„Může mi někdo laskavě říct, proč jsem opustila náš dokonale pohodlný gauč, abych si tady nechala vymrznout zadek?“ Elena Vanceová probodla pohledem své tři kamarádky, které s ní trpělivě čekaly ve frontě.

Už to trvalo přes hodinu, ale dlouhý had lidí vinoucí se kolem bloku se sotva pohnul.

Ze všech podniků v Riverwoodu si musely vybrat zrovna Velvet, jeden z nejobtížněji přístupných klubů, a to zrovna o víkendu, kdy tu vystupuje ten nejžádanější DJ ve městě.

„Abychom ti pomohly přenést se přes muže, jehož jméno nebudeme vyslovovat!“ pronesla tlumeně Saša, její nejlepší kamarádka už od základní školy. Průhledné plastové korálky na koncích jejích dlouhých ombré copánků zacinkaly, když otočila hlavu a oplatila jí ten vražedný pohled.

V „špatných“ dnech byla Saša roztomilá. Ale v dobrých dnech, jako byl ten dnešní, byla neuvěřitelně sexy. Muži potloukající se kolem, zoufale se toužící dostat dovnitř stejně jako ony, si to zjevně mysleli také. Mohli na ní oči nechat.

„Jo, Eleno, dala jsi nám už dost času na truchlení,“ přidala se Lauren, zatímco si pořídila rychlé selfie a vyvěsila ho na svůj I*******m. Během několika sekund její telefon začal neustále pípat oznámeními od milionů obdivujících fanoušků. Lauren je megaúspěšná YouTuberka, jejíž videa o líčení ji na internetu vynesly až na úroveň bohyně.

„Čím dříve se vrátíš do sedla, tím lépe,“ dodala Callie a přehodila si dlouhé blond vlasy přes rameno, zatímco si vyhrnula límec své typické kožené bundy. Za těch pět nebo šest let, co ji Elena znala, ji nikdy neviděla v šatech. Ani jednou. Na to, že se prohlašovala za kluka v sukních, byla Callie přirozeně šik a se svou vysokou štíhlou postavou a jemnými rysy by vypadala skvěle v čemkoliv.

V jejich partě byla Elena ta nejobyčejnější, a byla s tím smířená. Měla tak světlou pleť, že se nikdy neopálila, bez ohledu na to, jak dlouho zůstala na slunci. Párkrát zkusila obarvit své dlouhé myší hnědé vlasy, ale neustálé dobarvování ji rychle přestalo bavit. Jejím nejvýraznějším rysem byly šikmé hnědé oči. Škoda jen, že je musela schovávat za brýlemi se silnými skly, protože bez nich byla skoro slepá jako patrona.

„On už šel dál. Měla bys udělat totéž!“ vložila se do toho Lauren s brutální upřímností. Taktnost nebyla její silnou stránkou.

Elena si povzdechla a obrátila oči v sloup. Její kamarádky to myslely dobře. Ale jí nevadilo trávit dny a noci před televizí, cpát se sacharidy a sledovat příšerné reality show. Vyhovovalo jí nečesat si vlasy a neměnit si oblečení celé dny. Byla spokojená, když se mohla k spánku proplakat a probudit se s opuchlou tváří a oteklýma očima. Nechtěla, aby ji někdo svým zármutkem popoháněl.

Jak by mohlo šest týdnů stačit na to, aby člověk zapomněl na celoživotní vzpomínky, na čtyři roky šťastných okamžiků a nadějných snů, které se v mžiku rozplynuly?

„Jestli se ta pitomá fronta během příštích dvou minut nepohne, odcházím,“ prohlásila a přitáhla si trenčkot těsněji k tělu, vděčná za svou předvídavost, že si ho vzala, i když jí ho kamarádky chtěly vymluvit, protože jí prý „kazil celkovou estetiku“.

Před vchodem zabrzdilo Lamborghini, následované Ferrari a Porsche. Ze tří vozů vyskočila skupina mužů, vysokých jako okolní kancelářské mrakodrapy a dost pohledných na to, aby mohli rovnou vykročit z módního časopisu. Hodili klíčky od aut poslíčkům a zamířili ke dveřím.

Možná za to mohla ta nekonečná fronta, která se nikam nehýbala, nebo stres posledních týdnů, ale když Elena uviděla těch šest věží, jak se snaží předběhnout, ztratila veškerou trpělivost. Bez přemýšlení opustila své místo a vyrazila ke vchodu, s kamarádkami v patách.

Klepla po rameni toho velmi vysokého zrzka, který se snažil ochranku ukecat dovnitř. Otočil se na ni a jeho husté obočí se spojilo v tázavém zamračení.

