Pohled Elary

„Zareku, já... já jsem nechtěla,“ vykoktala jsem a udělala k němu krok s rukama nataženýma v bezmocném gestu. „Měla jsem z toho medvěda takový strach...“

Pozoroval mě těma svýma pronikavýma modrýma očima. Jeho výraz zůstával nečitelný, když úsečně řekl: „To je v pořádku. Měli bychom se vrátit.“

Bez dalšího slova posbíral nedaleké popínavé rostliny a se zkušenou zručností z nich upletl provizorní lano.

Vykročila jsem vpřed a chtěla mu pomoct.

„Nech mě—,“ začala jsem.

„Nedělej to,“ řekl Zarek chladným hlasem a odstrčil mé ruce. „Jen se postarej o sebe. To stačí.“

Ustoupila jsem a ucítila ostn jeho odmítnutí. Tváře mi hořely rozpaky, když jsem sledovala, jak upevňuje lano kolem mohutné mršiny grizzlyho a začíná tu působivou trofej táhnout sněhem.

Vina mě hlodala v nitru. Zlobil se na mě?

Určitě to bylo proto, že jsem ho postřelila. Chtěla jsem se znovu omluvit, ale slova mi uvázla v hrdle, když jsem sledovala jeho strnulá záda, jak se ode mě vzdalují.

Šla jsem tiše za Zarekem, jediným zvukem v divočině byly naše kroky a tiché škrábání medvědího těla o sníh.

Ta jedinečná vůně dál útočila na mé smysly.

Otázky mě pálily v mysli a hrozily, že mě zevnitř pohltí. Nakonec jsem sebrala odvahu.

„To, že ses tu objevil, nebyla náhoda, že ne? Cítil jsi... cítil jsi mě taky? Jsme... jsme druzi?“

Zarek se zastavil tak náhle, že jsem narazila do jeho pevného těla, hrudí jsem se přitiskla na tvrdé plochy jeho hrudi.

Ten náraz mnou projel jako elektrický výboj, ale byl to ten nepopiratelný tvrdý tlak proti mému stehnu, co mi vyrazilo dech.

Jeho úd, tuhý a neústupný, do mě vehnal vlnu horka, která se mi usadila nízko v břiše.

Jeho dech, teplý a přerývaný, nesl vůni jehličí, krve a syrového mužství. Srdce mi bušilo.

Je to můj druh.

Ta myšlenka mnou projela, nepopiratelná, opojná.

Snažila jsem se ustoupit, nervy mi jiskřily, ale Zarek bleskově natáhl ruku, sevřel mě v pase majetnickou silou a přitáhl si mě blíž.

Puls mi duněl, když mu prsty vklouzly pod pás mých kalhot a vnořily se do citlivého horka mezi mými stehny. Projela mnou svalová křeč, tělo se instinktivně prohnulo vstříc jeho doteku. Zavřela jsem oči a z hrdla mi uniklo tiché zasténání, jak jeho prsty zkoumaly a dráždily okraje mé touhy.

V tu chvíli jsem byla jeho, připravená poddat se jeho touhám, toužící po věcech, které jsem nedokázala pojmenovat.

Ale pak nic.

Jeho ruka se prudce odtáhla a on mě odstrčil.

„Druh?“ Jeho hlas byl hluboké, hrdelní zavrčení, odkapávající pohrdáním. „Ty bys nikdy nemohla být mou družkou.“

Vrávorala jsem dozadu, boty se mi bořily do sněhu a hrudí mi projela spalující bolest. Měla jsem pocit, jako by mi ze sféry duše rvali něco naprosto zásadního a zanechávali tam jen krvavou, zející ránu.

Zarek se mi vždycky líbil. Která holka ve smečce by ho nemilovala?

Byl to syn alfy. Se svými zlatými vlasy a ledově modrýma očima vypadal jako princ z pohádky.

Přesto mé city k němu byly vždycky jen obdiv, možná přitažlivost – rozhodně ne láska nebo posedlost. Tak proč to tak strašně bolelo?

„Už je pozdě,“ řekl Zarek hlasem zbaveným emocí. „Musíme se vrátit ke smečce. Soutěž skoro končí.“

Aniž by čekal na mou odpověď, otočil se a znovu začal táhnout obrovského grizzlyho sněhem.

