Pohled Elary

Můj osudový druh žádá o ruku jinou, v růžové zahradě, kterou jsem vlastnoručně připravila. A já nemůžu dělat nic jiného, než se dívat.

Rty alfakrále Zareka a ty její se spojí a je to, jako by se zastavil čas.

Nechci se dívat, ale z nějakého důvodu nemůžu odvrátit zrak. Je to, jako by mé plíce zapomněly dýchat a mé nohy zapomněly, jak se hýbat.

„NE!!!“

Má vlčice Lyra žalostně vyje v mé mysli.

Jako beta se vždy snažím splnit každý příkaz alfakrále. Tato romantická růžová zahrada je dokonalým prostředím pro to, aby alfakrál konečně ukončil svůj svobodný život a požádal o ruku vlčici, která se stane novou Lunou smečky EbonGrove.

Ale nebudu to já. Jediné, co můžu dělat, je tajit dech a sledovat, jak se líbají.

Nebudu to já, přestože jsem jako Beta projevila dostatek schopností, abych byla povýšena na „zastupující Lunu“ a poslední tři roky plnila povinnosti Luny. Přestože jsme spolu za ty poslední tři roky měli tolik úžasného sexu. Přestože si tak moc přeji být jeho.

Přestože on a já jsme osudoví druhové.

Ale o téhle části nesmí nikdo vědět. Alfakrál nařídil, aby tato informace zůstala utajena.

Alfakrál si zaslouží urozenou nevěstu, ne sirotka, jako jsem já. Bez ohledu na to, jak tvrdě pracuji, bez ohledu na to, kolik povýšení získám, nikdy nebudu urozená. Nikdy nebudu dost dobrá pro krále.

Snažím si vše vysvětlit jako obvykle, jako beta to musím dělat s klidem, ale pravdou je, že se téměř nedokážu ovládnout, abych se nerozplakala, když si bolestně uvědomuji realitu...

...Během posledních tří let jsem v Zarekových očích možná byla jen milenkou z kanceláře, připravenou roztáhnout nohy na jeho zavolání!

Sklopím oči ke svým nohám, musím ovládnout své emoce. Zhluboka se nadechnu a znovu vzhlédnu k šťastnému páru s uctivým úsměvem na rtech.

„Tohle všechno je nenormální!“ ozve se v mé hlavě má vlčice Lyra. Má potíže vyrovnat se s alfakrálovým rozhodnutím o zásnubách.

„Prosila jsem tě, abys mlčela, když pracuji,“ připomenu jí v duchu. Lyra naštěstí ztichne.

Tichým krokem ustoupím, konečně se mi podařilo přimět nohy k pohybu. Nejsem si jistá, jak dlouho ještě vydržím sledovat, jak můj osudový druh líbá jinou.

„Elaro,“ zaslechnu náhle hlas alfakrále, který mě volá. „Přines mi prsten.“

Nejsem si jistá, jestli jsem ho slyšela správně. Ale Zarek se na mě očekávaně dívá a já si uvědomuji, že pro něj je to jen další součást mé práce. I když mě to téměř zabíjí.

Najdu prsten v uzamčeném kufříku na okraji zahrady a s chvěním mu vložím krabičku s prstenem do ruky.

„Vexio,“

Zarek klesne na jedno koleno.

„Vezmeš si mě a zaujmeš své právoplatné místo jako skutečná Luna smečky EbonGrove?“

Z očí jí tečou slzy štěstí, když nadšeně souhlasí.

Lyřino tiché, zoufalé kňučení je tak hlasité, že přehlušuje potlesk ostatních členů smečky.

Začne mi třeštit hlava a točí se mi svět. Rychle se vydám ke schodům v zadní části hotelu, cítím, že omdlím.

Do mysli se mi hrnou vzpomínky na minulost. V jistém smyslu jsem nikdy neměla pocit, že do smečky EbonGrove skutečně patřím.

Jako malý sirotek jsem v pouhých třech letech byla adoptována do sídla smečky EbonGrove a vyrůstala jsem pod nepřátelskými pohledy urozených členů smečky, kteří mě považovali za nehodnou. Ale nikdy jsem se tím nenechala zastavit.

Mé odhodlání dokázat jim, že se mýlí, zvítězilo a já smečce ukázala, jak tvrdě dokážu pracovat. Nikdo už o mé hodnotě nepochyboval.

Nikdo, kromě alfakrále. Zarek mi ukázal drsnou pravdu: můj nízký původ není hoden jeho postavení, bez ohledu na to, kolikrát se jeho rty v temnotě a tajnosti spojily s mými.

