Pohled Elary

Plesk. Hlava mi vylétla dozadu, jak mi moje nevlastní sestra Vespera vlepila facku veškerou silou, kterou v sobě našla. Zatnula jsem zuby a přinutila se podívat se na ni, vědoma si toho, že kdybych se bránila, přineslo by mi to jen další trest. Prohlížela si své dokonale upravené nehty a široce se na mě usmívala, jak se opájela vítězstvím.

„Nechápu, proč moje matka a tvůj otec trvají na tom, aby tě tu takhle drželi, ale až budu Luna, vykopnou tě ze smečky tak rychle, že se ti z toho zatočí hlava,“ prohlásila, přimhouřila na mě oči a hleděla na mě s opovržením.

Kousla jsem se do jazyka. Hádat se s Vesperou nemělo smysl. Od té doby, co můj otec Garris, Beta smečky Purpurového měsíce, zahájil vyjednávání s Alfou Kaelenem, aby se Vespera stala vyvolenou družkou Zarica a Vareka Vandorových, Alfových synů, se s ní nedalo žít. Ne že by to s ní bylo snadné předtím, ale teď to bylo ještě horší.

Vespera byla nejoblíbenější dívkou ve smečce a zároveň tou nejzlejší. Teď, když měla téměř jisté, že se stane Lunou smečky Purpurového měsíce, až dvojčata za pár dní oslaví osmnáctiny, byla plná vlastního nafouknutého ega.

„Chci mít oblečení pořádně vyžehlené a běda ti, jestli na něm bude jediný záhyb, rozumíš?“ zasyčela. „Až budou mít dvojčata za pár dní oslavu osmnáctin, hodlám tam být ta nejhezčí. Jako Luna budu muset všem ve smečce ukázat, jak úžasně vypadám.“

Zlostně se na mě podívala. Mimoděk jsem si mnula tvář. „Ještě nejsi Luna. Pořád ještě mohou najít svou osudovou družku,“ zamumlala jsem a upírala oči k zemi.

Koneckonců, každý měnič měl svou osudovou družku, i když v případě dvojčat by měli jednu společnou pro oba. Vespery oči zablýskly. „Už souhlasili s tím, že svou osudovou družku odmítnou pro dobro smečky,“ zavrčela a já o kousek ustoupila. „Pokud to nebude někdo s alfí krví, stejně jim k ničemu nebude. Já mám krev Bety,“ zapředla samolibě, „a jsem dobrou přítelkyní Alfy Kaelena i Luny Vanyi.“

Samozřejmě že byla. Od té doby, co si můj otec vzal její matku a svou družku druhé šance, Morrigan Kravanovou, byla Vespera hýčkána, co si pamatuji, zatímco já jsem byla nevybíravě odsunuta stranou. Ve vlastním domě jsem se stala téměř neviditelnou. Dítě, které nikdo nechtěl, dítě, které všichni obviňovali ze smrti její matky při útoku tuláků, když jsem byla ještě malá. Povzdychla jsem si. Alfa Kaelen i Luna Vanya byli z Vespery uneseni a její světle blond vlasy a velké modré oči považovali za naprosto „okouzlující“.

Já jsem naopak vyčnívala jako bolavý palec; mé havraní černé vlasy a smaragdově zelené oči byly přímým opakem toho, jak vypadala Vespera a moje macecha, což mě ještě více ostrakizovalo. Zatímco Vespera byla vysoká, já jsem byla malá; její postava byla štíhlá, zatímco moje byla spíše křivkatá a plná. Pokaždé, když jsem stála vedle ní, tyčila se nade mnou a já se v porovnání s ní cítila jako trpaslík. To ji nesmírně bavilo a využívala toho jako další způsob, jak mě zastrašit.

„Poslouchej mě, ty ošklivý, ubohý vořechu,“ Vespera vypnula hruď a podívala se mi přímo do očí, rty ohrnuté v posměchu. „Nikdo, a tím myslím nikdo, mi to nepokazí. Žádná osudová družka Alfů se nepostaví mezi mě a můj titul Luny. Ostatně,“ prohlédla si mě a v očích jí blýsklo, když se sarkasticky zasmála. „Není to tak, že bys jejich družkou měla být ty, že ne, Elaro?“ řekla klidně. „Není to tak, že by tě přijali, nikdo v téhle smečce by tě nepřijal,“ ušklíbla se. „Nebo si vážně myslíš, že máš šanci být Lunou?“ pobídla mě s pokřiveným úsměvem. „Vražedkyně jako Luna, to by bylo něco,“ zasmála se, zatímco já jsem tupě zírala do země.

Trhla jsem sebou. Vražedkyně. Tak mě všichni viděli. Pomalu jsem v popření zavrtěla hlavou a cítila, jak mi vysychá v hrdle. „Ne, Vespero, to si nemyslím,“ zašeptala jsem a viděla, jak se jí oči rozzářily triumfem.

