Pohled Elary

Slyšela jsem, jak zaklaply domovní dveře, a věděla jsem, že to znamená, že dvojčata Alfů jsou pryč. Vydechla jsem si úlevou a pokračovala ve skládání a žehlení prádla v prádelně. O chvíli později se objevila tvář mé macechy, starší verze Vespery, s planoucíma zelenýma očima, jak na mě zlostně hleděla.

„Co to proboha mělo být?“ zavrčela, dala si ruce v bok a přísně si mě měřila.

Odmlčela jsem se, položila prádlo a tázavě se na ni podívala.

„Omlouvám se, co mělo být co?“ zeptala jsem se tupě.

Dávala jsem si dobrý pozor, abych nepřekážela, zatímco Vespera hostila Zarica a Vareka, a zdržovala jsem se nahoře, mimo jejich dohled. Pokud jsem věděla, neudělala jsem nic špatného.

„To, jak ses chovala,“ zasyčela a dívala se na mě svrchu, „Vespera mi řekla, jak jsi ji urazila, a pak jsi málem vrazila do dvojčat, protože ses nedívala na cestu.“

„Já ji neurazila...“ začala jsem prudce, ale ona zvedla ruku a umlčela mě i mé protesty.

Kousla jsem se do vnitřní strany rtu a soptila hněvem. Bylo jedno, co řeknu, vždycky se bude zastávat své dcery a na mě si najde něco, na co si bude stěžovat.

„Neobtěžuj se,“ přerušila mě ostře. „Jdi připravit večeři. Tvůj otec bude brzy doma a bude mít hlad.“

Prosmýkla jsem se kolem ní dolů do kuchyně a začala vařit se sklopenou hlavou, vědoma si toho, že macecha hledá jakoukoli záminku, aby se na mě mohla rozzlobit. Po Vespeře nebylo ani památky, ale to nebylo neobvyklé, vzhledem k tomu, že často chodila jíst se svými přáteli. Než jsem skončila, macecha i otec už seděli u stolu a čekali se zamračenými tvářemi. Opatrně jsem před každého z nich postavila talíř a pak si sama sedla na konec stolu. Jako každý večer. Zírala jsem do jídla a netečně se v něm rýpala vidličkou.

„Jak bylo v práci, miláčku?“ zapředla macecha a zářivě se na otce usmála.

Otec zamručel. „Bylo hlášeno několik spatření tuláků. Museli jsme posílit hlídky a extra utěsnit perimetr. Na pozemcích hlídkuje víc mužů a začali jsme s výcvikem některých mladších samců, aby se naučili bránit smečku,“ povzdychl si. „Ta práce nikdy nekončí,“ střelil po mně nespokojeným pohledem, „ale čím méně jich při útoku tuláků zemře, tím lépe,“ řekl ledově a mně odtekla krev z tváře.

Sakra, to byl záměrný rýpanec do mě. Připomínka toho, co jsem udělala.

Morrigan po mně střelila nepříjemným pohledem, pak se natáhla a dotkla se otcovy ruky, čímž na sebe upoutala jeho pozornost a díkybohu ho přestala soustředit na mě. Hlavu jsem měla sklopenou a dál si hrála s jídlem, chuť k jídlu mě přešla. Cítila jsem, jak se mi svírá hruď, a snažila se udržet vyrovnaný dech.

„Miláčku, hádej co,“ řekla Morrigan vzrušeně. Otec se na ni podíval a zvedl obočí, oči mu při pohledu na družku změkly.

„Hmm, hádám, že to má něco společného s Vesperou,“ odhadl, čímž Morrigan přiměl k hlasitému smíchu; zaklonila hlavu a oči jí jiskřily pobavením.

„Zaric a Varek s ní dnes přišli mluvit. Hádám správně, že vyjednávání skončila?“ naklonila se vpřed a probodla otce upřeným pohledem. „Bude moje dcera oficiální Lunou smečky?“ zeptala se a hlas jí stoupal vzrušením.

Otec se zazubil. V očích mu plápolalo, když se podíval na svou ženu a jemně jí stiskl ruku. Ani jeden z nich mi nevěnoval ani jediný pohled, ani špetku pozornosti. Pro ně jsem mohla být klidně neviditelná. Vespera byla vždy na prvním místě jejich zájmů. Byl to pro ně oba triumf, že pro rodinu dohodli tak velkou věc a že díky tomu, že se Vespera stane Lunou, zvýší svůj status. Otec zářil pýchou.

„Vyjednávání byla ukončena,“ řekl otec, opřel se v křesle a usrkl vína, „Alfa Kaelen souhlasil s tím, aby si dvojčata vzala Vesperu jako svou vyvolenou družku. Musí však počkat, až Vespera dosáhne osmnácti let, a ona musí souhlasit s odmítnutím své osudové družky, pokud by ji někdy našla.“

Macecha mávla rukou. „Vespera nebude mít s těmito podmínkami žádný problém. Vždycky chtěla být Lunou smečky, co si pamatuje,“ řekla zářivě. „Ale co když dvojčata najdou svou osudovou družku?“ zamračila se.

