VOKTOR

O tři dny později – Panství Sovereign

„Š–šéfe,“ zavolal na mě Hedges, právě když jsem se chystal nastoupit do auta.

Zastavil jsem se s rukou na klice a zaťal čelist. Už zase.

Pomaloučku jsem se otočil. „Co je, Hedgesi?“

Nervózně přešlapoval a těkal očima, jako by hledal ta správná slova. „Jde o vaši manželku, pane.“

Moje trpělivost už tak byla na bodu mrazu. „Co je s ní?“

„Od svého příjezdu neopustila pokoj,“ řekl tichým hlasem. „Sotva jí. Nemluví. Služebné mají... starosti.“

Povzdychl jsem si a prohrábl si rukou vlasy. „Nemůže mluvit, pamatuješ? A pokud jí aspoň trochu, je v pořádku. Nechte ji trucovat.“

„Šéfe, jsou to už tři dny,“ řekl téměř prosebně. „Ani neroztáhne závěsy. Také se vůbec...“

Otevřel jsem dveře auta s ostrým cvaknutím. „To je její problém, ne můj.“

Hedges při tom zvuku trhl sebou a rty stiskl do tenké linky. Ignoroval jsem ho a vklouzl za volant. Celé tohle manželství byl jeden velký chaos, o který jsem nestál; smlouva podepsaná v otcově pracovně, nikoliv u oltáře.

Teď jsem musel řídit i jeho impérium, předstírat dokonalého syna, dokonalého manžela.

Cesta do práce byla krátká, ale každá minuta mi připadala jako pomalé drásání nervů. Než jsem zaparkoval na firemním parkovišti, byl jsem už unavený.

Zaměstnanci se u vchodu seřadili a mírně se ukláněli, jako bych byl nějaký princ. Ani jsem se na ně nepodíval. Uvnitř čekal otec, ruce za zády, pohled chladný jako vždy.

„Jdeš včas,“ řekl, aniž by na mě pohlédl.

„Sotva,“ zamumlal jsem.

Spustil svůj proslov dřív, než jsme vůbec došli k výtahu – čísla, zprávy, očekávání. Zasedací místnost byla plná upjatých obleků a prázdných slov. Seděl jsem tam, v případě potřeby přikývl a předstíral, že mě to zajímá.

Ale mé myšlenky se neustále vracely k sídlu.

Proč to dělala? Byl to strach? Zlomyslnost? Nebo jen její způsob, jak ve mně vyvolat pocit viny? Ani jsem si nepamatoval její jméno, aniž bych se nepodíval do toho zatraceného oddacího listu.

Přesto se mi při pomyšlení na ni, uzavřenou v tichu, sevřela hruď – pocit, který jsem nechtěl nijak pojmenovávat.

„Voktore,“ vyštěkl náhle otec a vytrhl mě z úvah. „Posloucháš mě?“

„Ano,“ zalhal jsem a napřímil se na židli.

„Dobře. Protože zítřejší schůzku s investory budeš řešit ty.“

„Fajn,“ řekl jsem, i když jsem ho sotva vnímal. Jen jsem chtěl, aby ten den už skončil.

Když jsem odcházel z kanceláře, město už pohltil soumrak. Cesta domů byla tichá, ale v mé hlavě klid nebyl. Ozvěna Hedgesova hlasu tam stále doznívala.

Když jsem přijel k sídlu, byl tam znovu, stál u dveří, jako by tam čekal celý den. Jeho výraz mluvil za vše dřív, než stačil promluvit.

„Stále nevyšla ven,“ řekl tiše.

Něco se ve mně pohnulo – nebyl to soucit, nebyly to obavy, jen nepříjemný pocit, který mi lezl po páteři.

Hodil jsem klíče na stůl a zamířil nahoru. Vzduch na chodbě byl těžký, nehybný. I šepot služebnictva ustal.

Zastavil jsem se u jejích dveří. Jednou jsem zaklepal. „To je Voktor. Otevři.“

Ticho.

Zaklepal jsem silněji. „Jestli se hodláš schovávat, tak aspoň pořádně jez. Ještě nejsi duch.“

Stále nic.

Moje podráždění vzplanulo. Popadl jsem kliku a otočil jí. Dveře se bez odporu rozletěly.

V tu chvíli jsem to ucítil – zpočátku slabě, pak silně a kysele, jako když pod parfémem něco hnije.

Žaludek se mi sevřel.

„Co to sakra...“ zamumlal jsem a rozsvítil světlo.

A pak jsem ztuhl.