Kapitola 1: Svoboda nebyla snadná

Elora

Cítila jsem rty přitisknuté na svých a zasténala jsem. Líbal mě tak vášnivě a jeho ruce si mě přitahovaly k sobě. Začal ze mě rváti oblečení. Otevřela jsem oči a uviděla Kaelena, jak se nade mnou sklání, rty přitisknuté na mých. Sjel rty níž, pomalu mi líbal krk a já zaklonila hlavu, abych mu dopřála lepší přístup. Pokračoval polibky přes klíční kost až k mým prsům, jemně mi sál bradavky do úst a mé sténání sílilo. Kousl mě do bradavky, zatahal za ni a já mu prsa nastavila blíž k ústům a prosila ho, aby sál víc. Bylo to úžasné, mohla bych tu s ním, jak mě svádí, zůstat navždy.

Jeho ruce mi začaly pomalu stahovat kalhotky, zatímco mé ruce mu rozepínaly košili a svlékaly ji, zatímco jsem hleděla na jeho dokonalé břišní svaly pokryté krásným tetováním. Touha vzít jeho bradavky do úst byla tak silná – chtěla jsem ho, chtěla jsem ochutnat jeho tělo. Ležíme tu nazí a propletení, každý centimetr mého těla po něm prahne. Jeho rty začaly líbat můj pupek, pomalu sjížděly k mé stydké kosti a já se prohnula v zádech a tlačila se mu k ústům. Jeho jazyk sjel k mému klínu a pak zaútočil na můj klitoris. Zasténala jsem, když mě jeho jazyk krouživými pohyby dráždil čím dál rychleji a silněji. Rukama jsem ho popadla za vlasy, tiskla ho dolů a snažila se, aby šel hlouběji.

Jeho jazyk se začal pohybovat rychleji, vstrčil mi dva prsty do otvoru a začal jimi pomalu hýbat. Sál mi klitoris a prstil mě, a já cítila, jak se mého těla zmocňuje orgasmus. Jeho prsty zrychlily tempo, pumpovaly do mě stále rychleji, zatímco jeho jazyk pracoval na mém klitorisu. Vykřikla jsem, když jsem byla na vrcholu, zaklonila jsem hlavu a mým tělem projel ten nejintenzivnější orgasmus, zatímco jsem ho rukou držela u sebe, jak mě dál uspokojoval.

Náhle jsem v dálce zaslechla zvuk budíku. Bylo mi to ale jedno, nechtěla jsem, aby přestal. Zvuk sílil, trhnutím jsem se posadila a oči se mi rozletěly. Rozhlédla jsem se – jsem ve svém pokoji, úplně sama, a když jsem sáhla dolů do rozkroku, byla jsem celá mokrá.

„Do prdele,“ zaklela jsem. To byl teda sen.

Tohle se nesmí dít, nemůžu mít takové sny o nejlepším kamarádovi svého bratra. Je zakázaný a mezi námi se nikdy nic takového nestane. Nebo snad ano? Teď s ním budu bydlet a můj bratr i Kaelen žijí společně. Tohle bude zajímavé.

*****

Čtyři roky života jsem strávila studiem módní školy a stěhování k bratrovi do Chicaga mi připadalo jako obrovský krok – obzvlášť jako pro čerstvou absolventku, která netuší, co dál. Za ty roky jsem nashromáždila víc oblečení, než se dalo spočítat, a horu bot. Design byl mou vášní a jeho sledování mě stálo hodně, ale dalo mi ještě víc.

Můj starší bratr Ronan laskavě zaplatil stěhovací firmu, aby odvezla mé věci přes celé město. Když jsem vytlačila zavazadla z výdejní stanice, čekala jsem, že uvidím jeho. Místo toho tam stál muž, kterého jsem nikdy nepotkala, a držel ceduli s tučným nápisem Elora Vanceová.

Když jsem k němu došla, okamžitě jsem poznala, že je to Sicilan, stejně jako moje rodina. Vypadal jako někdo, kdo si rád dopřeje těstoviny – a jeho pevný postoj připomínající buldoka nešlo přehlédnout.

„Ehm… dobrý den?“ pozdravila jsem, nejistá, jak k tomu cizinci přistoupit. Jeho oči na mě bleskly a stroze přikývl.

„Slečna Vanceová?“ zeptal se. Přikývla jsem.

„Jmenuji se Darius. Váš bratr je dnes zaneprázdněn, tak mě poslal, abych vás vyzvedl,“ vysvětlil.

„To je milé. Zmínil se, kam mě vezete? Naposledy jsem slyšela, že se do jeho nového bytu nemůžeme nastěhovat dřív než za měsíc,“ řekla jsem a očekávaně ho pozorovala.

