Pondělí 22. ledna

(Kaelův pohled)

Ze spánku mě probudí až drncání autobusu, který odbočuje z hlavní silnice na štěrkovou příjezdovou cestu. Byla to vyčerpávající dvanáctihodinová cesta z mé domovské smečky Karmínový tesák jihozápadně směrem k Nachovému zenitu. O téhle smečce jsem slyšel různé zvěsti. Jak od těch, kteří ji navštívili v rámci programu pro adepty na bojovníky, tak i běžné drby, které kolují o každé smečce.

Je to jedna z nejtěžších smeček, kam se lze přes program dostat, a žádnému bojovníkovi z Karmínového tesáku zde ještě nebylo nabídnuto místo. Když o tom tak přemýšlím, nemyslím si, že by se někdo z našich bojovníků kdy dostal do druhého kola kdekoli jinde, alespoň ne za ten rok a půl, co mi otec dovoluje se programu účastnit. Nutí mě to přemýšlet, nakolik je výběrový proces založen na dovednostech a nakolik na negativních fámách, které o nás kolují.

O Nachovém zenitu se říká, že je to přísná a neúprosná smečka. Že se tam člověk, stejně jako u nás, snadno ocitne ohnutý přes stůl a na přijímacím konci tenkého koženého pásku. To jsou jediné smečky, kam mě otec pouští. Ty s nejtvrdší pověstí, co se týče zabíjení psanců a nulové tolerance vůči komukoli slabému nebo odlišnému. Zvěsti, které jsem slyšel o nás, nejsou o nic lepší. Že nás každá smečka v okruhu dvanácti hodin jízdy považuje za barbarské a kruté. Nemohu než souhlasit, protože můj otec je obojí, alespoň ke mně.

Každá smečka, která se zapojí do programu pro adepty, má tři možnosti: přijímat bojovníky do svého výcvikového programu, ale žádné nevysílat; vysílat své bojovníky do jiných smeček, ale žádné nepřijímat; nebo dělat obojí. Poté, co k nám pět let nikdo z jiných smeček nepožádal o výcvik, změnil otec svůj status v programu tak, že se stará pouze o bojovníky ze své vlastní smečky plus ze smeček Slonovinový tesák a Slonovinový měsíc. Tento rok je to poprvé, co se k nám připojila Srpková roklina, odkud jsme s nimi uzavřeli spojenectví.

Tento konkrétní běh je poprvé, kdy má můj otec do programu zapojeno sto dvacet vlků ze čtyř smeček, což znamená, že v tomto autobuse máme plnou sestavu čtyřiadvaceti vlků z Karmínového tesáku a našeho nejnovějšího spojence ze Srpkové rokliny. Pokud vím, členství v každé skupině stojí peníze a pro mého otce bylo levnější změnit strategii na pouhé vysílání bojovníků, než dál čekat, až nějací přijdou k nám.

Jsem nejmladší syn alfy Varkase Varaka, alfy a jediného vůdce smečky Karmínový tesák. Jsem nejmladší z jeho šesti dětí. Narodil jsem se předčasně a na rozdíl od svého dvojčete Clorie jsem měl potíže sám dýchat. Hádám, že tam to všechno začalo. Můj otec nechtěl mít nic společného s takovým neduživcem, jako jsem já. Tak jsem se stal synem, kterého nechtěl, synem, o kterém měl pocit, že si nezaslouží ani samotný život.

Zívnu a pomalu se protáhnu, přičemž se snažím potlačit vyhrknutí bolesti, které se mi dere z hrdla, protože zranění z bití, které jsem utržil v sobotu večer, se ještě ani nezačala hojit. Vyhlédnu z velkého okna zájezdového autobusu, který byl poslán pro naši smečku, aby nás odvezl do Nachového zenitu. Je to poprvé, co jedu v něčem tak velkém a pohodlném. Aby se zkrátila doba, kterou adepti tráví na cestách, Syndikát nedávno nařídil, že na cesty delší než tři hodiny se smí používat pouze zájezdové autobusy, takže řidiči musí zastavovat jen na přestávky na jídlo.

Tma venku jen prohlubuje můj celkový neklid z toho, že jsem pryč z domova. Byl jsem jedním z prvních v autobuse, dychtivý vypadnout z místa, které pro mě nikdy nebylo domovem, přesto moje úzkost prudce vzroste pokaždé, když vstoupím na nové území. Od té doby, co otec ustoupil a začal mě pouštět mimo teritorium, jsem navštívil tři smečky. Alfové všech tří byli podobní mému otci – netolerantní k mým zdravotním a psychickým slabostem. Beru velkou zásobu léků, když se mi je podaří sehnat. Podívám se na své ruce a cítím, jak se začínají třást. V duchu proklínám otce za to, že mi zabránil dojít si do nemocnice v Karmínovém tesáku, kde na mě čekaly zásoby léků na astma a úzkost na několik měsíců. Jsou to už vyčerpávající tři a půl měsíce, co mi většina léků došla. Došly mi pouhé dva týdny před předčasným návratem ze smečky Karmínový měsíc a od té doby bylo nemožné se do nemocnice dostat pro další. Udělal vše pro to, aby mě přinutil účastnit se našich soukromých tréninků. Alespoň tak tomu říká, když o mně mluví se zbytkem smečky.

