá před okolním světem.

Čím dál vjíždíme, tím jsem neklidnější. Je tu příliš velké ticho. Stromy se konečně rozestoupí a odhalí masivní kamenné sídlo. Tohle vůbec neodpovídá mým představám. Je to temné, až hrozivé, ale zároveň pevné. Je to postavené jako hrad, s vysokými zdmi, věžemi a dokonce i klenutými okny. Zevnitř tlumeně prosvítá světlo.

Nevidím žádného toulavého vlka, nevidím nic, co by kromě Viktora připomínalo vyvrhele, ale něco mi říká, že tohle není jeho pravá tvář. Způsob, jakým je oblečen, je lež, zástěrka a podfuk.

Není tu žádný nepořádek, chaos nebo zoufalství; je tu civilizovaný klid. Tohle není domov jednoho muže. Tohle je domov alfy s velkou smečkou.

Auto konečně zastaví na kruhové příjezdové cestě. Než stačím zpracovat to, co mám před sebou, hlavní dveře se rozletí a vyjde několik mužů. Všichni jsou v černém, jejich pohyby jsou ukázněné a vypočítavé. Opět – nejsou to žádní toulaví vlci.

Těžce polknu a nehýbu se. Viktor vystoupí z auta. Kabát se mu při pohybu vlní kolem nohou. Sedím tam, stále křečovitě svírám tašku a nevím, co si o tom všem myslet.

„Vystup,“ poručí Viktor; jeho hlas nepřipouští diskuzi.

Rychle vystoupím na kamennou dlažbu a muži u vchodu neřeknou ani slovo. Jejich oči sledují každý můj pohyb, jejich výrazy zůstávají nečitelné.

Viktor projde kolem mě bez dalšího pohledu. Zamíří po kamenných schodech nahoru a já vím, že očekává, že ho budu následovat, aniž by mi dal přímý rozkaz, a tak to udělám. Když vejdu dovnitř sídla, je to stejně zastrašující jako zvenčí – zdi jsou kamenné, stropy vysoké a visí tu velké lustry. Všechno je zalité zlatavým světlem z lustrů. Je to starobylé, ale mocné a cítím z toho energii, ze které mě brní kůže.

Čekám, že se zastaví, ale on ne, jde dál. Jeho pohyby jsou cílevědomé a jeho přítomnost si vynucuje pozornost, jako by mu to tu patřilo. Nejen to místo, ale i všechno a všichni uvnitř.

„Tady teď budeš žít,“ řekne, když mě vede chodbami. „Budeš poslouchat má pravidla. Neodejdeš, pokud ti to nedovolím.“

To se rozumí samo sebou, to už mi řekl. Sleduji, jak se zastaví u dveří a otevře je. Ustoupí stranou, aby mi udělal místo pro vstup. „Tohle je tvá ložnice a koupelna.“

Vykročím vpřed, zaváhám na prahu a pak se podívám dovnitř.

Tohle jsem nečekala – ten prostor je obrovský a postel dost velká pro několik lidí. V rohu slabě plápolá krb, vidím další dveře, o kterých předpokládám, že vedou do koupelny.

Je to luxusní a já se ptám, jestli ví, že jsem tohle nikdy neměla? Že můj otec očekával, že budu spát v cele.

„Možná to není klec,“ řekne Viktor a pozorně mě sleduje. „Ale nepleť si pohodlí se svobodou,“ varuje mě.

Otočím se k němu čelem. „Co přesně ode mě očekáváš?“ zeptám se, protože potřebuji vědět, proč si mě koupil.

V tlumeném světle se mu zalesknou oči. „Řekl jsem: loajalitu, poslušnost, a když přijdu k těmto dveřím, pustíš mě dovnitř. Rozumíš těm pravidlům?“

Stáhne se mi hrdlo a já přikývnu. Vyjádřil se jasně a já nemůžu předstírat, že nevím.

Chvíli mě pozoruje, než ustoupí. Jeho přítomnost v pokoji však stále přetrvává. „S ostatními se seznámíš ráno, teď si potřebuješ odpočinout.“

Bez dalšího slova se otočí a odejde, nechá mě tam samotnou. Stojím v prahu života, který jsem si nikdy nevybrala. Chci si namlouvat, že díky téhle ložnici a koupelně tu najdu skutečný domov, ale hluboko uvnitř vím, že to není pravda.