ELARA

Pero mi ve zpocené ruce vyklouzlo, když jsem podepisovala papír.

To bylo všechno. Byla jsem vdaná za muže, který se na mě ani dvakrát nepodíval.

Voktor Varkas stál vedle mě, jako by čekal, až skončí nějaká porada. Přišel pozdě, byl odtažitý a očividně se mu hnusilo, že tu musí být. Když se jeho oči konečně setkaly s mými, neviděla jsem v nich nenávist. Bylo to něco chladnějšího, zklamání. Jako by si objednal zlato a dostal prach.

Soudcova slova mi splývala. Jen jsem zírala na prsteny, na papíry, na své třesoucí se ruce. Všechno ve mně křičelo, že tohle není skutečné.

Ale bylo.

Koutkem oka jsem zachytila Beatrix, jak stojí v zadní části soudní síně, rty zkřivené vztekem. Jaxon a Morduk stáli vedle ní s rukama zkříženýma na prsou a přihlíželi tomu, jako by byli svědky mého trestu.

V hlavě mi probleskla její slova z včerejší noci, její hlas ostrý jako rozbité sklo:

„Jak se opovažuje si myslet, že ti může jen tak napochodovat zpátky do života?“

Facka. Letící váza. Ta bolest mě na tváři pořád pálila.

Teď jsem tu stála a místo modřiny jsem měla prsten. Připoutaná k muži, kterého jsem ani neznala.

Voktorův otec, Alaric, stál u východu, jeho tvář byla nečitelná. Ale na vteřinu jsem to uviděla – pocit viny. Jeho oči změkly, jako by věděl, že právě zničil dva životy.

Pak se Voktor otočil a odešel. Žádné sbohem, žádný pohled. Prostě byl pryč.

Venku jsem ho následovala k elegantnímu černému autu. Bez slova mi otevřel dveře spolujezdce. Gesto to bylo zdvořilé, ale chladné, jako když cizinec podrží dveře ze zvyku.

Nastoupila jsem a žaludek se mi svíral. Ticho mezi námi bylo jako bouře, která se chystá vypuknout.

Jeho ruka sevřela volant, čelist měl zaťatou. Pak najednou zvedl ruku a já sebou cukla, rychle jsem se přikrčila a kryla si hlavu.

„Hej… co to sakra? Já se tě nedotknu,“ řekl ostrým, ale šokovaným hlasem.

Ztuhla jsem, stále napůl schoulená v obranné pozici. Můj dech byl trhaný.

„Dýchej,“ řekl tišeji. „Neublížím ti.“

Pomalu jsem spustila ruku, tváře mi hořely. Pod kůží mě pálil stud.

Povzdechl si a zaklepal prsty o volant. „Hele, nevím, jestli tě tohle všechno šokovalo stejně jako mě, ale nebude to trvat věčně. Prostě… musíme dát mýmu tátovi dědice a pak půjdeme každý svou cestou.“

Rychle jsem přikývla a křečovitě svírala své šaty jako záchranné lano.

Zamračil se a zamumlal: „Získat toho dědice bude těžší, než jsem si myslel.“

Ta slova mě zasáhla víc než ta včerejší facka. Sevřelo se mi hrdlo a sklopila jsem oči ke svým hubeným rukám, k mdlým pramenům vlasů v klíně.

Kdybych byla jím, taky bych se nechtěla.

Možná, kdybych mu řekla, aby zhasnul… bylo by to pro nás oba snazší.