Svému otci jsem se o programu pro adepty začal zmiňovat v osmnácti letech, což je nejnižší věk, kdy vás mohou přijmout. Mým plánem bylo využít program k nalezení své družky. Je to běžná metoda, jak se dostat na území jiných alfů, což bývá obvykle nejlepší způsob, jak ji najít. Můj plán byl takový, že až ji najdu, buď se přidám k její smečce, pokud má slušného alfu, nebo uteču do lidského světa a budu žít v klidu mezi nimi.

Dělal mi kvůli tomu potíže a uštědřil mi několik výprasků, než ustoupil. Bylo mi těsně před jedenadvacátými narozeninami, když konečně podal žádost k Syndikátu. O šest měsíců později mě přijali do mého prvního běhu ve smečce Kobaltová hora, asi šest hodin jižně od Whitefieldu v New Hampshire.

Hustý les se brzy rozestoupí a odhalí masivní komplex, mnohem větší než všechny smečky, ve kterých jsem dosud byl. Sídlo smečky je snadno k poznání, protože je to vždy první budova, kterou kdokoli vjíždějící do teritoria autem uvidí. Komplex je dobře osvětlený, takže vypadá jako malé město a dům smečky se jasně rýsuje proti měsícem ozářené obloze.

Sídlo smečky má čtyři patra a zdá se, že i rozlehlé přízemí. Je celé bílé s velkými bílými sloupy v průčelí za malým schodištěm. Velké francouzské dvoukřídlé dveře jsou uprostřed mezi arkýřovými okny a menšími dvojitými okny vedle nich. Jak autobus pokračuje v cestě komplexem, podaří se mi zahlédnout zadní část domu – sahá dozadu téměř dvakrát tak daleko, než jak je široký.

Krátce se podívám na hodinky a mlčky zavrtím hlavou. Věděl jsem, že dnešek bude dlouhý, protože otec mě přihlašuje jen do smeček, které jsou nejdál, ale rozhodně jsem nečekal, že bude skoro devět večer. I s brzkými západy slunce koncem ledna jsem nečekal, že bude až taková tma; nepomohlo ani to, že autobus vyjel se zpožděním. Vzhledem k tomu, že čtrnáct z čtyřiadvaceti adeptů bylo v programu úplně poprvé a na své první cestě, buď přišli k autobusu pozdě, nebo si nabalili víc, než autobus uvezl.

I když je pro mě setkání s novými alfy, bety a delty zdrcující, nevyrovná se to té svíravé úzkosti, při které se mi obrací žaludek, když se vracím domů. Můj jediný přítel Jaren se mě jednou zeptal, co bych dělal, kdybych dostal příležitost zůstat pryč z domova. O té otázce jsem často přemýšlel déle než rok, ale stále na ni nemám odpověď.

Vím jen, že jsem před lety přísahal, že najdu svou družku, a dokud bude žít v lepší smečce než já, nastěhuji se k ní. Pokud její smečka dodržuje starou tradici rituálu přijetí druha, požádám o něj, protože je to jediný způsob, jak se zbavit jména Varak. Přijmu to její. Ani ona, ani mé děti – pokud mi otec nezničil i tohle – nikdy nezažijí peklo, ve kterém jsem žil já. Nikdy nepoznají mou stranu rodiny, protože pro mě mohou být klidně mrtví. Už mi bylo jasně řečeno, že pro ně nejsem nic, takže trvalé odloučení od nich by nemělo být velkým rozdílem.

Z myšlenek mě vytrhne až skřípění brzd autobusu, který zastaví před velkým bytovým komplexem. Na základě svých předchozích cest v programu snadno odhadnu, že tento komplex, méně než čtvrt míle západně od sídla smečky, jsou ubytovny pro adepty. Okamžitě na mě udělá dojem, že vznešenost bytového komplexu se vyrovná sídlu smečky, což ve mně vzbuzuje zvědavost, jak žije zbytek smečky. Snadno rozeznám tři velké třípatrové budovy. Vnitřní světla svítí pouze v jedné z nich, v té, před kterou autobus zaparkoval. I ona má vchod s dvoukřídlými dveřmi, ale místo francouzských jsou skleněné a vypadají na fotobuňku. Je tu také spousta oken, která dovnitř pouštějí hodně přirozeného světla a vzduchu. Horní dvě patra mají balkony, zatímco v přízemí je malá betonová terasa. Všechny mají po straně dvě venkovní židle.

