Kapitola 2: V bezpečí a pod ochranou

Elora

Můj otec mě s oblibou psychicky terorizoval a jeho nejoblíbenější věcí bylo mi říkat, že musím být hezčí, lépe se oblékat a líčit. Pořád mě nazýval podřadnou, až by si člověk myslel, že je to moje prostřední jméno. Když mi dnes lidé říkají, jak jsem krásná, při tom komplimentu se ošiju, protože ta malá holka ve mně mi našeptává, že lžou.

Žít v nuzných podmínkách od chvíle, co jsem vyšla ze střední, mi připadalo jako trest, který mi byl určen. Mizerný život pro mizernou holku, zvlášť proto, že jsem opustila rodiče a odstřihla je. Můj otec si vždycky připadal jako bůh a v těžkých nocích jsem přísahala, že to on tohle všechno uvedl do pohybu, i když už v mém životě nebyl. Vždycky jsem měla pocit, jako by jeho ruce svíraly moje hrdlo jako vodítko, a čím víc cukám nebo se snažím utéct, tím víc se dusím. Jsem si jistá, že kdyby mě otec našel, zbil by mě do krve za to, že jsem odešla z domova. Vím, že se mě snažil hledat, i když se mého bratra už dávno zřekl. Řekl, že Ronan je muž a má žít svůj vlastní život, ale myslí si, že mě vlastní stejně jako moji matku. Moje matka je úchvatně krásná a prostě a jednoduše hloupá. Je jím posedlá a on je posedlý sám sebou.

Kdyby můj otec viděl tuhle budovu v této čtvrti a ten penthouse, ve kterém mám teď bydlet, dostal by záchvat. Vždycky byl žárlivý a vyloženě šílený. Chce být bohatý a důležitý, ale není. Pracuje v úspěšné investiční společnosti, ale není to žádný ředitel. Je to pozice střední třídy a on se vždy obklopoval působivými lidmi, aby si lidé mysleli, že je důležitý, a také nás nazýval vyšší střední třídou. Zatímco ve skutečnosti jsme jí nebyli.

Nebudu lhát a říkat, že ta tříletá pauza mezi útěkem z Bostonu a stěhováním do Chicaga pro mě nebyla děsivá. Dařilo se mi před otcem skrývat, protože jsem byla o několik států dál v New Yorku. Ronan je v Chicagu už roky a od mých rodičů neslyšel ani slovo, takže si myslím, že to byla jen moje paranoia. Podnikla jsem extrémní opatření, abych ty lidi odstřihla, musela jsem zablokovat polovinu rodiny, která by otce informovala o věcech, které viděli na sociálních sítích. Všechno mám nastavené jako soukromé.

Musela jsem odstřihnout svou nejlepší kamarádku z Bostonu, protože její otec a můj otec byli také nejlepší přátelé, a tak ji její otec nutil, aby o mně otci říkala věci. Nejsem snadno dostupná osoba, mám nové telefonní číslo a nikde uvedenou adresu. Mám sice své záznamy ve škole, ale škol módního návrhářství je spousta, takže nemohou vědět, ve které bych vůbec byla. Navíc nejsem nezletilá a vysoká škola by mým rodičům stejně žádné informace nedala. Měla jsem spoustu snů a přání, že se stanu úspěšnou návrhářkou, ale ten hlásek vzadu v hlavě mi říká, že nejsem dost dobrá. Ale jiný malý dotěrný hlásek mi říká, že pokud budu dost dobrá, moje jméno bude veřejné a moje rodina ke mně bude mít znovu přístup. Chicago je centrem módy, ale jak statečná budu? Dřív jsem měla Ronana, svého velkého bratra, jako svého ochránce. V jedenácti letech jsem se musela naučit, jak být svým vlastním ochráncem. Před kým se ale musím chránit teď a co bude dál?

Kaelenův penthouse byl neposkvrněný. V prvním patře byl obývací pokoj s šestimetrovými stropy a výhledem na panorama města. Byl tam plynový krb z černé břidlice, který dodával prostoru maskulinitu, a vznosná oddělená kuchyně s jídelnou. Druhé patro má zřejmě mediální místnost s barem. Hlavní apartmá s dvojitou koupelnou, šatnou a vedlejší pokoje s vlastními koupelnami. Nestihla jsem si to pořádně prohlédnout, protože Darius byl velmi neklidný a pořád mluvil.

„Pan Voss je puntičkář, nerad by, kdybyste si prohlížela nebo sahala na jeho věci,“ mumlal a já měla pocit, že tenhle Darius je pro dnešek můj chůva.

Jediné místo, na které jsem v podstatě směla sáhnout, byla pohovka v obývacím pokoji, kde jsme se oba hned usadili a sledovali několik hodin módních přehlídek.

„Je to proto, abych se naladila na chicagskou náladu,“ řekla jsem mu.

Dřív jsem milovala Valerii Julianovou a módu, kterou byla známá. Chtěla jsem její život, i když nebyl vždycky luxusní. Jako dítě v mé situaci jsem měla pocit, že jsem byla stvořena pro to, abych v té show byla. Byl to únik, ale teď jsem tady, budu žít v Chicagu, což nebylo něco, co jsem čekala.

„Jaká je vaše nejoblíbenější postava?“ zeptala jsem se ho. Seděl na úplně opačném konci velmi dlouhé pohovky.