Chvíli jsem tam stála jako přikovaná a snažila se popadnout dech, zatímco bolest mnou dál pulzovala v závratných vlnách.

Donutila jsem se k pohybu a následovala Zareka, téměř jsem běžela, abych stačila jeho dlouhým krokům.

***

V době, kdy jsme dorazili do tábora smečky Rimeveil, se už většina lovců vrátila.

Mohutná vatra uprostřed mýtiny osvětlovala působivou přehlídku nočního lovu – králíci, jeleni a dokonce i několik losů, rozestavěných tak, aby vynikla zdatnost každého vlka.

Zarek neobřadně shodil grizzlyho k ohni; masivní mršina dopadla s těžkým zaduněním, které k nám přitáhlo všechny pohledy. Shromážděnými vlky projelo užaslé šuškání, když si uvědomili velikost medvěda.

Zarek beze slova odkráčel k zásobovacím stanům, zřejmě aby si našel oblečení.

Zůstala jsem stát na okraji, nejistá si tím, kam se v téhle oslavě zařadit.

Puška mě tížila v rukou jako připomínka mého selhání – nejenže jsem nedokázala ulovit vlastní kořist, ale ještě jsem postřelila budoucího alfu smečky.

„Co jsi chytila ty, Elaro?“ Vesperin hlas odkapával falešnou sladkostí, když ke mně přistoupila a táhla za sebou slušně velkého jelena. „Neříkej mi, že ses vrátila s prázdnou.“

Sevřela jsem pěsti, bolest v hrudi na okamžik přehlušil záblesk vzteku. „Hleď si svého.“

„V téhle soutěži jsi vůbec neměla být. Člověk bez vlka účastnící se Svátku lovu je jako slepec na lukostřeleckém turnaji. Je to prostě ubohé.“

Ta slova mě zasáhla na citlivém místě a ucítila jsem, jak mě v očích začínají pálit neprolité slzy. Než jsem stačila odpovědět, kolem ramen mi spočinula paže.

„Řekni o mé sestře ještě jedno slovo,“ zavrčel můj bratr Kaelen, „a já se Zarekem už tě s sebou na projížďky brát nebudeme.“

Vesperin úsměv zakolísal. Dětinsky vyplázla jazyk, ale se svým jelenem ustoupila a přes rameno po mně hodila poslední samolibý pohled.

„Díky,“ zamumlala jsem a přitiskla se k bratrovu hřejivému boku.

Kaelen mi stiskl rameno. „Nenech se jí rozhodit. Vespera jen žárlí, protože jsi byla vždycky chytřejší než ona.“

Snažila jsem se usmát, ale bolest v hrudi se vrátila, tupý, vytrvalý tlak, kvůli kterému bylo těžké se na cokoli jiného soustředit.

Zarek se vrátil k vatře, teď už oblečený v tmavém loveckém oděvu, vlasy měl mírně vlhké, jako by si narychlo smyl krev z lovu. Oči mi k němu bezděčně zalétaly, přitahovány k němu navzdory agónii, kterou mi způsobila jeho slova.

Alfa Varkas zahájil prohlídku noční kořisti, metodicky přecházel od jednoho úlovku k druhému a hodnotil je uznavým pohledem.

Nakonec se zastavil u obrovského grizzlyho a položil ruku na jeho hustou srst.

„Šampionem letošního Svátku lovu,“ oznámil a jeho hlas se rozlehl mýtinou, „je můj syn Zarek!“

Kolem nás propukl jásot. Někteří vlci dokonce zaklonili hlavy k oslavnému vytí.

Kaelen vykročil vpřed, aby Zareka poplácal po zádech.

„Kde jsi takové zvíře našel?“ zeptal se můj bratr a v hlase mu zněl neskrývaný obdiv. „Letos při tobě stálo štěstí předků!“

Zarek Kaelenovi neodpověděl. Místo toho jeho pohled putoval davem, dokud mě nenašel stát na kraji.

Po chvíli napjatého ticha se Zarek otočil ke svému otci. „Alfo,“ řekl a jeho hlas se nesl k utichajícímu davu, „musím něco oznámit.“

Na mýtině se rozhostilo ticho, veškerá pozornost se upřela na syna alfy.

Srdce se mi rozbušilo, pocit zlé předtuchy mě zaplavil jako první mrazivý poryv větru před blizardem.