Pohled Zareka

Nečekal jsem, že Elaru odmítnu tak náhle. Všechno s Vexií se seběhlo tak rychle a já musel něco udělat, abych nastolil příměří mezi těmi dvěma vlčicemi, než se věci opravdu zvrtnou.

Netušil jsem, že to bude tak sakra bolet. Mám pocit, jako by se mi hruď zároveň propadala dovnitř a vybuchovala ven. Žilami mi proudí směs ohně a ledu, bodá a pálí.

Bane je troska. Nikdy jsem ho takhle neslyšel. V hlavě mi to tak řve z jeho řevu, že sotva dokážu přemýšlet.

Snažím se ho ignorovat, ale když mám být naprosto upřímný, nejsem si jistý, jestli to sám zvládám o moc lépe. Tlesknu rukama a snažím se zachovat klid uprostřed té bolesti.

Sám sobě připomínám, že je to pro dobro smečky. Alfakrál musí vždy jednat pro dobro smečky. Bane to jednou pochopí.

Soudě podle jeho zběsilého řevu ten den asi jen tak nepřijde.

„Prosím, jen… dovol mi opustit smečku.“ To bylo vše, co Elara řekla.

Neměla ani tu slušnost podívat se mi do očí, když prosila o odchod. Prosila o to, aby opustila smečku.

Aby opustila mě.

Při té myšlence mi hrudí projela nová vlna pálení.

„Alfakráli,“ zavolal na mě Vexiin sladký, pronikavý hlas a odvedl mě od té bolesti.

Podíval jsem se na ni přísněji, než jsem zamýšlel, bolest uvnitř mě způsobovala, že se mi napínaly svaly.

Vexii se trochu rozšířily oči, než pokračovala ještě jemnějším tónem: „Samozřejmě je to tvé rozhodnutí, můj alfakráli. Ale pokud smím…“

Podívala se na mě s prosbou o svolení a já přikývl, aby pokračovala.

„Byla jsem vychována ve víře, že v každém vlkovi je něco dobrého.“ Usmála se na mě a rukou si projela své tmavě zrzavé vlasy. „Tvá Beta je užitečná a naplánovala skvělou žádost o ruku.“

i po tom Elarině neuctivém chování se Vexia stále rozhodla vidět to dobré v té vlčici, která kdysi sdílela mé lože. Takový soucit.

Bude ze ní pro smečku skvělá Luna.

„Jako svatební dar pro mě, můj alfakráli,“ řekla Vexia, „nech Elaru naplánovat svatbu. Budu jí přitom koukat přes rameno. Ale pro smečku to bude tak výjimečný den, že by mě mrzelo, kdyby Elarin talent přišel nazmar…“

Zvažoval jsem ten nápad. Ze všech mých zaměstnanců je Elara rozhodně nejorganizovanější a nejlepší v řízení složitých projektů. To byl jeden z důvodů, proč jí můj otec svěřil novou pozici zastupující Luny, aby udržovala záležitosti smečky v pořádku, zatímco jsem hledal nevěstu.

Dokázala by tu svatbu naplánovat snadno a bez větší námahy.

Bylo to to nejmenší, co mohla udělat, když už žádala o odchod ze smečky. Po vší té laskavosti, kterou jí smečka EbonGrove projevila od doby, kdy byla osiřelým štěnětem, by jeden poslední úkol neměl být žádný problém.

Tak je rozhodnuto.

„Elaro, pomoz s plánováním svatby a pak ti dovolím opustit smečku EbonGrove. Máš mé slovo alfakrále.“

Podíval jsem se dolů a uviděl Elaru, jak se nedívá na mě, ale skrz mě. Její tvář byla prázdná a bez výrazu.

Nařídil jsem jí, aby odešla a okamžitě s tím začala.

Jakmile mi zmizela z očí, to vzkypělé pálení se s novou silou vrátilo do mé hrudi.

„Nezapomeň na naši prohlídku v nemocnici dnes odpoledne. Všechen ten stres nemůže být dobrý pro otěhotnění, ale vím, že brzy budeme mít zdravé malé vlče.“ Vexia se usmála na své břicho.

„Budu tam,“ řekl jsem a pohladil ji po zádech. „Ty se jen soustřeď na odpočinek, zbytek nech na mně.“

Když jsem se loučil s Vexií, mé myšlenky patřily jen Elarině prázdnému pohledu.

Když jsem se vrátil ke svému stolu, čekal tam na mě můj Gamma, Gorran.

Ať už chtěl říct cokoli, při pohledu na mou tvář z něj slova vypadla.

„Co tě tak trápí, alfakráli?“ zeptal se Gorran.

Jen jsem na něj zamručel a ponořil se do papírování v naději, že ta zatracená bolest v mé hrudi brzy zmizí.