„Margaret,“ řekl bez přemýšlení.

„Proč? Protože je závislá na sexu?“ zeptala jsem se a on se začervenal, což mě rozesmálo.

„Je prostě cílevědomá a působila tak sebejistě,“ odpověděl.

Sebejistě? To neznám.

„Takový jste vy? Sebejistý?“ zeptala jsem se.

„V práci jsem dobrý, ale mívám spíš nervózní povahu,“ naznačil rukou.

Když jsme uslyšeli cinknutí výtahu, oba jsme se otočili k hale, do které se otvíral. Vyšel můj bratr, kterého jsem neviděla tolik let. Vypadal dospěleji, je to nepochybně pohledný chlap. Holky po něm ve škole šílely a všechny moje kamarádky do něj byly zabouchnuté, což jsem nesnášela. Měli jsme stejnou barvu vlasů, kaštanově hnědou a oceánově modré oči. Měl hluboko posazené oči, díky čemuž byla jeho tvář mužnější než můj drobný obličej. Má také nějaká tetování a sebevědomý postoj, který před lety, než šel k armádě, neměl.

Nebyl to žádný milovník obleků, ale tady vystupoval z výtahu v jednom z nejúžasnějších obleků vůbec. Vyskočila jsem na nohy dřív, než jsem si to uvědomila, a rozběhla se k němu. Byl mnohem vyšší než já, ale i tak jsem ho objala kolem jeho pevného hrudníku.

„Ahoj, chyběl jsi mi,“ vyhrkla jsem. Objala mě a lehce mě pohladil po zádech.

„Ahoj, prcku.“ Použil mou dětskou přezdívku. Jsem drobná holka a on mi vždycky říkal prcku. Odstrčil mě na délku paží, aby si mě prohlédl.

„Sakra, stárneš,“ zavrtěl hlavou nad mým dospělým vzhledem.

Odfrkla jsem si a řekla mu, že on je taky starý. Odvedl mě zpět do obývacího pokoje a řekl Dariusovi, že může jít. Zněl jako šéf a mně to přišlo hrozně divné.

„Takže tu zůstaneme měsíc, nebo jsi mě tu chtěl jen do té doby, než si najdu práci?“ Naklonila jsem k němu hlavu.

Pokud je Kaelen Voss takový puntičkář, jak říkal Darius, pochybuji, že nás tu chce mít jako spolubydlící na měsíc.

„Ne, tohle je bezpečná a zajištěná budova. Raději bych, abys zůstala tady,“ odpověděl.

„Bezpečná?“ zeptala jsem se a on na okamžik zmlkl.

„Ano, Chicago je velké město a pro mladé holky není bezpečné.“ Protočila jsem oči.

„V New Yorku jsem žila úplně sama, Ronane. Nezačínej se ke mně chovat jako k malé holčičce jen proto, že ses zasekl v době, kdy mi bylo jedenáct,“ zavrtěla jsem nad ním hlavou.

To byla doba, kdy se o mě staral, a on se v tom časovém rámci u mě často zdá být zaseknutý. To téma se mu nelíbilo, tak ho změnil. S rukama v kapsách stál sebevědomě a shlížel na mě.

„Kde máš tašky? Vyneseme je k tobě do pokoje.“ Rozhlédla jsem se a pak se zamračila, když spatřil můj kufr s křivým kolečkem za pohovkou směrem ke kuchyni.

„Kde jsou všechny moje věci ze stěhovacího auta?“ Rozhlížela jsem se, jako bych najednou měla své věci spatřit.

„Nehodlal jsem Kaelenovi zaplnit dům haraburdím, mám to pro tebe roztříděné. Za pár týdnů budeme mít vlastní prostor.“ Naznačil, že vezme mou tašku, ale netáhl ji po kolečkách, prostě ji zvedl a vykročil k elegantnímu levitujícímu schodišti a já šla za ním.

„Víš, oceňuji, že ses odstěhoval ze svého starého bytu,“ řekla jsem mu do zad.

Sotva se po mně ohlédl, když došel na plošinu ve druhém patře. Mediální místnost byla tak trochu za schodištěm a chodba nás pak zavedla k několika dveřím. Ty úplně na konci byly zřejmě Kaelenovy a já byla dovedena k prvním dveřím vlevo. Když se dveře rozlétly, hned jsem tam neviděla, protože mi v tom bránila jeho urostlá postava.

„To je v pořádku, z toho místa jsem vyrostl a nechtěl jsem, abys už bydlela sama. Patříš sem.“ Překvapil mě svými slovy a zahřálo mě to u srdce.

Když pustil tašku, kradmo se na mě podíval, ale dělala jsem, že si nevšímám tichého napětí, které vzplanulo, když se zmínil o tom, že mě nechal samotnou. Pořád v sobě nosí vinu za to, že utekl před našimi rodiči – že si vybral svobodu a nechal mě tam, abych snášela tu zkázu. Po jeho odchodu se pro mě věci jen zhoršily, ale nikdy jsem mu to nevyčítala. Armáda mu dala nový život, donutila ho rychle dospět.

Oba jsme dospěli, ale v jiných světech a v opačných válkách.

Teď, poprvé po osmi letech, budeme bydlet pod jednou střechou – a já už cítím, jak se minulost uzavírá, připravená vybuchnout do přítomnosti.