(Alfa Vandrak)

Arakon, můj vlk, byl den ode dne neklidnější. Pořád jsme nenašli svou družku a do této chvíle jsem navštívil většinu smeček v okruhu stovek mil kolem Aethel-Polis.

Začínal jsem si myslet, že ta moje v téhle zatracené zemi vůbec není, nebo že mi žádná nebyla určena. Ale byl jsem odhodlaný ji najít, pokud na mě Měsíční bohyně nezapomněla.

Kdybych nebyl Alfa a technicky vzato princ, udělal bych si z toho své životní poslání, ale naneštěstí jsem měl jiné povinnosti a bylo jich hodně.

Sex ztrácel na přitažlivosti; bez ohledu na partnerku jsem prostě nemohl najít to uvolnění, které jsem hledal. Promnul jsem si rukou obličej a doufal, že tím ty myšlenky zaženu.

„Pane Vandraku.“ Ozvala se moje sekretářka na lince – no skvělé.

„Co je?“

„Pan Daxen žádá o schůzku. Navazuje na zprávu, kterou vám poslal.“

„Teď?“ zeptal se jsem.

„Ano, váš program je na příští hodinu volný.“ Povzdechl jsem si. „Pane Vandraku?“ zeptala se znovu.

„Pošlete ho dál.“ Posadil jsem se a upravil si kravatu.

-

„Pane Vandraku, nezdržím vás dlouho.“ Stál před mým stolem, pokynul jsem mu, aby se posadil. „Ta dívka, ta žena, kterou jste chtěl, abychom v našem systému sledovali, se právě objevila.“

Naklonil jsem se dopředu a ostražitost mě okamžitě opustila. Měl mou plnou pozornost.

„Zdá se, že si pronajala byt, který vlastníme v Lower West Side.“ Přisunul mi papír s nájemní smlouvou na jméno Elaraminta Balfourová.

Popadl jsem ho ze stolu až příliš rychle.

„Ještě něco?“ zeptal jsem se, aniž bych se na něj podíval.

„To je prozatím všechno; zpráva právě dorazila. Dám vám vědět, jakmile se v našem systému znovu objeví.“ Vstal a já mu kývnutím naznačil, že může jít.

Můj vlk se v mé mysli poprvé po dlouhé době uklidnil.

(Elara)

Během pár dní jsem si vytvořila rutinu. Bylo to chaotičtější, než na co jsem byla v posledních letech zvyklá, ale bylo fajn mít pocit, že něco dělám, a zbývalo mi tak málo času na utápění se v negativních myšlenkách, které mě stále obklopovaly.

Každé ráno jsem odvedla Evrena ke Kae, než jsme spolu vyrazily do práce. Její dcera Liora a on si očividně padli do oka. Pomáhalo, že je dělil necelý rok, a tak ji Evren nebral jako malé mimino.

Nejtěžší bylo zvyknout si na práci. Ve volných chvílích jsem studovala jídelní lístek, ale pořád jsem si nemohla zapamatovat všechny kombinace jídel.

Po práci jsem vyzvedla Evrena a s rodiči jsme společně udělali večeři. Máma se na něj teď, když plánovali návrat domů, zdála být ještě fixovanější a skoro jsem si myslela, že mě bude prosit, aby se mohla nastěhovat k nám.

Konečně jsem si vybrala kurzy, ale začínaly až s letním semestrem, takže jsem měla ještě pár týdnů na to, abych se plně usadila. Doufala jsem, že do té doby bude náš byt víc připomínat domov. Stále mi chybělo tolik věcí do kuchyně a do Evrenova pokoje.

Seznam věcí, které jsme potřebovali a které jsem musela udělat, se každým dnem prodlužoval.

Byl to jeho první vlastní pokoj a chtěla jsem, aby měl místo, kde bude rád. Klidně bych rok žila na matraci v holé místnosti, kdyby to bylo nutné k tomu, aby jeho prostor byl dokonalý.

„Půjdeme se podívat na jídelní stůl se židlemi a dětskou postel.“ Máma mi podala hrnek s kávou, zatímco táta pomáhal Evrenovi s oblékáním. Tahle pomoc mi bude chybět víc, než se dá vyjádřit slovy.

„Dej mi vědět, kolik to stálo. Zaplatím to, nebo vám to vrátím.“ Pořádně jsem si lokla a doufala, že mě to probere. Po každém dni jsem se cítila psychicky i fyzicky vyčerpaná a únavu se mi dařilo setřást, až když začal pracovní nával.