Elena se zarazila, její plíce nestíhaly držet krok s myšlenkami a lapat po dechu. S vlasy tak zářivými jako plameny čekala, že jeho oči budou zelené. Ne tuhle džínově modrou. Cítila, jak ji ta jejich síla pohlcuje.

„Eleno, nedělej scénu,“ procedila Saša mezi zuby a zatahala ji za paži.

Ale Elena neviděla důvod k laskavosti. Ne ve chvíli, kdy byla tak promrzlá, že sotva cítila zadek.

Narovnala se do své plné výšky a snažila se vyrovnat mužově mohutnosti. Ale i v jehlách od Jimmyho Choo k němu stále musela vzhlížet.

„Můžu vám nějak pomoci?“ zeptal se hlasem, který měl za úkol rozpustit kalhotky každé ženě v okruhu jednoho kilometru.

Jako by už tak nebyl dost nebezpečný, měl v bradě i důlek. Skutečnost, že nebyl tak výrazný a objevoval se jen, když mluvil nebo se usmíval – což bylo vše, co v posledních padesáti sekundách dělal – ho činila ještě zdrcujícím.

„Nepotřebuji vaši pomoc,“ odsekla Elena ledově a trochu ho nenáviděla. Neměl právo být tak přitažlivý.

„Tak dobrá!“ Pokrčil rameny a při úsměvu ukázal dvě řady dokonale rovných zubů. Byly tak bílé, že ji napadlo, jestli nejsou umělé. Musely být. Neexistoval způsob, jak by někdo mohl mít tak skvělé zuby, aniž by měl vynikajícího zubaře.

„Pokud už jste na mě dostatečně zírala–“

Elena zvedla ruku, podrážděná sama na sebe, že si na něm všíma všech těch věcí, a nenáviděla ho o něco víc pro jeho troufalou domýšlivost.

„Vidíte všechny tyhle lidi?“ Probodla ho pohledem a ukázala na nekonečnou frontu. „Čekají tu přes hodinu. Nemůžete sem jen tak přijít a předběhnout je.“

„Zastavíš mě snad, princezno?“ Jeho měděné obočí vyletělo vzhůru, v očích mu zajiskřilo pobavení a jeho přátelé, připomínající modely spodního prádla Calvin Klein, se uchechtli. Elena měla takovou chuť mu ten samolibý úšklebek smazat z tváře svými drobnými pěstmi. Ale byla to vzdělaná osoba. Nemusela používat ruce, aby prosadila svou. Slova byla stejně mocná.

„Pokud máte v sobě kouska slušnosti, uděláte správnou věc a počkáte ve frontě jako všichni ostatní,“ řekla a zuřivě zamrkala za svými černými obroučkami.

Kolem shromážděného hloučku se rozhostilo ticho. Eleniny kamarádky do ní neustále šťouchaly a tahaly ji zpět. Ale ona už toho měla všeho dost, včetně dnešního večera, a odmítala se nechat zastrašit Lišákem, který se k ní povýšeně sklonil, aby se jí mohl dívat přímo do očí.

„Takže teď asi nejsem slušný člověk, co?“ Vydechl jí do tváře chladný mátový dech, pokrčil rameny a znovu se obrátil k vyhazovači.

Blýskl před tím hromotlukem pár bankovkami, shromáždil svou partu a zamával na její skupinku. „Tyhle patří k nám!“

Než si Elena stačila jeho oznámení vůbec přebrat, už byly uvnitř klubu a prodíraly se davem zpocených, zmítajících se těl pohupujících se do rytmu hudby.

Trvalo pár sekund, než si její oči zvykly na tlumené osvětlení. Před sebou uviděla muže, se kterým se právě dohadovala, jak míří k VIP boxu.

Měla mu snad poděkovat, že je dostal dovnitř? Ani nápad, zavrtěla hlavou. Teď, když byla uvnitř, byla ráda, že už jí tak nemrznou prsty a zadek, ale neměla by problém vystát si frontu jako ostatní.

„Ó, svatá Eleno, jsme tvými dlužnicemi na věky věků. Dneska pijeme na nás!“ Callie se uklonila a sepjala ruce v prosebném gestu.

Lauren se chichotala a rozplývala se: „Jo, obětovala ses pro tým! Já bych se k Dominicovi nikdy neodvážila ani přiblížit.“

„Takže on se jmenuje Dominic?“ zeptala se Elena, sotva vnímajíc štěbetání svých kamarádek. Podle jejího názoru k němu víc sedělo „Lišák“.

Natahovala krk a rozhlížela se po místnosti, zda neuvidí volná místa k sezení. Ale kromě několika prázdných stoliček u baru nebylo nikde k hnutí a ona si zoufale potřebovala sednout. Jakkoliv byly její boty úžasné, zvlášť v kombinaci s černými midi šaty, nohy ji příšerně bolely.

