(Varování: Obsah pro dospělé)

(Pohled osmiletého Kaela)

Vykřiknu, když mě probudí prudký úder do týla. Než si stihnu uvědomit, co se děje, dostanu drsnou facku přes tvář. Chytnu se za obličej a jemně si třu pálící kůži, zatímco se mi do očí derou slzy. Znovu vypísknu, když na mě máma začne křičet.

„Co si myslíš, že děláš, že spíš před večeří? Je toho příliš mnoho, co musíš stihnout, než půjdeš spát, a ty to víš.“

Snažím se od ní odtáhnout, protože je jen pár centimetrů od mého obličeje. Naneštěstí mi tento projev strachu vynese další tvrdou facku, než mě popadne za krk a vytáhne mě z židle.

„Sakra! Jenom ne ten podrobovací chvat. Cokoli, jen tohle ne,“ pomyslím si v duchu. Ale je to tak. Nutí mě vstát a já se marně bráním cestě do otcovy pracovny, místa, které je pro mě ztělesněnou noční můrou. Můj odpor sílí, pláču a prosím mámu, aby mě u něj nenechávala, ale jako vždy mé prosby narážejí na hluché uši. Otevře dveře a najde ho u telefonu. Hrubě mě strčí do křesla; vím moc dobře, že utíkat nemá smysl.

„Co provedl tentokrát?“ zeptá se otec se sadistickým úsměvem na tváři, když zavěsí telefon.

„Volal jeho učitel a vyptával se, proč místo oběda spal, a já ho teď přistihla, jak spí místo dělání úkolů.“

Snažím se s nimi domluvit, i když vím, že je to marné.

„Při obědě spát smím a úkoly mám hotové.“

„Ticho!“ zařvou oba sborově a já se přikrčím hlouběji do plyšového křesla. Očima rychle těkám mezi nimi dvěma, zatímco probírají, jaký trest mě čeká za spaní ve škole a před spaním. Problém je, že jsou v mentálním spojení, aby se nemuseli nahlas dělit o to, jaký sadistický trest mi nachystali.

Podle toho, jak otci temní oči, poznám, že si na mně hodlá vybít frustraci, což znamená, že nepůjde o jednoduchý výprask na holou. Ne, tohle bude mnohem horší a já se nedokážu přestat třást a kňučet strachy.

„Mami, prosím, nenechávej mě tu,“ zašeptám, když prochází kolem, a v očích mám znovu slzy. Ani se na mě nepodívá, z čehož se mi v žaludku zvedne žaludek.

„Takže, co tě drželo vzhůru tak dlouho, že ve škole nedokážeš zůstat vzhůru?“

Jeho hlas je tichý, každé slovo zavrčí, když kráčí ke skříňce, kde má svůj oblíbený opasek.

„Tati, prosím,“ šeptám, „vždyť víš, že jsem byl včera s tebou až do jedenácti. Vždycky chodím spát v osm, nejpozději v devět.“

„Ty lháři! Dobře víš, že nic takového se nestalo! Byl jsi poslán do postele a prostě jsi nešel! Dej ruce před sebe! Vstaň!“

Silně vzlykám a snažím se postavit, ale třesu se tak moc, že při prvním pokusu upadnu.

„Vstaň!“ zařve znovu a já strachem nadskočím. Nakonec vstanu s rukama předpaženýma a on neváhá ani vteřinu, než mi silný kožený opasek tvrdě dopadne na obě ruce.

„Jak se opovažuješ lhát.“

„Tati, prosím. Já bych nelhal.“

Zavýsknu bolestí, když mi na ruce dopadne další rána opaskem. Strach mě přemůže a já ucuknu rukama, právě když se rozpřáhne potřetí a zasáhne podlahu.

„Ty neposlušné malé vlče! Dej ty ruce nahoru!“

Znovu zvednu paže, nekontrolovaně se třesu, zatímco on švihne opaskem tak, že mě zasáhne stranou s přezkou přímo do zápěstí. Odskočím od něj a vykřiknu bolestí, přitisknu si ruce k hrudi, což ho rozzuří ještě víc. Znovu švihne opaskem, tentokrát mě ale zasáhne do podkolenních jamek, takže se zhroutím na jeho stůl a udeřím se do spánku. Zůstanu na všech čtyřech, hlava se mi z té rány točí a přes slzy vidím rozmazaně.

„Zvedni tu svou prdel! Dej ruce na stůl!“ zařve, popadne mě za límec košile a vytáhne mě na nohy. Přitlačí mě k hraně stolu, až zalapám po dechu. Popadne mě za obě paže a hrubě je natáhne přes stůl. Sotva chytím stabilitu, když opasek znovu dopadne na mé ruce. Vykřiknu, když těžká kovová přezka zasáhne mé levé zápěstí. Teď už bije silněji a rychleji než předtím, kovová přezka dopadá opakovaně na stejné místo na zápěstí.