„Nedělej si s tím starosti.“ Máma se na mě usmála. „Vyřešíme to později.“

„Mami,“ postavila jsem hrnek na kuchyňskou linku, „vážně. Víš, že si vaší pomoci vážím, ale zaplatili jste kauci, nájem na první měsíc, nové matrace, povlečení a tohle všechno. Zbytek už zvládnu.“

Moji rodiče neměli tolik ušetřeno. V životě ve smečce je o většinu věcí postaráno. Dřív sice pracovali, ale za ty roky, co jsme se odstěhovali, už ne. Věděla jsem, že sahají do svých úspor.

„Dobře, dám ti vědět.“ Přikývla, ale nepřesvědčila mě.

Rozloučila jsem se s nimi a vzala Evrena za ruku; kraťasy mu už lezly nad kolena, tak jsem si na svůj mentální seznam přidala další položku – nové letní oblečení.

„Co myslíš, že dneska s Liorou a Solyrou podniknete?“ Solyra byla jejich chůva, měla už dospělé děti a Evren i já jsme si ji okamžitě zamilovali. Byla to taková mamka a já jí s dětmi naprosto důvěřovala.

„Myslím, že třeba do parku!“ zakřičel. „Do toho velkýho s těma černejma plotama kolem.“

„No, to zní jako nejlepší den na světě. Už se nemůžu dočkat, až mi o tom budeš vyprávět.“

Mluvil skoro v jednom kuse, dokud jsme nedošli ke Kaeninu bytu a ona nás neprozvonila nahoru – něco, co jsem si přála mít i ve svém bytě. Její byt byl menší než náš, ale v o něco hezčí části města, s dětským hřištěm i parkem pár minut odtud.

-

„Tak jdeme na to.“ Kae si povzdechla a zavřela za sebou dveře. „Hádej co?“ Nadzvedla obočí. Zjistila jsem, že u ní to může být cokoli. Mohla být zasnoubená s někým, o kom se nikdy nezmínila, nebo najít novou značku cizrny, kterou si zamilovala.

„Co?“

„Oficiálně ti skončil zácvik. Vítej v týmu, Elaro.“ Věnovala mi jízlivý úsměv.

„To je všechno, co jsem si kdy přála,“ odpověděla jsem suše. Zasmála se a sešla po schodech přede mnou.

Bylo fajn mít kamarádku. Měla jsem sice Lyru, ale bylo to jiné, mít zase někoho osobně, někoho, kdo poznává tuhle mou novou verzi.

V jistém smyslu to bylo osvobozující.

- - - - -

Byla jsem nervózní, ale zároveň natěšená, že budu konečně sama na sebe a začnu vydělávat skutečná dýška místo těch, o která se se mnou dělila Kae. Cítila jsem se provinile, ale ona na tom trvala – a nezasáhlo mě to natolik, abych si nepřiznala, že ty peníze potřebuju. Hodně.

Navlékla jsem si tu ošklivou růžovou zástěru a vydala se ke své sekci. Dneska jsem měla na starosti pult, za což jsem byla vděčná. Věděla jsem, že je to proto, že jsem nová, a tak jsem dostala tu lehčí sekci, která nevyžadovala tolik běhání.

Okamžitě jsem se pustila do práce, kontrolovala konvice na kávu a připravovala čerstvé várky. Cinkání zvonku u dveří už mě skoro ani nevytrhovalo z koncentrace, ale všimla jsem si, že se vzduch najednou změnil.

Hovor v pozadí úplně ustal. Jak zákazníci, tak ostatní servírky, které po snídaňovém návalu pobíhaly a uklízely, jako by ztuhli.

Pípnutí kávovaru mě vytrhlo z myšlenek a vrátila jsem se k práci, přičemž jsem po očku sledovala pult pro případ, že by si tam sedl zákazník. Doufala jsem, že mě vůně kávy probere, zatímco jsem stála u konvic, které se plnily nesnesitelně pomalu.

Mé tělo se však probralo i bez toho; kofein konečně začal účinkovat. Každé vlákno mé bytosti bylo v pozoru, když mě do nosu udeřila vůně – sladká a přitom dřevitá, dokonalá kombinace mužnosti a jemnosti. Otočila jsem se na patě, na okamžik zmatená tím, jak se mé smysly probudily.

Můj pohled se střetl s párem světle modrých očí, které vypadaly skoro jako z ledu.

Má vlčice Isra v mé mysli tančila a říkala něco, o čem jsem si myslela, že už nikdy neuslyším.

Druh!