I jako dospělý jsem vystaven jeho zneužívání a trýznění. Tělo mě po sobotním výprasku stále neustále bolí a ještě jsem se úplně nezpamatoval z otřesu mozku, který mi způsobil Andrik. V poslední době se k jeho zvrácené hře přidal i můj nejstarší bratr a jeho luna. Celý život mě nazývají slabochem, který si nezaslouží titul alfy. Tvrdí, že jeho bití mě má zocelit, naučit mě být tím brutálním alfou, kterého považuje za správného a úctyhodného. Šance, že se ze mě kdy stane alfa, zničil v den mých patnáctých narozenin, kdy na mě vzal bič. Za pouhých pět dní to bude osm let, co mi úplně změnil život. V sobotu mi bude třiadvacet, ne že by na tom moc záleželo. Na rozdíl od mých sourozenců se mé narozeniny nikdy neslavily.

Vím, že se svými sto sedmdesáti osmi centimetry jsem na alfu spíše malý – průměrná výška je kolem metru osmdesáti pěti až metru devadesáti – ale nejsem drobný. Když jsem v nejlepší kondici, vážím sto kilo a jsem svalnatý. Od začátku programu jsem byl ve třech smečkách. Všechny tři poslaly každého z Karmínového tesáku domů už po třech měsících, a kdokoli je vyhozen dříve, musí čekat na začátek dalšího běhu. Každý běh trvá celkem šest měsíců, přičemž někteří adepti přeskakují z jedné smečky do druhé i osmnáct měsíců, než se vrátí domů. Pokud vím, bojovníkovi z Karmínového tesáku se to nikdy nestalo.

Uklidňuji své třesoucí se ruce svým nejčastějším stimem – zatínám ruce v pevné pěsti, pak je uvolním a dělám to znovu. Netrvá dlouho, zatímco nepřítomně hledím z okna, než se dostaví uklidňující stimulace, kterou potřebuji ke zvládnutí narůstající úzkosti. Kupodivu v poslední smečce, kde jsem byl, v Karmínovém měsíci, jsem byl poprvé během pobytu na lécích. Pomohlo to při úvodním setkání a testování, ale nestačilo to k tomu, aby to zahnalo mé noční můry.

Úplněk je požehnáním, protože osvětluje hustý les, který lemuje dlouhou příjezdovou cestu do teritoria Nachového zenitu. Můj vlk v hlavě tiše zakňučí; má mírumilovná šelma nikdy neměla tu pravou možnost prostě se proběhnout lesem jako ostatní vlci. Tvrdým způsobem jsme zjistili, že nikdy nebudu „normální“ vlkodlak. Otcova neochota dovolit mi zapojit se do programu mě nutí přemýšlet, zda neodhalil mé největší tajemství, o kterém nechci, aby kdokoli věděl. Že ten výprask bičem před osmi lety trvale poškodil nervy v mých bedrech, takže je pro mě nemožné se bezpečně proměnit. To vyústilo v to, že dělám vše, co je v mých silách, aby se nikdo – moji spolubydlící ani kdokoli zapojený do programu – nedozvěděl, že jsem neproměněnec.

Obvykle jsou neproměněnci vlkodlaci, kteří se narodili bez svého vlka. Skuteční neproměněnci jsou docela běžní v řadách omeg a gam, přičemž je postiženo asi padesát procent omeg. Je extrémně vzácné, jen asi pět procent, najít neproměněnce v hodnosti alfy, a i ti, kteří se najdou, bývají v podobné situaci jako já, s trvalým poškozením, které jim znemožňuje bezpečnou proměnu.

Jejich schopnost zdědit a udržet si superrychlé vlkodlačí hojení závisí na tom, kdy k jejich zranění dojde. Pokud k němu došlo před jejich první proměnou, jejich schopnost léčit se zůstává ve fázi podobné dítěti. Zatímco vlkodlačí mláďata se stále hojí rychle ve srovnání s lidmi nebo hybridy, štěněti trvá čtyři týdny, než se vyléčí ze stejného zranění, které dospělému trvá jen jeden. To je situace, v níž se nacházím já – v dobrém stavu mi trvá asi čtyři týdny, než se mi zahojí zlomená kost. Bez ohledu na okolnosti nemůže být neproměněnec bojovníkem, protože je v bitvě stejně zranitelný a snadno zabitelný jako březí vlčice nebo štěně. Naštěstí mým konečným cílem není stát se bojovníkem.

Mou touhou je získat dvě věci, a to pouze dvě. Využívám to málo z výcviku, co v každé smečce dostanu, a přetvářím to ve vlastní sebeobranu. Protože veškerý výcvik je zaměřen na proměněného vlka, musím si ho upravovat podle svých potřeb, ale učím se rychle a jsem velmi kreativní. Tímto způsobem zamýšlím vyvinout prostředky, jak se bránit striktně v lidské podobě. Mým druhým cílem je najít svou družku. Tu jedinou vlčici, kterou Bohyně měsíce stvořila přímo pro mě, mou druhou polovinu.