ELOWEN.

„Elowen!“ sykne babička Callista a dupne mi na nohu, čímž mě vytrhne z myšlenek.

Zamrkám a na vteřinu na ni vytřeštím oči, než se bázlivě rozhlédnu po místnosti a pohlédnu na široká záda Zaretha Zova.

Nikdo na něj nemluví, každý před ním při jeho průchodu skloní hlavu; on se ani neobtěžuje prokázat úctu svému otci. Cestou si z podnosu vezme sklenici alkoholu a na jeden lok ji do sebe obrátí.

„Zapomněla jsi na vychování, dítě!“ zamručí babička a bolestivě pevně mě stiskne za paži. Do očí mi vhrknou slzy, jak se mi nehty zarývá do kůže.

„T-ty... to bolí,“ zakňourám. Její tvrdý pohled je plný zjevného podráždění, než mě pustí. Odolám nutkání si paži promnout. „Omlouvám se. Já jenom...“ Vzdávám pokus o vysvětlení přes koktání, které se u mě očividně rozvinulo.

Nedokážu vyjádřit, jak se kvůli němu cítím nebo co ve mně vyvolává; byla by to urážka královské rodiny a každý v okolí by to slyšel, kdybych jí to tady řekla.

„Žádné výmluvy. Snažíš se nás zahanbit?“ zamručí a rozhlédne se kolem.

„Omlouvám se.“ Skloním před ní hlavu, ale navzdory omluvě mi v mysli víří myšlenky.

Ten muž z mých nočních můr je určitě on. Byla to budoucnost? Nějaké předtucha?

Naše oblečení v těch snech bylo zvláštní, měla jsem na sobě těžké plesové šaty, podobné těm z minulosti, a on měl na sobě tuniku a kožené kalhoty... Jediný rozdíl byl v tom, že princ má krátké vlasy, zatímco muž v mých nočních můrách je má delší.

Po páteři mi přeběhne mráz a otřesu se, když se přistihnu, že se dívám na muže, který stojí u jedné ze vzdálených stěn. Nikdo k němu nepřistupuje a napětí, které ho obklopuje, se zdá násilně vlnit po celé místnosti.

Nějaký instinkt mi říká, abych se před jeho pohledem schovala. Možná, když se budu držet zpátky, už se nikdy neuvidíme!

-

Večeře se podávala brzy, luxusní menu o osmi chodech, ale já nemám chuť k jídlu. Sedím u stolu v menší jídelně, kde sedí personál vysoce postavených vlkodlaků.

Já jsem však u vyššího stolu na mírném stupínku s pěti dalšími omegami. Jsou důležité, to vidím, protože všechny jsou oblečeny v nesmírně jemných šatech. Jsem ale příliš zaneprázdněná na to, abych přemýšlela, kdo jsou. Čím dříve tento večer skončí, tím lépe.

„Takže, komu patříš? Mimochodem, já jsem Liora,“ zeptá se jedna z nich a prohlédne si mě.

Otočím se k ní a vytrhnu se ze svých myšlenek.

„Elowen... Ehm, patříš?“ zeptám se.

Některé si vymění pohledy a ta, která mluvila, povytáhne obočí.

„Ano, musíš patřit jednomu z princů, když jsi na tomhle plese nebo sedíš u našeho stolu,“ odpoví Liora.

Projede mnou zmatek. „Přišla jsem s lady Callistou Valerion.“

„Aha, tak tedy dar,“ prohlásí jiná žena a vymění si pohled s Liorou.

„D-dar?“ vydechnu a v žaludku se mi odporně sevře, jak mi to dochází. Babička Callista mě chce pryč... Dá mě královské rodině? Ale já nemám vlka, můžou mě zabít!

Tyto ženy jsou omegy královských hodnostářů a je zřejmé, že se těší velké úctě. Vím, že většina princů jich bude mít víc než jednu... ale zdá se jasné, že jen některé jsou oblíbené.

Sáhnu po vidličce a snažím se ty myšlenky co nejvíc odsunout stranou. Sotva ji však dokážu pořádně udržet, studený kov klepe o talíř.

Možná se pletou, říkám si. Babička Callista mě sem vzala jako svou asistentku. Přesto se ke mně tak nechovala, místo toho mě označila za hosta.

Snažím se uklidnit, když vtom nejděsivější, ohlušující zavrčení, jaké jsem kdy slyšela, rozklepe lustry. Nadskočím a narazím kolenem do desky stolu pod luxusním ubrusem.

Okamžitě zavládne ticho a místností se šíří vlna strachu. Strach tak silný, že ho cítím, jako by mě tato bytost požírala a živila se strachem, který z nás všech vyzařuje, přičemž ta energie jen nabývá na síle.

„Killiane!“

Srdce mi buší, když slyším babiččin výkřik. Vstanu a převrhnu židli. Ten zvuk se rozlehne místností. Jsem připravená utéct, když mě Liora popadne za ruku.

„Nechoď tam. Zabije tě,“ zašeptá vyděšeně.

„Ublíží Killianovi,“ odpovím. Je mi jedno, koho tím myslela, mou jedinou myšlenkou je ujistit se, že je Killian v pořádku.