Zatímco jsem se probíral úkoly, rekapituloval jsem si všechny dobré věci, které se v posledních několika dnech staly. Našel jsem úžasnou, krásnou vlčici, se kterou se usadím, požádal jsem ji o ruku a ona řekla ano! Měl bych být na vrcholu blaha!

Ale v mysli mi neustále vyvstávala jediná otázka. Proč se necítím šťastný?

Pohled Elary

„Dobrá zpráva, zlato! Miminko je naprosto zdravé!“

Cerys si po vyšetření sundala rukavice.

Nečekala jsem, že se mi bude hodit mít za nejlepší kamarádku porodní asistentku. Po tom výstupu v kanceláři jsem jela rovnou do nemocnice za Cerys. Bolest z přetržení pouta druhů byla tak ochromující, že jsem musela nechat zkontrolovat miminko.

Vidět mou nejlepší kamarádku, mou Honey, jak jí ráda říkám, byl jen bonus navíc.

Musela jsem Cerys prozradit tajemství svého těhotenství, ale svěřila bych jí svůj život. Ne, víc než to. Svěřila bych jí život svého dítěte.

„Pořád ještě znám pár kleteb, víš. Vždycky bych mu mohla něco přimíchat do čaje…“ navrhla Cerys, napůl z legrace, napůl vážně.

I když ta představa dává mé fantazii spoustu zábavných nápadů, nemůžu riskovat, že by se něco stalo i jí.

„Co víš o té Vexii?“ zeptala se mě Cerys a znovu zkontrolovala, zda jsou dveře ordinace zamčené.

„Vůbec nic. Nikdy jsem o ní před tou žádostí o ruku neslyšela. Ale mezi námi, mám z ní vážně špatný pocit…“ Možná už zacházím příliš daleko, když tohle říkám, ale brzy už ve smečce nebudu.

„No, mám nějaké známosti ve smečce SanguineLune a tam je v podstatě slavná,“ řekla Cerys.

„Byla to jediná princezna v rodině Alfy se šesti bratry. Prý se s naším alfakrálem potkali jako štěňata a málem spolu zemřeli, ale ona ho zachránila. Od té doby se neviděli…… Slyšela jsem, že její bratři sem mají v nejbližší době také přijet.“

Řekla jsem: „……To je neuvěřitelný příběh, Honey.“

Nebylo k tomu co dodat. Možná jsou si tedy souzeni.

Možná bohyně udělala chybu a Zarek a já jsme se nikdy neměli stát druhy.

Jen jsem se připletla do pohádky Vexii a Zarekovi.

Zaplavil mě čerstvý žal, což Cerys téměř okamžitě vycítila.

Přejela mi prstem pod bradou.

„Hlavu vzhůru, zlato. Možná tam venku najdeš víc zrzavých vlků, a kdo ví, třeba mezi nimi najdeš svou skutečnou rodinu? Jsem si jistá, že tam venku na tebe čeká celá smečka zrzounů.“

Šibalsky na mě mrkla.

„Aspoň že už to nemůže být horší,“ přinutila jsem se rozveselit a poprvé po hodně dlouhé době jsem se zasmála.

Odcházela jsem z Cerysiny ordinace s lepším pocitem, jako by ve mně bylo zaseto semínko naděje.

Otočila jsem se k odchodu a málem jsem vrazila přímo do jednoho velmi vysokého muže. Ani jeden z nás se zjevně nedíval, kam jde.

„Promiňte, nevíte, kde najdu Vexii Valthornovou?“

Vzhlédla jsem, abych si ho prohlédla, a uviděla jeho vlasy. Jeho jasně zrzavé vlasy. Byly ohnivé a výrazné, vůbec ne jako ty Vexiiny.

Byly přesně jako moje.

Oba jsme si toho všimli v tentýž okamžik.

Natáhl se pro mou ruku, přitáhl si mě blíž a jeho oči zkoumaly mé rysy. „Kdo jsi?“ byla jsem přitahována blíž.

Tvar jeho nosu, křivka čelisti, vypadal tak povědomě. Ptal se na Vexii. Že by jeden z jejích bratrů?

Cítila jsem z něj vyzařovat tu nevyslovenou, neviditelnou moc. Jako z Alfy.

Ach! Tohle JE Vexiin bratr! Alfakrál smečky SanguineLune!

Něco na mně ho upoutalo, protože se nakláněl čím dál blíž k mému obličeji. Hledal mi v očích. Pořád mě držel za ruku.

Jestli nás v téhle pozici někdo uvidí, určitě si to vyloží tak, že spolu něco máme!

„Co to má znamenat?!“

ten hluboký, dunivý hlas bych poznala kdekoli.

Otočila jsem se a uviděla za sebou alfakrále Zareka, mého bývalého osudového druha. Zarek vypadal rozzuřeně, jako posedlý muž. Jako démon, který právě utekl z pekla. A pohledem probodával naše spojené ruce.

……Ach sakra.

„ELARO,“

zopakoval Zarek.

„CO TO S NÍM DĚLÁŠ?!“