Pohled Cerys

„Chceš se mě zřeknout jen proto, že mě označil někdo cizí?“ ptám se a tisknu si ruku ke znamení na krku, zatímco na mě otec soptí. Ten tvrdý záblesk v jeho očích ve mně vyvolává pocit malosti a nelásky.

Ovšem to není nic nového. Nikdy mě nemiloval naplno, vždycky dával přednost mé nevlastní sestře Varně, protože ona je plnokrevná vlčice, a ne poloviční jako já.

Nenávidí, že nejsem „čistá“ jako Varna. Mít dceru, která není plnokrevným vlkem, bylo v naší smečce trnem v jeho oku, a to znamená, že si své frustrace vylévá na mně.

„Být označená mužem, který není tvým osudovým druhem, je hanba,“ zasyčí můj otec a sestra po jeho boku se ušklíbne.

„Otče, ona je ostuda,“ řekne Varna a zavrtí hlavou. Změřím si svou sestru, pokud se jí tak dá říkat, pohledem a zatnu prsty do dlaní tak silně, až se mi nehty zarývají do kůže.

„Jak si můžeš být jistý, že to není můj druh?“ zeptám se klidně a snažím se udržet aspoň kousek klidu, zatímco se na povrch derou vzpomínky na včerejší noc. „Neměl by ses spíš starat o to, že mě tvá druhá dcera omámila drogami a přivedla chlapy, aby mě osahávali?“

Můj vlk nemluví, což znamená, že mi nemůže říct, kdo je můj osudový druh.

Varna toho včera v noci využila, zdrogovala mě a poštvala na mě ty muže. Jsem si jistá, že za tím stála ona, protože nikdo jiný mě nenávidí natolik, aby mi takhle ublížil.

Moje matka, kdyby žila, by jim v tom zabránila. Věděla, jaké to je být oklamána mým otcem a pak otěhotnět, a věřím, že by mě nenechala trpět, kdyby s tím mohla něco udělat. Jenže zemřela, když mi bylo sedm, a nechala mě v péči mého otce. Od té doby jeho nenávist ke mně jen rostla.

Varna mě nenáviděla odjakživa. Protože je můj otec Betou naší smečky, má dost moci na to, aby nechal Varnu a mou macechu dělat si se mnou, co chtějí. Neprojdou jim žádné potíže a jsem si jistá, že je nechává, aby po mně šlapaly, protože je to jeho způsob, jak se omlouvat za svou nevěru.

A navíc mě prostě nemá rád.

„Kdyby Varna ne—„

Než stačím domluvit, otcova ruka vyletí a vrazí mi facku přes obličej. Zavrčí: „Přestaň se vymlouvat. Od okamžiku, kdy ses narodila, jsi byla ostudou naší rodiny Bety. A teď se opovážíš udělat takovou hanebnost a nechat se označit cizincem?!“

Nenechala jsem nikoho nic udělat, ale on mě neposlouchá.

Varna vykročí vpřed a dotkne se otcova paže. Přimhouří na mě oči a já nenávidím fakt, že v jejím obličeji vidím sebe samu. Její tvář – tak podobná té mé – je plná zášti, když se na mě ušklíbne.

„Otče, Cerys je jen podřadný míšenec narozený slabé čarodějnici. Jako Beta jí můžeš vzít jejího vlka, aby nás už nikdy neuvrhla v hanbu.“

„Ne!“ zavrčím a ustoupím. Podívám se na Varnu. To to vážně právě řekla? Ví vůbec, co znamená ztratit svého vlka?

Z toho, co jsem slyšela, je to neuvěřitelně bolestivý zážitek, a ona chce, aby se to stalo mně. Samozřejmě že chce. Zdá se, že Varna udělá cokoli, aby se mě zbavila.

Můj otec se ke mně pohne, popadne mě za paže a přitlačí mě ke zdi. Oči mu žhnou, když začne mumlat: „Jako Beta prohlašuji, že tato vlčice porušila zákony páření a je hanbou své rodiny...“

Zápasím s jeho silou, zatímco dál používá svou moc, aby se mi zavrtal do duše. Jeho slova utichají, jak mi páteří začíná šlehat palčivá bolest. Plíce se mi svírají, nemůžu dýchat a mám pocit, jako by mi duše vzplála.

Bolest mi rve tělo, nutí mě křičet a kroutit se v křeči.

„Přestaň!“ Mé prosby narážejí na hluché uši a náhle mnou prostoupí prázdný, chladný pocit, jak mě otec pouští. Sesunu se k zemi, těžce oddychuji a v nitru marně hledám jakoukoli stopu po svém vlkovi.