Vyběhnu ze sálu a projdu obloukem do jasněji osvětlené jídelny. K mému naprostému zděšení vidím nikoho jiného než prince Zaretha, jak přitlačil Killiana ke zdi a jeho prodloužené drápy se mu zarývají do kůže.

Killian vypadá rozzuřeně, když na prince shlíží, což Zaretha zřejmě jen víc rozpaluje. Jeho stisk na Killianově hrdle zesílí a Killianova tvář začíná fialovět. Zarethova temná, hrozivá aura kolem něj víří a je tak silná, že i z této vzdálenosti bojuji o to, abych zůstala stát.

Rozhlédnu se po místnosti. Proč mu nikdo nepomůže! Všichni, dokonce i král, jen nečinně přihlížejí.

Hledám očima Alfu Varkase a pocítím naprosté zoufalství, když ho uvidím stát na jeho místě pár sedadel od krále. Má pevně semknuté rty a oči plné strachu.

„Pomozte mu!“ zakňourám a otočím se k nejbližšímu muži, ale ten mě prostě ignoruje.

„Zkus to znovu,“ zavrčí Zareth a jeho sevření zesílí.

„Zarethe!“ vykřikne Nejvyšší Alfa Maelor, tvář má bledou a zlostně hledí synovi na záda.

Ale zdá se, že princi je to jedno. Z místa, kde stojím, vidím ten chladný, pohrdavý výraz v jeho tváři, a když se jeho ruka sevře kolem Killianova hrdla, vidím, že si to užívá. Na tváři se mu objeví mrazivý úšklebek.

Panika mě přiměje k pohybu. „P-prosím, pusťte ho!“ řeknu odvážně a rozběhnu se k nim.

Jsem k smrti vyděšená a mám pocit, že buď zvrátím, nebo omdlím. Zaslechnu několik zalapání po dechu, ale víc se bojím o Killiana.

Jeho krásné oči se ke mně šokovaně obrátí, ale je to pohled prince, co mě děsí. Udělám krok zpět, málem zakopnu o vlastní nohy a veškerá odvaha, která mi zbyla, mě opouští.

„P-prosím,“ vykoktám a sepnu ruce před sebou.

„Zlatíčko...“ zamumlá Killian. V jeho očích je něco, co nedokážu rozluštit, ale svou pozornost obracím k princi, i když nejsem schopná se mu podívat do očí.

On si odfrkne, nemilosrdně hodí Killiana na zem a mé ruce se okamžitě natáhnou ke Killianovi, aby mu pomohly, jen aby mě Zarethovo zavrčení přimělo nadskočit a zavrávorat zpět.

Zareth na mě vycení zuby. Trhnu sebou, když na mě zaměří svou pozornost, a srdce mi klesne, když vykročí směrem ke mně.

Možná mě zabije... možná ta noční můra prostě jen zobrazuje mou smrt jeho rukou, a ne místo, kde k ní dojde. Ale pokud mám zemřít, aspoň to bude proto, že jsem byla Killianovi k něčemu užitečná...

Zavřu oči, srdce mi buší až v krku.

V momentě, kdy mi hrubě sevře čelist, vydám třesoucí se vzlyk a strachy otevřu oči. Ale tam, kde byl před chvílí jen rozžhavený hněv, je teď smíšený s něčím jiným.

„Vypadá to, že tu máme malou holubičku, která se tě snaží zachránit,“ ušklíbne se a jeho stisk je bolestivý.

„Zarethe...“ zkusí to znovu Alfa Maelor. „Pusť tu ženu.“

Zareth si odfrkne a podívá se přes rameno na svého otce, který teď stojí. „Chceš ji zachránit... tak si pro ni pojď, otče,“ vyzve ho posměšně.

On se vysmívá králi Alfů... to se nikoho nebojí? Přesto je jasné, že se všichni bojí prince Zaretha mnohem víc, protože jeho otec klesne zpět do křesla.

Do očí mi vhrknou slzy, když vidím, že ani Alfa všech Alfů není ochoten postavit se vlastnímu synovi.

Killian se postaví na nohy a pokusí se k nám přiblížit, ale v momentě, kdy je blízko, rychleji, než jsem stihla postřehnout, Zareth zvedne nohu a kopne ho takovou silou, že narazí do stolu za sebou, přičemž náraz ho odmrští až k dalšímu stolu. Sál naplní několik vyděšených výkřiků, jak se všichni rychle stahují dál od stolů.

Princ na mě shlédne a na vteřinu mám pocit, jako by si mě prohlížel, ale pak mě odstrčí; jsem si jistá, že se mi to jen zdálo. Hrubé strčení mě pošle na podlahu. Otočí se a k mému zděšení zamíří ke Killianovi, kterému pomáhá vstát princ Kaelen.

„Zarethe, přestaň,“ varuje svého mladšího bratra. Zareth do bratra strčí a sleduje Killiana jako svou kořist.

„Ustup, ledaže bys s ním chtěl sdílet hrob, bratře,“ varuje ho výhružně. „Protože víš, že nebudu váhat tě zabít.“