Když se mi konečně vrátí vědomí, ucuknu rukama a přitisknu si levou paži k tělu. Cítím, jak mi zápěstí z těch brutálních ran začíná otékat, a cítím pach krve z ran, které přezka způsobila v mé jemné kůži. Můj pláč je hysterický, prosím ho, aby přestal, ale on nikdy nepřestane.

Popadne mě za krk, natáhne se pro mé ruce a znovu je vytáhne dopředu. Opět mě hrubě přitlačí ke stolu a hlavu mi udeří o tvrdé dřevo. Právě když se mi z další silné rány točí hlava, začne nanovo.

Údery dopadají opakovaně na má zápěstí, těžká přezka tluče tvrdě do stejného místa. Náhlé křupnutí v zápěstí vyšle paží vlnu ostré bolesti, což vyvolá můj šílený křik, který se rozlehne místností. Zhroutím se na podlahu a křičím bolestí, protože vím, že mi zlomil zápěstí už podruhé v tomto školním roce.

„Jsi slabý! Tohle není nic ve srovnání s bojem! Vstávej a svlékni se!“

Snažím se postavit na nohy, které mě sotva udrží. Ruce mám z neúprosných ran oteklé, levá je na tom hůř než pravá. Bojuji s knoflíkem u džínů pravou rukou, vzhledem k tomu, že jsem levák, a vím, že se nehýbu dost rychle, když ucítím, jak mi přezka tvrdě dopadne na krk.

Vykřiknu bolestí a poslepu šátrám po knoflíku. Teprve po třetím zásahu do krku se mi ho konečně podaří rozepnout, sundám si kalhoty a následně i košili a boxery. Nekontrolovaně se třesu a pláču, prosím ho, aby přestal, protože vůbec nechápu, proč je tak brutální.

Popadne mé nahé tělo za krk, až vykřiknu kvůli ranám a modřinám od přezky, a dotlačí mě ke stolu. Bráním se, kňučím a křičím, aby mi někdo pomohl, ale jediné, čeho tím dosáhnu, je, že mi táta znovu udeří hlavou o stůl. Tentokrát se dusím vlastní krví, která mi naplnila ústa. Lehne si na mě, přitiskne mě ke stolu a nakloní se přes okraj, aby popadl kožené popruhy, které má přišroubované k jeho spodní straně. Znovu mi natáhne oteklé a zbité paže a hrubě je přiváže ke stolu, zatímco já zoufale křičím agónií.

Jakmile jsem připoutaný ke stolu, bití a salva psychického týrání začínají nanovo. Křičím při každém úderu, jak se přezka zařezává do mých zad, hýždí a stehen. Cítím krev, jak mi stéká po nohou, což mě nutí se kroutit a kopat v zoufalé snaze zbavit se toho odporného, plíživého pocitu. Ale táta se dostane příliš blízko a já ho nechtěně kopnu do stehna. Z jeho úst se brzy ozve šílený smích a bití opaskem ustane.

„Takže my chceme kopat? Já ti dám něco, do čeho můžeš kopat.“

Těžce oddechuji a snažím se popadnout dech, jak nejlépe to jde, když ho ucítím za sebou. Popadne mě bolestivě silně za stehna, zvedne mě z podlahy a roztáhne mi nohy neobvykle široce.

„Dostaneš to, co sám dáváš, synu.“

Během vteřiny jeho koleno mocně a tvrdě narazí do mého rozkroku. Snažím se křičet, ale nemám dech, kterým bych ten křik vydal. Během okamžiku následuje druhý, třetí a čtvrtý úder do stejné oblasti, což mě zanechá neschopného se nadechnout, natož fungovat. Jen díky tomu, že máma promluví, vůbec vím, že někdo vstoupil do místnosti, ale on po jejím příchodu hned nepřestane. Mé citlivé partie byly opakovaně naráženy do mých vnitřností snad tucetkrát, než ji uslyším.

„Varkasi, co to sakra děláš? Na tomhle jsme se nedohodli. Už tak zmeškal dost školy na to, aby začali mít podezření, že se něco děje. Nemůžeš se takhle neustále nechat unést. Po tomhle bude mimo minimálně měsíc.“

„Kopl mě.“

„No a co? Je připoutaný k tomu posranýmu stolu.“

Slyším ho vzdychnout a můžu jen doufat, že je konečně po všem. Znovu mě popadne a částečně mě nadzvedne. Tentokrát, když mě udeří kolenem do rozkroku, nejenže mi narazí vnitřnosti, ale těsně pod žebry narazím na hranu stolu. Při druhém úderu začnu prudce zvracet po celém jeho stole a krátce nato upadám do bezvědomí z té nesnesitelné bolesti.