Darius, oblečený v kompletním obleku, si ceduli zastrčil pod paži, popadl mé kufry a vykročil k nablýskanému autu. Ronan a já jsme si byli vždycky blízcí, ale život nás na roky rozdělil. Pocházeli jsme z problémové rodiny – narcistický, násilnický otec a slabá, poddajná matka, která ho vždy stavěla před nás. Ronan to nemohl vystát. Ve dvaceti, čerstvě po střední, narukoval do armády. Mně bylo tehdy jedenáct a roky, které následovaly, byly čirým peklem. Strávil tři roky ve výcviku a dalších šest u speciálních jednotek. Celých osm let jsem svého bratra téměř neviděla.

Z domova jsem odešla v sedmnácti v zoufalém útěku, který zanechal jizvy. Pracovala jsem pro švadlenu, která mě naučila vše o šití a navrhování oděvů. Otec v dětství vyžadoval dokonalý vzhled, aby si udržel veřejný obraz, a já našla svobodu v módě. Rodiče odmítli podpořit můj sen – otec chtěl právničku, kterou by se mohl chlubit – a tak jsem vybojovala stipendium a díky Bohu ho získala na tříleté studium v New Yorku.

Módní škola se stala mým únikem od rodičů i od muže, se kterým jsem žila v těch zoufalých začátcích. Svoboda nebyla snadná. Zápasila jsem s penězi i se vším ostatním. Teď, ve dvaceti, mám pořád pocit, že Ronana sotva znám. Už to není ten problémový teenager, který odešel z domova; je to ostřílený armádní veterán a úspěšný podnikatel, částečně díky svému nejlepšímu příteli Kaelenu Vossovi – muži, který straší v mých snech všemi druhy zakázaných fantazií.

Kaelena jsem poznala před lety, když s Ronanem poprvé vstoupili do armády. Pochází z mocné rodiny a je to na něm vidět. Rok jsem ho neviděla, ale v mých snech mě navštěvuje každou noc. Tehdy to byl ten nejvíc sexy chlap, jakého jsem kdy spatřila – tak kdo ví, jak vypadá teď. V reálném životě je prakticky jako duch: žádné sociální sítě, žádné veřejné stopy. Ronan také ne. Možná si oba myslí, že je to dětinské.

„Ano, slečno Vanceová. Dostal jsem pokyn odvézt vás prozatím do domu pana Vosse,“ řekl Darius a vytáhl mě zpět do reality.

Cože? Do Kaelenova domu? Ó ne. To není dobré.

„A kde přesně to je?“ zeptala jsem se, když jsem se usadila na zadní sedadlo drahého auta.

„Ravenswood Villa, na východní straně Chicaga,“ odpověděl.

Jak jsme se blížili, panorama města se vyostřilo a odhalilo ohromující věž z reflexního modrého skla, rozdělenou do odvážných úhlů. Každá další budova, kterou jsme míjeli, byla úchvatnější než ta předchozí.

„Mají tu luxusní obchody, galerie a krásné parky,“ dodal Darius ledabyle.

„Bydlí pan Voss v jednom z těch mrakodrapů?“ Naklonila jsem se dopředu mezi přední sedadla a ukázala na třpytivý horizont.

Zvedl podsaditý prst k jedné konkrétní budově. „To je Ravenswood Villa. Působivé, že?“

Tvar byl neskutečný – prosklené stěny se zvedaly z obdélníkové základny a elegantně se kroutily, až stavba připomínala čtyřlístek. Zdálo se, že probodává samotné mraky.

„V jakém oboru podniká?“ zeptala jsem se a snažila se vypátrat detaily o věčně záhadném Kaelenu Vossovi. Dariusovy temné oči bleskly do zpětného zrcátka a pak zpět na silnici.

„Vlastní spoustu různých firem,“ řekl vyhýbavě, než změnil téma. „V budově je padesátimetrový bazén, nekecám. Četl jsem to v časopise.“

„Vy jste řidič pana Vosse?“ zkusila jsem to znovu.

„Jsem spíš něco jako osobní asistent,“ řekl s pokrčením ramen.

„A co můj bratr?“ naléhala jsem.

„Pro něj pracuji také,“ odpověděl prostě.

Na semaforu Darius vylovil z konzoly brožuru a podal mi ji dozadu.

„Tady, podívejte se.“

Protože jsme uvízli v zácpě, zběžně jsem ji prolistovala. První tučný titulek hlásal: Penthouse v oblacích. Článek popisoval luxus villy v závratných detailech.

„To zní jako něco extra,“ zamumlala jsem nepřítomně.

„Zjistíte, že pan Voss je… hodně extra,“ řekl Darius záhadně. Než jsem se stihla zeptat, co tím myslí, ukázal na soukromý vchod vyhrazený pro obyvatele penthousů.

Garáž vypadala obyčejně – dokud jsem si nevšimla aut uvnitř. Exotická, nablýskaná, neuvěřitelně drahá. Spadla mi čelist. Právě jsem strávila tři roky v těsném pokoji s nepořádnými cizinci a teď jsem vstupovala do úplně jiného vesmíru. Přemožena pocity jsem cítila, jak se do mě vkrádá známý pocit méněcennosti. Příliš mnoho let života jsem strávila tím, že jsem si připadala malá.