„Vy jste Zarekova Beta, že?“

Jemný ženský hlas mě vytrhne z myšlenek. „Děkuji vám za přípravu dokonalé žádosti o ruku!“

Vzhlédnu a uvidím Vexii, zrzavou vlčici čerstvě zasnoubenou se Zarekem. Její oči jsou plné nepříjemné intenzity.

„Ráda…“

Snažím se o svůj nejpřátelštější úsměv. Odkašlu si a začnu znovu, toužím udělat na novou Lunu dobrý první dojem: „Ráda se stalo. Ano, jsem Elara, byla jsem zastupující Lunou alfakrále a plnila povinnosti, dokud smečka nebude mít skutečnou Lunu.“

Natáhnu ruku, abych jí potřásla na pozdrav. Její oči se zúží, když se podívá na mou ruku s náznakem… je to hnus v jejím obličeji?

„No, je jasné, že vašich služeb už nebude zapotřebí. A tím myslím všech vašich služeb, profesních i sexuálních.“

Vexia si byla zjevně vědoma toho, že se Zarekem máme důvěrný vztah. Tolik k tomu, že to prý nikdy nikomu neřekne. Pocit ponížení mě pálí na kůži a tváře mi hoří.

Její jemná ruka mi něco hodí přímo do obličeje.

Trhnu sebou a zachytím to. Po pár zamrkáních si uvědomím, že je to bankovní karta.

„Víte, nikdy jsem nečekala, že někdo s tak dobrou pověstí, jako máte vy, se dá koupit za peníze. Říkala jsem Zarekovi, že deset tisíc dolarů bude víc než dost, ale on trval na milionu. Vezměte si to a považujte se za šťastnou, Beto,“ ušklíbne se na mě.

Peníze?! Tohle si mysleli? Že jsem to dělala pro peníze?!

„Nevíte, o čem mluvíte,“ řeknu.

„Och, myslím, že poznám zlatokopeckou děvku nízkého původu, když ji vidím.“ Vexiin hlas je chladný a krutý.

Poté, co vyřkla tu krutou poznámku, se otočila a odešla. Nechala mě tam stát jako přibitou v šoku. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšela. Jakmile jsem se probrala, spěšně jsem ji následovala do hotelu.

Hruď mi plní zmatek a bolest. Na rohu chodby jsem tak rozrušená, že málem vrazím přímo do Zarekovy pevné hrudi.

„Ty jsi plakala?“

Zarek vypadá trochu překvapeně.

Zaváhá, zda mě má utěšit: „...Neboj se, vždycky budeš moje nejlepší Beta, jestli tě trápí tohle.“

Znám Zarekovu chladnou povahu velmi dobře, tohle je už teď ta nejlepší útěcha, jakou mi dokáže nabídnout.

Zvednu ruku, abych si otřela stékající slzu. Bankovní karta, kterou po mně Vexia hodila, je stále v mé dlani.

„Ne, jde jen o to, že—" začnu.

Zarek si všimne karty a přeruší mě: „To nebylo dost peněz? O to jde?!“

Jeho slova mě zasáhla jako kulka. Jeho modré oči jsou plné zklamání.

Proč?! Co jsem kdy udělala, aby si myslel, že mi tak moc záleží na penězích?

Otevřu ústa, chci něco říct, ale on ke mně natáhne další bankovní kartu.

Zarek řekne: „Držme se jen obchodu. Vexia si vyhlédla nový náhrdelník, který se hodí k zásnubnímu prstenu. Jdi ke klenotníkovi, objednej ho a ujisti se, že je dostatečně elegantní pro skutečnou Lunu smečky.“

„A ještě jedna věc…“ dodá.

Vzhlédnu k němu.

„Zbytek peněz si můžeš nechat, to je to, co potřebuješ,“ dodá.

Podívám se na ty dvě bankovní karty ve svých rukou, neschopná skrýt svůj nenávistný pohled, poprvé cítím skutečný hněv.

Musí mi takhle neustále vmetat do tváře svou lásku k Vexii?

Je pro něj moje láska jen snadným obchodem?!

Kvůli práci jsem dokonce snesla tu bolest a podala mu ten prsten. Proč se ke mně musí takhle chovat?!

Vzkypělý vztek ve mně se střetne s vyčerpáním z dlouhého dne stráveného organizováním zásnub a já vybuchnu. Je mu jedno, že mě to bolí, že to bolí mou vlčici, sledovat, jak se tohle odehrává.

Vůbec mu na mně nezáleží!

„Neudělám to! Udělej si to sám!“

Hrubě mu obě bankovní karty hodím do obličeje.

„Cože?!“

Je to šokovaný zvuk alfakrále, kterému se poprvé v životě někdo vzepřel.