Elena během třicetiminutové jízdy z Cypress Heights do svého bytu v Cedar Glen, umělecké čtvrti na východě Riverwoodu, podezřele dlouho spala a trhla sebou, až když auto sklouzlo do výmolu na silnici.

Zívla, protáhla se a podívala se z okna, přičemž se cítila zvláštně trapně, že vytuhla u řidiče Uberu. Poslední věc, kterou si pamatovala, bylo, jak se jí ptal, jestli je klimatizace v autě v pořádku.

Nemohla se rozhodnout, jestli byla statečná, nebo prostě jen hloupá, že usnula na zadním sedadle auta cizího člověka, zvláště když na sobě neměla nic než mužskou košili a kabát.

Poposedla si a cudně si překřížila nohy, modlíc se, aby je ve spánku nechtěně neroztáhla. To, že vyrazila „naostro“, nebylo tak osvobozující, jak si myslela. Cítila se zranitelná a, no, nahá.

Teď, když měla čas získat odstup od včerejších hrozných rozhodnutí, musela vyřešit záhadu svého zmizelého spodního prádla. V trenčkotu, jak očekávala, nebylo a v Dominicově pokoji při jejím odchodu rozhodně také ne.

Schoval ho snad schválně? Byl to snad nějaký úchyl, který krade ženám spodní prádlo a schovává si ho jako suvenýry na věčnou památku na všechna svá dobytí?

Čím déle o tom Elena přemýšlela, tím víc byla přesvědčená, že ta masivní šatna, které si všimla nalevo od Dominicova pokoje, hned vedle dveří z matného skla, o nichž předpokládala, že vedou do koupelny, je plná tisíců dámských kalhotek všech tvarů, barev a velikostí.

Kolik jich za ty roky asi nasbíral? A co ji to u všech úchylů ve Velvetu posedlo, že si vybrala zrovna jeho?

„Bože!“ zasténala do dlaní a hnědé vlasy jí kaskádovitě splývaly kolem obličeje.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Jace a pohledem se do ní vpíjel přes zpětné zrcátko.

Elena zavrtěla hlavou. Nebyla v pořádku. Po včerejšku už nikdy nebude.

„Už tam skoro budeme,“ Jace zkontroloval čas příjezdu na svém telefonu a věnoval jí povzbudivý úsměv, přičemž si naprosto špatně vyložil příčinu jejího trápení.

Netoužila se dostat domů, ne s tou španělskou inkvizicí, která na ni čekala. Bylo to nevyhnutelné, soudě podle toho, jak se skupinový chat mohl zbláznit, ale chtěla to odložit tak dlouho, jak jen to půjde.

„Vysaďte mě tamhle na rohu, prosím,“ řekla řidiči a ukázala na rušnou křižovatku před nimi.

Otočil se na sedadle a v obličeji měl vepsanou starost. „Jste si jistá?“

Ano, byla. Potřebovala sacharidy. Hodně sacharidů. A možná pilulku „po“. S tou člověk nikdy neudělá chybu.

„Nezapomeňte mě ohodnotit pěti hvězdičkami!“ zvolal za ní Jace, když vyklouzla z Toyoty Quest.

Zasloužil si vůbec pět hvězdiček, uvažovala Elena, když přecházela silnici a mířila k pekárně na rohu 5. ulice a Hlavní třídy.

Bylo krátce po osmé ráno, ale čtvrť už kypěla aktivitou: lidé si vyřizovali sobotní ranní nákupy a trhovci tlačili své vozíky, připraveni pořádně vydělat na bleším trhu na střeše Velké opery.

Jakožto Kreativní čtvrť neměla tato část Riverwoodu nouzi o galerie, trendy kavárny a střešní zahrady. Cokoli, po čem vaše umělecké, nezávislé srdce zatoužilo – od recitací poezie přes výstavy až po soukromé kulinářské zážitky – to všechno jste našli právě zde.

Elena se posunula ve frontě a už dopředu si představovala, jak se jí čokoládové croissanty rozplynou na jazyku.

Už si nepamatovala, kdo to navrhl, ale protože všechny měly vášeň pro umění a různé vysokoškolské tituly, které to potvrzovaly, stěhování do Cedar Glen tehdy dávalo smysl. Všechny snily o tom, že ve svých kariérách prorazí. Ale i po třech letech stále čekaly na svou velkou příležitost.

Jako ilustrátorka dětských knih zatím díru do světa neudělala.

Laureniny herecké sny se sice ještě nerozlétly, ale její vlogy ji vynesly na výsluní. Takže aspoň něco.

Jediné sloupky, které Saša kdy napsala, byly pro Cedar Glen Daily, což byl spíš jen nafouknutý zpravodaj přestrojený za bezplatné komunitní noviny.

Jako cukrářka se Callie stále snažila vymyslet recept na dezert, který by obrátil kulinářský svět vzhůru nohama.

Ale navzdory mírnému zpoždění v plnění svých snů tu byly všechny šťastné. Opustit předražený penthouse jejích rodičů v srdci Riverwoodu a nastěhovat se ke kamarádkám bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké kdy Elena udělala. Kdyby stále bydlela u nich, musela by čelit něčemu horšímu než španělské inkvizici. Rodiče se stále vzpamatovávali z hořkého zklamání z jejího neúspěšného zasnoubení; známost na jednu noc by je poslala do předčasného hrobu.

Konečně se dostala k pultu, ale zklamaně si povzdechla, když uviděla, že všechno kromě otrubových muffinů je vyprodané. Otrubové muffiny sice nechtěla, ale byla v depresi. A pravidlem je, že když je člověk v depresi, musí se cpát, dokud nepadne.

Koupila jich dvanáct a dva snědla cestou o tři bloky opačným směrem, pryč od svého bytu, k zastrčené lékárně v Šikmé ulici.

Ten chlap za pultem byl milý. Neptal se na příliš mnoho otázek a nehodil po ní žádný odsuzující pohled, když jí diskrétně podal nenápadně vypadající krabičku. Přestože byli sami, Derek – tak stálo na jmenovce na jeho plášti – jí tlumeným hlasem dával pokyny, jak pilulku užít, jako by ty stárnoucí, loupající se zdi měly uši.

„Musíte si ji vzít jako jednorázovou dávku, nejlépe do čtyřiadvaceti hodin pro nejlepší účinek,“ řekl vážně a jeho mechově zelené oči byly široké panikou za ni.

„Díky,“ zamumlala Elena, blýskla kartou a Derek ji zkasíroval.