„Dominic je tu něco jako celebrita. Musela jsi o něm slyšet,“ mluvila Saša páté přes deváté. „Je to automobilový závodník, pořádá ty nejšílenější večírky a má pravidlo devadesáti dnů. Nikdy s nikým nerandí déle než devadesát dní.“

„To je ale okouzlující chlapík!“ Elena nepřítomně přikývla, ale nikdy o něm neslyšela. Což nebylo překvapivé, protože společenský život v Riverwoodu ji nikdy nezajímal.

Oči se jí rozzářily, když uviděla prázdné barové stoličky. Nebylo to sice nejlepší místo, zejména proto, že se tam stahovali všichni ti už tak opilí idioti, ale musela si odpočinout nohám.

„Pojďme,“ popadla Sašu za ruku a prodraly se davem, Callie a Lauren v těsném závěsu.

„První kolo platím já!“ zakřičela Lauren přes hudbu a snažila se upoutat pozornost barmana.

Večer odstartovaly rundou panáků a drby, po nichž následovaly koktejly a další skandální historky. Lauren prý spala s jedním z osvětlovačů ze svého natáčecího štábu a neměla problém barvitě popsat všechny jeho vzrušené partie komukoliv, kdo byl ochoten naslouchat.

V polovině prvního koktejlu se Eleně nálada trochu zlepšila a začala si říkat, že vyrazit si sem možná nebyl až tak špatný nápad.

DJ přešel na rychlou skladbu. Lauren a Callie něco křičely o tom, že je to jejich nejoblíbenější pecka. S jekotem se rozběhly na parket. Elena je sledovala, jak poskakují a vlní se do rytmu, s přiopilým úsměvem na tváři.

„Panebože!“ vydechla Saša a v očích měla zděšení. „To snad není pravda!“

Elenino srdce se znovu roztříštilo na kousky, když se její pohled střetl se Sebastianovým na druhé straně místnosti. Tessa, jejich bývalá kamarádka, oblečená v upnutých metalických šatech, mu visela na paži jako kabelka.

„Nevěděla jsem, že tu budou,“ řekla Saša.

Elena přikývla. „Jsem v pohodě.“

Ale nebyla.

Její srdce bylo po tom zrušeném zasnoubení stále krvavé a zraněné. Nešlo ani tak o samotný rozchod, s čím bojovala. Šlo o ten zbabělý způsob, jakým se Sebastian rozhodl jejich roční zasnoubení ukončit – prostřednictvím textové zprávy. Nenechal jí jen zlomené srdce, ale také veškeré papírování kolem rušení svatby a boj o vrácení peněz.

Sledovala je teď, jak se procházejí místností, bezstarostní a zamilovaní, jako by ji nikdy nenechali zničenou a potlučenou.

V prvních dvou týdnech po jejich rozchodu byla v otupělém šoku a příliš zaneprázdněná snahou vysvětlit rodičům a všem okolo, proč se její intuice ohledně Sebastiana tak mýlila. Nejhorší však bylo obvolat všech sto hostů a sdělit jim, že klidně můžou svatební oznámení použít jako toaletní papír, protože žádná svatba nebude.

Další čtyři týdny strávila v kolotoči mezi nevěřícností, drtivým smutkem a vztekem. Prošla si během nich všemi fázemi zármutku.

Nyní, když sledovala ty dva lidi, kterým svěřila svůj život, jak se smějí a baví, Elena si uvědomila, že se stále nachází někde mezi hněvem a smířením.

„Měly bychom jít jinam?“ zeptala se Saša.

Elena zavrtěla hlavou. Neudělala nic špatného, kromě toho, že jim oběma svěřila své srdce. Pokud měl někdo odejít, byl to Sebastian a jeho nevěrné srdce.

„No tak, ukaž mu, že ho nepotřebuješ!“ utěšovala ji Saša, zatímco do sebe obě koply panáky seřazené na hladké mramorové desce. „Už jsi se kvůli němu natrápila dost!“

Měla pravdu. Šest týdnů byla až moc dlouhá doba na pláč pro muže, který se nehodlal vrátit, pomyslela si Elena a do hrdla jí padal jeden kamikaze panák za druhým v rychlém sledu.

Její srdce, teď už pekelně otupělé, jí bylo vděčné. Ale její játra křičela, ať přestane, jakmile ji vodka tvrdě zasáhla.

Saša se ji snažila varovat, aby zvolnila, ale Elena už byla dávno za hranicí soudnosti. Chtěla se prostě úplně odrovnat.

„Jdu tančit,“ škytla cestou od baru na parket, odhodlaná vybrat si k tanci jakéhokoli cizince. Nebyla vybíravá. Kdokoliv postačí.