Pohled Elary

„DĚVKA! ROZTRHÁM ji, ROZDRÁPU ji!!“

Lyřiny kruté myšlenky mi procházely hlavou a nijak mi nepomáhaly zůstat v klidu.

Zarek mi nevěří. Zarek mě nemiluje.

Zarek mě nikdy nemiloval.

Miluje Vexii. Ona je jeho.

A... on je také její.

„Zrádná ŠPÍNA! Odporný, nenávistný ODPAD!!“ Lyřiny urážky byly neúprosné.

Zatlačila jsem to naprosté a totální zoufalství hluboko, hodně hluboko, jen abych přečkala příštích pár okamžiků, aniž bych věci ještě zhoršila.

Zvládnu to.

Kvůli svému dítěti to zvládnu.

Vexia je stále v náručí alfakrále a pláče nad tím, jak krutá jsem k ní byla. Zarek vykázal sekretářku z místnosti, takže jsme teď v konferenční místnosti jen my tři.

Bylo to Vexiino slovo proti mému: „Dělala jsem přesně to, co jsi chtěl, provázela jsem ji. Nemůžu za to, že ostatní možná měli určité poznámky k tomu, jak překvapivá byla volba Luny smečky…“

Tady šlo o mou profesionální integritu a on musí pochopit, že jsem ta samá rozumná vlčice, kterou vždycky znal.

Z Vexie vytryskl nový vzlyk a Zarek zvedl ruku.

„Dost!“ nařídil.

Jako na povel Vexia pateticky zakňučela a teatrálně pohladila alfakrálovo široké a svalnaté rameno. Odhalila mu krk, což je nejvyšší projev podřízenosti.

On se nadechl, vzpamatoval se a pokračoval mírnějším tónem: „Už to stačí. Jakmile se smečkou stráví víc času, uvidí to, co jsem já už viděl – že Vexia je laskavá, jemná a milující vlčice.“

Vexia se na něj usmála, zuby se jí zaleskly v zářivkovém světle konferenční místnosti.

Než jsem se stačila ovládnout, zúžily se mi oči a nedokázala jsem skrýt svůj rostoucí odpor k ní.

„Elaro,“ promluvil Zarek znovu. „Už od vlády mého otce byla tvá profesionalita tvou největší předností jako Bety. Nebo jsi zapomněla, jak moc mu na tobě záleželo? Jak tě vedl?“

Zarekův otec byl skvělý král a byl to on, kdo mě poprvé povýšil na Betu, přestože všichni starší říkali, že jsem nehodná kvůli svému nízkému původu. Raději bych zemřela, než abych urazila jeho památku.

Zarek pokračoval: „Věřím, že tvá pracovní morálka a tvůj úsudek zde nebyly ohroženy kvůli tvým… osobním pocitům… jakožto bývalé milenky.“

Zvedl na mě obočí a vyzýval mě, abych mu odporovala.

„Myslí si, že tě může získat zpět a mě se zbavit! To je to, co chce!“ Vexia propadla novému záchvatu hysterie.

Jsem tak hluboce uražená, že si nejsem jistá, zda pro to existuje slovo. Urazil můj charakter, zpochybnil mou integritu. Nechává Vexii spřádat tuhle nenávistnou síť lží a chová se, jako by mě vůbec neznal!

Po tom všem, co jsem pro něj za poslední tři roky udělala!

„Omluv se.“

Alfakrál neprosil. Byl to přímý rozkaz.

Ale nemůžu se omluvit za něco, co jsem ani neudělala! Tohle všechno je past.

Nenechám se do ní chytit.

„Můžu zapomenout na tvůj poslední prohřešek a můžeme se všichni pohnout dál. Ale musíš se Vexii omluvit za to, jak odporně jsi se k ní chovala. Projevit neúctu mé Luně znamená projevit neúctu smečce.“ Jeho hlas byl jako led, křehký a studený.

Jeho Luně.

Než jsem stačila odpovědět, Vexia mě znovu přerušila: „Nikdy nebude šťastná, dokud ONA nebude Lunou. To řekla! Je tak smutné, jak moc TOUŽÍ být urozená! Jak by udělala COKOLI, aby toho dosáhla!“

Zarek ztuhl, jeho tvář ovládla smrtící nehybnost. „Takže o tohle tu opravdu jde? O VYŠŠÍ postavení? Takže ty peníze ti opravdu nestačily, že?“

Cítila jsem se, jako by mě někdo skutečně udeřil do tváře. Měla jsem vytřeštěné oči a paže jsem si zkřížila v pase, podvědomě objímajíc tu jedinou osobu, kterou musím chránit nade vše, i nad sebe samu. Osobu, která se ještě ani nenarodila.

