Znovu tiše přikývnu, přesto se proti svému lepšímu úsudku zeptám na otázku, na kterou si myslím, že znám odpověď.

„Co se stane s adepty, kteří mají vážný problém s duševním zdravím, jako je PTSD?“

„Hodně záleží na tom, jak je ten jedinec stabilní a proč to má. Spousta vlků má PTSD z bitev, kde viděli umírat členy smečky nebo byli sami vážně zraněni. Může to mít trvalé následky, ale s terapií a správnou medikací jim Syndikát dovolí se vrátit.“

„Aha.“

„Není to odpověď, kterou jsi čekal?“

Zavrtím hlavou a následuji je ven ze dveří k místu, kde je připraveno jídlo. Nikdo tu ještě není, což je pro mě úleva.

„Zvládneš to teď už sám?“

Podívám se na alfu a pak přikývnu.

„Děkuji, alfo.“

„Za co?“

„Za vaši laskavost.“

Usměje se na mě a položí mi ruku na rameno. Poprvé tu noc se mi podaří neucuknout a nevyskočit z kůže.

„Je mi potěšením tě poznat, Kaeli. Ráno si promluvíme víc.“

Rychle dokončím svou třetí cestu ke stolu, protože zbytek smečky už začal scházet dolů k jídlu. Už teď slyším, jak si někteří z nich stěžují na zvláštní zacházení, kterého se mi zřejmě dostává, místo aby uznali, že si to zavinili sami.

Byl jsem vděčný, že jsem hned za dveřmi svého pokoje objevil malý stolek s židlí, protože tam jsem nakonec odložil všechno jídlo a pití, které jsem si nabral. Než jsem šel ke stolu, došel jsem s alfou a jeho synem chodbou ke komoře, takže se mi podařilo získat všechny potřeby na praní, než jsem si vzal večeři.

Cítím se provinile, když se dívám na talíře s jídlem a asi tucet nápojů na stole. Vím, že to všechno dnes večer nesním. Kvůli otci, který mi aktivně upíral přístup k jídlu a udržoval mě v neustálém stavu bolesti a paniky, jsem si zvykl jíst velmi málo.

Sedím u stolu, zapnu televizi a lehce uzobávám z jídla před sebou, zatímco přepínám kanály. Vždycky mi přišlo zajímavé potkávat smečky, které začaly přijímat lidské vynálezy jako televizi, internet a mobilní telefony. Hádám, že s tím, jak má teď spousta větších smeček na svém území velké nemocnice, kde pracují vlci, kteří nejsou členy, se používání mobilů stalo nezbytností, protože ne všichni vlci mají se smečkou pouto. Zaměřím se na lidskou soutěž siláků. Vždycky mě fascinovalo, jak lidští muži mají touhu dokazovat svou sílu tím, že si navléknou postroj jako pes a táhnou autobus několik yardů jen s pomocí lana, za které tahají.

Nakonec to s jídlem vzdám krátce poté, co jsem začal. Moje úzkost je stále extrémně vysoká a je pro mě těžké jíst. Nejsem zvyklý na to, aby se alfa smečky tak brzy a osobně angažoval u adeptů.

Vezmu potravinovou fólii, kterou jsem našel v komoře, a opatrně rozeberu sendviče od salátu, rajčat a cibule, aby chleba nezvlhl, než každý z nich zabalím a uložím do lednice. To samé udělám s dochucovadly a nápoji. Otřu stůl papírovými utěrkami a víceúčelovým čističem, které byly také v komoře, a pak zamířím k pračce a přendám oblečení do sušičky. O své potřeby jsem se začal starat v patnácti letech, takže udržování čistoty ve vlastním prostoru je pro mě teď druhou přirozeností.

Prohlédnu si pokoj o něco víc a objevím šatnu, ve které už jsou ramínka. Pár jich popadnu a položím na stůl, abych je mohl použít, až bude oblečení suché. Televize stojí na dlouhé komodě u stěny naproti patě postele, tam zamířím dál.

Otevřu každou zásuvku a všímám si jejich přibližné velikosti, abych si co nejlépe naplánoval využití prostoru. Pak jdu do koupelny. Podlaha v koupelně je z kamenné dlažby neutrální béžové barvy, což kontrastuje s černým kobercem ve zbytku pokoje. U protější stěny je kombinace vany a sprchy, velké umyvadlo s deskou a velká skříňka se zrcadlem na stěně. Otevřu skříňku a zjistím, že je v ní už malé množství osobních potřeb. Teprve když je chci vyhodit, zjistím, že každá věc je neotevřená. Udělá to na mě dojem, že mysleli i na takové vybavení, a tak věci vrátím zpět.

Vedle umyvadla se zdá být vysoká štíhlá skříňka, široká jen asi stopu, s dlouhými dvířky dole a kratšími nahoře. Když otevřu spodní dvířka, najdu jednu polici s naskládanými ručníky, zatímco pod policí na podlaze je malý vysavač, kbelík a mop. Jediné, co chybí, je mýdlo. Otevření horní skříňky odhalí žínky a ručníky na ruce. Opět se zdá, že je všechno nové. Protože se mi nelíbí představa ručníků u úklidových prostředků, přeuspořádám horní skříňku tak, aby se do ní vešel veškerý koupelnový textil.

Odhrnu sprchový závěs a najdu neotevřený šampon, kondicionér a kostku mýdla s nerozbalenou předložkou v rohu. Zdá se, že v téhle smečce mysleli na všechno. Ani nemám pocit, že musím vybalovat věci, které jsem si přivezl. Udělám to ale i tak, protože nejsem zastáncem plýtvání.

Vyndám si osobní věci ze svých dvou batohů a pro každou najdu logické místo, než batohy složím a dám do šatny. Těžce si povzdechnu, když si uvědomím, že moji tašku někdo prohledal a ty trošky léků na astma, co mi zbývaly, byly odstraněny, než se mé tašky dostaly do autobusu.

Jakmile sušička dojede, odnesu si oblečení ke stolu, kde všechno úhledně složím, košile pověsím a vše uložím. Opatrně si sundám tričko a hodím ho do pračky, než vylezu na velkou postel. Byl to vyčerpávající den cestování a navzdory neustálé bolesti z bití, které jsem dostal v sobotu večer, netrvá dlouho a upadám do spánku.