Obrovská prázdnota je temná a studená, po mém vlkovi není ani památky.

„Pr-proč?“ zachraptím a vzhlédnu k muži, který mě měl milovat. Sleduje mě a v očích má jasné zklamání. Jenže já zjišťuji, že cítím zklamání také... v něm. Měl to být velký muž, ale já, mladá dívka, ho natolik ohrožuji, že mi musel násilím vyrvat vlka.

Na mou otázku neodpoví, jen mě sleduje, jak se s námahou zvedám na nohy a opírám se o zeď, abych nespadla.

Mé oslabené tělo protestuje, ale já se otci dívám přímo do očí. Nedopřeju mu to potěšení, aby mě viděl slabou, a rozhodně ho nebudu o nic prosit. Upřímně řečeno, teď, když jsou naše pouta přetržena, můžu odejít a začít nový život.

„Ode dneška už nejsi mým otcem,“ prohlásím tak jasně a klidně, jak jen to jde. Bez dalšího slova odkulhám do svého pokoje a posadím se na kraj postele. Zvednu ruce a soustředím se na léčivou moc, kterou mi předala matka.

Z dlaní mi sálá teplo a já si povzdechnu. Naštěstí mi Harkon – můj otec – tuhle moc vzít nemohl. Je to pravděpodobně proto, že pochází z mé čarodějnické linie, a ne z mé vlčí poloviny. Nikdy jsem nikomu o své vzácné schopnosti neřekla a teď mám šanci začít nový život, kde budu moci být léčitelkou.

Jakmile se mé tělo už necítí tak slabé, začnu si balit věci. Sbalím si oblečení, našetřené peníze a těch pár věcí, které mi po sobě zanechala matka. Ve svém malém pokoji nechávám jen minimum – ne že by tu toho na začátku bylo moc – a zamířím dolů.

Právě když dojdu do obývacího pokoje, moji pozornost upoutá rozruch u dveří. Přistoupím blíž a zastavím se přímo za omegou, která otevřela.

„Alfa žádá, aby Beta Harkon poslal všechny nepospolu (unmated) ženy do sídla smečky. Kaelen hledá svou družku,“ říká posel. Obejdu omegu a ignoruji pohled Alfova posla, zatímco odcházím pryč.

„Slečno, máte se připojit k ostatním dívkám v sídle smečky.“

Pohled Kaelena

„Už jdou?“ ptám se a mnu si pulzující spánky.

„Shromáždily se ve společenské místnosti,“ odpoví a já si přetáhnu košili přes hlavu. Pověřil jsem Dariuse, svého budoucího Betu, aby mi pomohl najít tu dívku z minulé noci, a nejjednodušší způsob je nechat všechny ženy shromáždit ve společenské místnosti, abych viděl, kdo má mé znamení.

Včera v noci jsem našel svou družku.

Celý večer jsem byl na koktejlovém večírku a poté, co jsem se vrátil domů a osprchoval se, mi do pokoje vtrhla opilá dívka. Zhroutila se mi do náruče a mým prvním instinktem bylo ji odstrčit, ale pak mě zasáhla její vůně.

Okamžitě mě obklopila a zahltila mé smysly, pronikla do mě a upoutala pozornost mého vlka.

„DRUŽKA!“ zavyl.

Instinktivně jsem ji označil a pak ji držel, zatímco jsme oba spali. Její vůně byla jemná a lehká, ale čím víc se na ni snažím vzpomenout, tím víc mizí. Tvář té dívky také. Chtěl bych říct, že měla hnědé vlasy, ale všechno ostatní je rozmazané.

„Jdeme,“ řeknu pevným hlasem a dokončím oblékání.

Ujmu se vedení a sejdu dolů. Dívky stojí v řadě a čekají na mě, a když mě uvidí, po místnosti se rozlijí úsměvy. Každá z nich má na sobě to, co jsou nepochybně jejich nejlepší šaty.

Mé smysly napadá příliš mnoho vůní, takže se soustředím na fyzickou stránku – konkrétně na znamení, které jsem té dívce dal.

„Kdo má na krku znamení, ať vykročí vpřed,“ oznámím. Více než polovina dívek postoupí dopředu, zatímco ostatní zůstávají vzadu. Darius jde za mnou, když začínám zleva a kráčím doprava.

Jejich tváře jsou plné naděje, ale jakmile kolem nich projdu, cítím, jak v místnosti roste zklamání.

Náhle, jak postupuji řadou, můj vlk zařve: „Družka!“