„Stejné podmínky platí i pro ně. Mají svou osudovou družku odmítnout. Protože kluci budou mít osmnáctiny dřív, budou mít krátké okno, ve kterém by mohli svou družku najít, než si vezmou Vesperu a udělají z ní Lunu, ale šance, že by jejich družka byla v téhle smečce, je prakticky nulová,“ řekl otec a pokrčil rameny. „Už teď by začali k nějakému členu smečky něco cítit, nebo by jejich vlk začal svou družku vnímat, když mají narozeniny tak blízko. Protože se dvojčata chovají normálně, riskoval bych tvrzení, že nikdo od nás jim není souzen.“

„Třeba by Vespera mohla být jejich osudovou družkou,“ tleskla macecha a vypadala nadšeně. „To by vyřešilo všechny naše problémy,“ zachichotala se štěstím.

„Rozhodně by to věci usnadnilo,“ zamumlal otec a pak se podíval na mě a zvedl obočí.

„Teď už jen musíme rozhodnout, co s Elarou,“ řekl bez obalu.

Podívala jsem se na něj překvapeně, že se vůbec obtěžuje vzít na vědomí, že sedím u stolu.

„No, přemýšlela jsem,“ vložila se do toho macecha, což mě přimělo se na ni prudce podívat. „Vzhledem k tomu, že Elara a Vespera prakticky vyrůstaly spolu a jsou zhruba ve stejném věku...“ odmlčela se s očekáváním ve tváři.

„Úplně ti nerozumím,“ řekl otec s přimhouřenýma očima. „Co to s tím má společného?“

Povzdychla si. „No, jestli má být Vespera Lunou, pak bude potřebovat omegu, která se bude starat o všechny její potřeby,“ vysvětlila, zatímco já tam seděla v šoku. „Proč by to nemohla být Elara? Pro její sestru by bylo výhodné mít někoho, komu by mohla věřit, že se o ni postará, a my bychom Elaru pořád vídali ve smečkovém domě. Je to dokonalé řešení,“ prohlásila, zatímco já jsem cítila, jak mi srdce tvrdne jako kámen.

Dokonalé řešení. Otrokyně každého rozmaru své sestry, přesně jako doteď. Cítila jsem, jak mě začíná sžírat hořkost. Podívala jsem se k otci v naději, že vznese nějakou námitku nebo protest, možná dokonce Morrigan tuto jedinou prosbu zamítne, ale on jen pomalu přikyvoval s přemýšlivým výrazem. Začala mě zábst celá kůže.

„Víš, to by mohlo fungovat,“ řekl a střelil po mně pohledem. „Elara bude brzy plnoletá, stejně jako Vespera. Je to čest pracovat pro svou Lunu,“ řekl mi mrazivě, zatímco jsem začala kroutit hlavou, „a bůh ví, že nemáš dost síly na to, abys převzala mou roli Bety, až přijde čas, taková neduživá a slabá, jaká jsi.“

„Hodlám smečku opustit, až mi bude osmnáct,“ vyhrkla jsem, neschopná to dál v sobě dusit, ta slova prostě vyklouzla.

Otec naklonil hlavu. „Ne,“ řekl stroze.

„Ne? Nemůžeš mě zastavit,“ řekla jsem v šoku.

„Ale můžu. Normální pravidla jsou taková, že členové smečky mohou odejít po dovršení osmnácti let, ale pro ty s krví Bety nebo Alfy...“ odmlčel se, zatímco já zbledla.

„Je vyžadováno svolení od samotného Alfy,“ zašeptala jsem a udělalo se mi nevolno.

Zapomněla jsem na to pitomé pravidlo! Poprvé, co si pamatuji, jsem proklínala, že mám v žilách krev Bety. Otec se ušklíbl. „Alfa Kaelen ti povolení nikdy nedá, a až si promluvím se Zaricem a Varekem, nedají ti ho ani oni. Zůstaneš v téhle smečce a budeš dělat, co ti řeknu,“ řekl a hlas mu mírně zhrubl, „a možná se mi podaří zabránit tomu, aby byl kvůli tvé lehkomyslnosti zabit někdo další,“ plivl.

Ticho. „Pokud mě tu nechcete, tak proč mě nenecháte jít?“ zašeptala jsem s chvějícími se rty.

„Protože jsem tě ještě dostatečně nepotrestal za to, že jsi zabila mou družku. Zmiz mi z očí, než ztratím i ten zbytek sebeovládání, co mi zbývá,“ zavrčel a praštil rukou do stolu. Z místnosti jsem vypadla rekordní rychlostí, ale ne dřív, než jsem zahlédla ten zlomyslný úsměv na tváři Morrigan.