Zatímco dál sleduji dění z okna, mou pozornost brzy upoutá několik postav vycházejících z ubytovny a mířících k autobusu. Jen o pár vteřin později se dveře autobusu otevřou a polovina adeptů vstane a připravuje se k výstupu. Řidič natáhne ruku, zastaví pohyby všech a pak mírně skloní hlavu směrem k mladému muži, který nastoupí do autobusu.

„Prosím, posaďte se. Bude to ještě pár minut trvat, než začnete vystupovat.“

Draxos, delta z mé smečky, nebere mladého muže vážně a zůstává stát, zatímco všichni nováčci si znovu sednou. Je snadné pochopit, proč má Draxos problém s jeho autoritou.

Vypadá mladě, příliš mladě na to, aby byl v programu, natož aby ho vedl. Je to vysoký, podsaditý mladý muž světlé pleti s rovnými, inkoustově černými vlasy a jasně modrýma očima jako nebe. Nápadná kombinace, se kterou jsem se ještě nesetkal. Navzdory uctivé pokloně, kterou obdržel od řidiče, což mi napovídá, že má vyšší hodnost, si kleká na jedno koleno a tiše s řidičem mluví. Pozorně sleduji jejich interakci, protože řidič s tímto mladým mužem udržuje oční kontakt, což u nás doma nevidím.

Netrvá dlouho a Draxos opustí své místo a vydá se uličkou, jako by se chtěl protlačit kolem muže mluvícího s řidičem. Mladý muž se postaví čelem ke skupině právě ve chvíli, kdy se Draxos zastaví před ním.

„Vraťte se prosím na své místo a počkejte, až dostanete instrukce.“

„Kdo jsi, že nám tu rozkazuješ? My jsme dospělí bojovníci a ty nejsi nic víc než štěně.“

Teď, když Draxos stojí těsně u tohoto vysoce postaveného vlka, mám možnost porovnat jejich velikost. Ten mladík má nad Draxosem, který měří přibližně metr sedmdesát pět, dobrých pět až osm centimetrů k dobru, takže měří nejméně metr osmdesát a jeho mladistvý vzhled naznačuje, že ještě neskončil s růstem. Oči mu černě zajiskří, jak se jeho vlk krátce projeví, a jeho aura zesílí.

„Vraťte se na své místo a počkejte na instrukce.“

Zavrčí příkaz a tentokrát nenechá nikoho na pochybách, že je to alfa. Draxos naštěstí ustoupí ze své tvrdohlavosti a vydá se zpět na své místo, zatímco řidič vstane a vystoupí z autobusu. O několik sekund později slyším, jak se otevírá úložný prostor pod autobusem a začíná hovor mezi několika lidmi.

„Vítejte v Nachovém zenitu,“ mladý muž na sebe opět upoutá naši pozornost.

„Jsem alfa Draven Valkor, syn alfy Demetria Valkora, vůdce této smečky. Budu jedním z několika trenérů, se kterými budete během svého pobytu zde přicházet do styku. Dalším je alfa Donovan Vance.“

Alfa Draven začne pomalu kráčet směrem k zadní části autobusu a je slyšet kroky dalšího člověka nastupujícího dovnitř. V přední části autobusu se objeví druhý mladý muž a klidně se postaví vedle sedadla řidiče. Vypadá starší, ve věku, který by byl vhodný pro adepta, kdyby jím chtěl být. Jeho fyzický vzhled je téměř opačný než u alfy Valkora, i když mnohem běžnější. Zdá se, že je podobně vysoký jako první alfa, ale má nakrátko střižené špinavě blonďaté vlasy a tmavě hnědé oči.

Má úzkost roste alarmujícím tempem, protože v žádné z předchozích smeček nás alfové nevítali hned po příjezdu. Cítím, jak mi oči začínají těkat kolem a hledají rychlý východ, o kterém vím, že v autobuse neexistuje. Je pro mě těžké soustředit se na kteréhokoli z těchto dvou alfů. Vědomí, že jsou to oba alfové, mě drží v napětí a jen s obtížemi odháním myšlenky na to, jak mě trestají.