Pohled Elary

„Svátek lovu je naší nejposvátnější tradicí. Dnešní noc oslavujeme naši sílu, naši rychlost, samotnou naši vlčí podstatu,“ začal alfa Varkas. Jeho hlas se nesl mýtinou. „Dnes budeme lovit tak, jak lovili naši předkové. Dokážeme, že jsme hodni svého rodu.“

Z dechu se nám v mrazivém aljašském vzduchu tvořily obláčky, zatímco se celá smečka Rimeveil shromáždila kolem mohutné vatry.

Alfa Varkas stál před námi. Jeho mohutná postava se rýsovala proti plamenům. Po jeho pravici stál Zarek, jeho syn. Byl vysoký a hrdý. Měl ty pronikavé modré oči, které jako by viděly skrz každého.

Členové smečky se kolem mě teď začali měnit. Lidské podoby se rozpouštěly do mocných vlčích tvarů. Někteří byli obrovští, jako Zarekův tmavě hnědý vlk. Jiní byli menší, ale neméně hroziví.

Brzy na mýtině zůstaly jen tři skupiny. Starší, kteří se rozhodli nelovit. Děti příliš mladé na to, aby se mohly účastnit. A já. Dospělá bez vlka.

„Elaro,“ přistoupil alfa Varkas. „Vzhledem k tomu, že je to tvůj první Svátek lovu v dospělosti, můžeš použít tohle.“

Natáhl ruku a nabídl mi loveckou pušku.

Zbývajícím davem projelo zašumění. To bylo neslýchané. Zbraně se při Svátku lovu obvykle nepovolovaly.

„Děkuji, Alfo,“ řekla jsem. Přijala jsem pušku pevnýma rukama navzdory ponížení, které mě pálilo v hrudi.

„Hodně štěstí,“ řekl, ale v očích měl soucit.

Když vlci zmizeli v lese, cítila jsem tíhu soucitných pohledů. Všichni věřili, že selžu. Že se vrátím s prázdnou.

Sevřela jsem pušku pevněji. Dokážu jim, že se mýlí.

Půlnoc mě zastihla hluboko v lese. Byla jsem sama s puškou a svým odhodláním. Úplněk osvětloval sníh nadpozemskou září. Proměnil krajinu v moře stříbra a stínů.

Dech mi ve vzduchu tvořil krystalky, zatímco jsem podrostem stopovala zajíce měnivého.

Nebyla to zrovna nejpůsobivější kořist, ale aspoň něco. Lepší než se vrátit s prázdnou.

Zaujala jsem pozici za padlým kmenem. Zamířila jsem, když se zajíc zastavil, aby okousal odhalenou kůru. Prst se mi napjal na spoušti.

Vtom mě to zasáhlo. Vůně tak silná, až se mi z ní zatočila hlava.

Jehličí a sníh a něco divokého, co jsem nedokázala pojmenovat. Ta vůně mi vtrhla do smyslů. Její intenzita byla zdrcující. Nic podobného jsem nikdy předtím nezažila. Můj nos nikdy nebyl tak citlivý.

Srdce mi bušilo do žeber, jak mi to začalo docházet. To bylo ono, to, co popisovali. Tohle se stane, když najdete svého druha.

Ale to se nemůže dít.

Bez svého vlka bych neměla být schopná zachytit pach druha. A přesto jsem tu byla. Táhlo mě to neviditelnou nití, kterou jsem nedokázala vysvětlit ani jí odolat.

Pach mě táhl hlouběji do lesa. Vedl mě pryč od známých lovišť smečky Rimeveil.

Možná to bylo znamení, že se můj vlk konečně probouzí.

Vůně se stávala nepředstavitelně silnější. Její intenzita mi způsobovala závratě. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit.

Když jsem oči znovu otevřela, všechny myšlenky na druhy a vlky v okamžiku zmizely.

Nenašla jsem druha. Jen monstrum...

***

Ani ne dvacet stop ode mě stál obrovský medvěd grizzly, jehož dech byl v chladném nočním vzduchu vidět.

Ve svitu měsíce jsem viděla stříbrné konečky jeho hnědé srsti, masivní tlapy, které by mě mohly rozervat jediným máchnutím.

Zatoulala jsem se daleko od loveckého revíru smečky, daleko od jakékoli pomoci. A bez svého vlka jsem byla jen lidská dívka tváří v tvář jednomu z nejnebezpečnějších predátorů přírody.