„Výborně, tak na co čekáš?“ ušklíbla se, když jsem na ni dál tupě hleděla. „Běž mi vyprat a vyžehlit věci,“ udělala netrpělivé gesto, „a přestaň tam stát jako pitomec,“ odfrkla si. „Někdy si říkám, že ti chybí mozek i zdravý rozum.“

Sklonila jsem hlavu a vyběhla z pokoje, na krajíčku k pláči. Tak jsem spěchala, že jsem vrazila přímo do své macechy, která se právě vracela z nákupů.

„Elaro,“ napomenula mě, když jsem se zastavila, srdce mi bušilo v hrudi. „Zpomal, tady se neběhá, a bylo by od tebe velmi neslušné, kdybys vrazila do některého z našich hostů,“ pokračovala ztišeným hlasem a stále se na mě káravě dívala.

Hosté? Pocítila jsem úzkost, když jsem pomalu zvedla hlavu, jen abych se setkala se dvěma identickými a pobavenými výrazy. Pocítila jsem prudké zachvění, když jsem se na ně oba podívala – na jejich stejné oříškově hnědé oči, tmavě hnědé vlasy, které byly podobně rozcuchané a nagelované do špiček, a jejich velká, ramenatá těla, jak kráčela vedle mé macechy. Páni. Na okamžik se mi zastavil dech a ztratila jsem schopnost mluvit nebo skládat slova. Otevírala jsem a zavírala ústa a zírala na ně. Macecha si mě nevšímala a otočila se s úsměvem na dvojčata, Vareka a Zarica Vandorovy.

„Prosím, omluvte mou nevlastní dceru,“ spěšně se za mě omluvila, zatímco mě začaly pálit tváře. „Vypadá to, že dnes zapomněla na slušné vychování,“ dodala a otočila se, aby na mě zlostně pohlédla.

„Já... ehm,“ zakoktala jsem a cítila se jako naprostý hlupák.

Proč jsem byla před těmito dvěma vždycky tak nesvá? Bylo to proto, že na mě byli buď hrubí, nebo mě měli tendenci ignorovat, kdykoli jsem na ně narazila? Slyšela jsem, jak do místnosti vchází Vespera.

„Zaricu, Vareku,“ vypískla, prosmýkla se kolem mě, prakticky mě odstrčila z cesty a vrhla se nejdřív kolem krku Zaricovi, kterého nadšeně objala. „To je milé překvapení. Co vás dva sem přivádí?“ zeptala se.

Vnímala jsem Varekův pohled na sobě, i když jeho bratr odpovídal s mírně ostražitým výrazem.

„Říkali jsme si, že na chvíli navštívíme svou vyvolenou družku, vzhledem k tomu, že se blíží naše osmnáctiny a nebude to trvat dlouho, než otec a matka uspořádají náš obřad Alfy a Luny.“

Vespera se přesunula k Varekovi, aby ho objala, ale on se záměrně podíval na mě, oči se mu leskly. „Ty jsi ještě tady?“ zeptal se nevybíravě.

„Ano, Elaro, běž si po svých povinnostech,“ vložila se do toho rychle macecha, vycítila napětí ve vzduchu, zatímco Vespera otočila hlavu a pozorovala mě, zatímco dvojčata se ušklíbala. „Máš toho do večeře hodně co stihnout,“ dodala.

Tichounce jsem prošla kolem dvojčat, cítila jsem, jako by mě zezadu něco pálilo, a zamířila jsem ke schodům. Když jsem po nich začala stoupat, slyšela jsem Vesperin hlas, zatímco její matka odešla do kuchyně, nepochybně aby dceři dopřála soukromí.

„Je tak slabá,“ zachichotala se, „naprostá nula.“

„Je to ale tvoje sestra,“ slyšela jsem zamumlat Zarica.

„No a,“ Vesperin hlas byl chladný, „nevlastní sestra,“ odsekla, „a to jen proto, že moje matka je náhodou družkou jejího otce. Jinak bych o její existenci ani nevěděla. Nechci být spojována s vražedkyní,“ vyštěkla.

„Nelituj ji, Zaricu,“ ozval se Varekův hlas, právě když jsem došla do patra. „Zabila svou matku, pamatuješ,“ připomněl bratrovi. „Nikdo ve smečce ji nemá rád,“ dodal se zavrčením.

Do očí mi vhrkly slzy, jak jsem se otočila a šla dál, neschopná poslouchat víc. Každý si bude věřit tomu, čemu chce, a já už neměla motivaci ani energii snažit se je přesvědčit, že jsem nevinná nebo že by dítě nikdy nemělo být obviňováno za síly mimo jeho kontrolu. Až mi bude osmnáct, tuhle smečku opustím, nadobro, i kdyby trakaře padaly, a nikdo mě nezastaví. Pokud mě ze smečky nevykopnou dřív, ozval se hlásek v mé mysli a já se otřásla vědomím, že pravděpodobnost, že se to stane, je velmi, velmi vysoká.