Osobu, o které musím Zarekovi říct. Naše dítě.

„Nikdy jsem se tak nestyděl za to, že mám tak hanebnou osudovou družku, jako jsi ty.“ Byl to sotva šepot z jeho rtů.

„OSUDOVÁ DRUŽKA?!“ vykřikla Vexia.

I když jí řekl o našich minulých důvěrných setkáních, alfakrál zjevně zapomněl své snoubence sdělit tuhle část o našem vztahu.

Nepromluvila jsem ani slovo. Nemohla jsem si věřit, stále jsem se vzpamatovávala ze všeho, co se stalo. Lyra v mé hlavě štěkala a vrčela jako o závod a já dělala vše pro to, abych zůstala v klidu.

Vexia se vymanila ze Zarekova objetí, z očí jí tekly velké, těžké slzy a na podlaze tvořily loužičku.

„To je v pořádku… nečekala jsem, že mě tak moudrý a pohledný alfakrál bude milovat… jen jsem si neuvědomila, že máš družské pouto s někým jiným…“ popotáhla, ten zvuk byl odporně mokrý.

„Já prostě…“ Vexia znovu zavzlykala a pokračovala ve své sebelítostivé hře. „Já se prostě vrátím ke smečce SanguineLune a budu se modlit, aby se můj bratr, alfakrál, nedozvěděl, jak se tu chovali ke mně, jeho jediné sestřičce… Jsem si jistá, že budu v pořádku…“ Místnost naplnilo její kňučení.

Zarek těkal pohledem mezi námi dvěma snad celé dvě minuty. Nikdo nemluvil. Ticho přerušovalo jen Vexiino posmrkávání.

Nakonec Zarek sám pro sebe přikývl, v jeho modrých očích se usadilo ocelové odhodlání. Otočil se přímo ke mně.

„Elaro Trenchová, odmítám naše pouto osudových druhů, teď a navždy.“

Zarekův hlas zněl mým uším vzdáleně, jako bych sledovala film, kde se tahle scéna odehrává, místo abych v ní byla. Jako by to všechno byl jeden velký vtip a někdo jen čekal, až vyskočí a zařve: „Překvapení!“

Bolest, hluboce zakořeněné bušení, kousání, trhání a bodání, se mi rozlilo tělem. Začalo to pomalu u prstů na nohou a pak bolestivě stoupalo výš a výš. Vyvrcholilo to u mého srdce, které pálilo, jako by ho někdo skutečně zapálil.

Pouto druhů mezi námi se jen tak nepřetrhlo. Nebyl to čistý řez.

Bylo to rvaní, drcení, násilné tříštění a rozbíjení na tisíc, na milion kousků. Každý kousek se mi tříštil v mase a nenechal na mně nic nedotčeného.

Rukama jsem si sevřela břicho a klesla na podlahu. „Prosím, počkej… musím…“ žadonila jsem.

Prosím. Zarku, poslouchej mě. Musím ti to říct.

Ale nemohla jsem ze sebe vydat ani slovo.

„Přijmi to odmítnutí! Znáš následky toho, když mě odmítneš.“ Byl to další přímý rozkaz od alfakrále.

Cítila jsem, jak mi v hrdle stoupá oheň, pálil a svědil každý kousek mého vnitřku. Nemohla jsem dýchat a cítila jsem se, jako by mě srazil kamion.

Následky… Být potrestána jako ti zločinci v minulosti! To mé dítě neunese!

Lyra byla k neutěšení. Její vytí bylo naprosto ohlušující.

„PŘIJMI TO!“

„Já…“ Můj hlas byl slabým šeptem. „Já… přijímám.“

Zarek tleskl rukama o sebe, smýval tuhle záležitost ze svých rukou jako odolnou skvrnu.

„Výborně. Pak se můžeme vrátit k normálu. Elaro, znovu se ujmeš svých povinností Bety, pokud ovšem odpřísáhneš věrnost smečce EbonGrove a celé její rodině Alfy.“

„Prosím… já jen chci…“ Stálo mě to veškerou zbývající sílu, abych se znovu postavila. Sotva jsem dokázala zformulovat větu.

Alfakrál si povzdechl: „O co jde tentokrát? O další peníze? Říkal jsem ti, abys si vzala ty bankovní karty.“

„Prosím, jen… dovol mi opustit smečku.“ Nemohla jsem se na něj při té prosbě ani podívat.

„Opustit?!“

Zarekův obličej byl plný šoku a na Vexiiných rtech se usadil škodolibý úsměv.