„Pane bože, ne...“

Medvěd klesl na všechny čtyři a udělal krok ke mně.

Otočila jsem se a vyrazila, boty mi klouzaly na zasněžené zemi. Za sebou jsem slyšela medvědův supící dech, zvuk jeho mohutného těla, jak se prodírá podrostem.

Noha se mi zachytila o odhalený kořen ukrytý pod sněhem a já tvrdě dopadla na zem.

Puška – ten dar od alfy Varkase, na který jsem téměř zapomněla – se svalila do sněhu vedle mě. Jak se medvědí vrčení přibližovalo, mé prsty sevřely studený kov zbraně.

Přetočila jsem se na záda a s třesoucíma se rukama zvedla pušku.

Vystřelila jsem.

Jednou. Dvakrát. Třikrát.

Rány se rozléhaly tichým lesem, každý výstřel mi trhl pažemi. Medvěd zařval, ale blížil se dál.

Křečovitě jsem zavřela oči, jistá si tím, že zemřu.

Pak přišel zvuk, který jsem nečekala – medvědovo bolestné zařvání, následované těžkým zaduněním.

Opravdu jsem ho trefila? Skolila jsem medvěda grizzlyho?

Oči se mi prudce otevřely. Ve stříbrném svitu měsíce jsem uviděla nejen padlého medvěda, ale i obrovského hnědého vlka, který nad ním stál s tesáky odhalenými v tichém zavrčení. Krev mu slepila srst kolem tlamy, důkaz jeho útoku na medvěda.

Toho vlka jsem znala.

„Zareku,“ zašeptala jsem.

Vlk otočil hlavu ke mně a ty jeho modré oči se střetly s mými.

Měla jsem cítit úlevu. Vděčnost.

Zarek mi zachránil život.

„Děkuju, Zareku!“ zavolala jsem a brodila se sněhem k němu. Hlas se mi lámal pohnutím. „Kdyby ses neobjevil, byla bych určitě po smrti. Určitě budeš šampionem letošního Svátku lovu!“

Ale jak jsem se blížila, něco v jeho ledově modrých vlčích očích mě přimělo se zastavit. Nebylo v nich žádné teplo. Místo toho byl jeho pohled chladný, téměř... odtažitý.

Než jsem stačila jeho výraz rozšifrovat, Zarek se začal měnit. Proměna byla plynulá a ladná – srst ustupovala kůži, kosti a svaly se pod bledým měsíčním svitem přerovnávaly.

Viděla jsem lidi měnit se už dřív, samozřejmě, ale při pohledu na Zarekovu proměnu mi do tváří stoupla horkost.

Zarek měřil nejméně metr devadesát, jeho vysoká postava dominovala mýtině. Jeho zlaté vlasy, nyní rozcuchané po proměně, zachycovaly měsíční světlo jako spředené stříbro. Vypracované svaly jeho hrudi a břicha se vlnily s každým dechem, což bylo důkazem let tréninku a jeho alfovské pokrevní linie.

Nebylo divu, že Zarek byl snem téměř každé dívky ve smečce. Dokonce i Vespera, nejoblíbenější dívka u nás, věděla, že není jejím druhem, a přesto se kolem něj točila jako můra kolem plamene.

Když jsem se na něj teď dívala, silného a úplně nahého, konečně jsem v rozpacích sklopila zrak.

Ale nebyly to jen mé tváře, co hořelo; v podbřišku se mi pohnulo zvláštní horko, pocit, který jsem nikdy předtím nezažila. Mezi nohama se mi rozlilo teplo a vlhko.

V tu chvíli mě ta vůně zasáhla znovu – silnější, opojnější než dřív. Jehličí a sníh a divočina, ale teď s dalším tónem. Něčím kovovým. Krví.

Mohl by být skutečně mým druhem?

Uvažovala jsem, srdce mi bušilo, jak mě ta vůně obklopovala. Počkat, něco je jinak. Ten pach krve... není z toho medvěda.

Pomalu jsem znovu zvedla oči k Zarekovi a hrůzou jsem ztuhla. Tam, na jeho levém rameni, byla nepřehlédnutelná rána – díra po kulce, která se pomalu zavírala.

V panice jsem divoce střílela po medvědovi... a místo toho trefila Zareka.