Elara

Tři dny.

Tři dlouhé, dusivé dny od chvíle, kdy mě přivezli do tohoto chladného sídla bez života. Připadala jsem si, jako by mě hodili do jiného světa – světa příliš tichého, příliš čistého, příliš cizího. Žádná Beatrix. Žádný Morduk. Žádný Jaxon. Žádný křik, žádné bití, žádné... nic.

Měla jsem cítit úlevu, ale to ticho mě jen udržovalo v neustálém napětí.

Když jsem poprvé dorazila, myslela jsem si, že to bude jako v mém starém domově. Pravidla, která se musí dodržovat. Hlasy štěkající rozkazy. Ale tenhle dům takový nebyl. Lidé tady, jako komorník Hedges, mi každý den nosili jídlo. Sotva jsem se ho dotkla. Talíře byly vrchovatě naložené věcmi, které jsem nepoznala. Maso lesknoucí se podivnými omáčkami. Chleba, který voněl sladce. Bylo toho příliš. Příliš zvláštní.

Dřív jsem takhle jíst nesměla, tak jak bych mohla teď?

Žaludek se mi kroutil hlady, ale nedokázala jsem se přimět k víc než pár soustům. Co když mě testovali? Co když přílišné jídlo přinese trest?

Koupelna byla další věc. Byla větší než můj starý pokoj u Beatrix. Zářivé dlaždice, vyleštěná zrcadla a podivná, lesklá zařízení, kterým jsem nerozuměla. Záchod byl tak bílý, až se skoro třpytil. Nedotkla jsem se ho. Jak bych mohla? Beatrixin hlas mi stále zněl v mysli, ostrý a krutý: „Špinavá stvoření jako ty si dobré věci nezaslouží.“

Takže jsem se držela dál. Tři dny jsem se nekoupala. Nepřevlékla jsem se. Pokoj páchl potem a močí, ale nikdo nic neřekl. Jejich ticho mi připadalo jako potvrzení – nesměla jsem.

Spala jsem na zemi, zabalená do přehozu, který jsem zašpinila. Takhle to bylo bezpečnější. Bezpečnější než zničit tu velkou, neposkvrněnou postel. Pořád jsem čekala, až někdo vejde a začne na mě řvát, bít mě za ten nepořádek. Ale nikdo nepřišel. To ticho mě dusilo.

Jen jsem chtěla znát pravidla. Kdyby mi někdo, kdokoliv, prostě řekl, co mám dělat, poslechla bych.

Jak jsem tam tak ležela schoulená na zašpiněném přehozu, po tvářích mi stékaly slzy. Žaludek mi znovu zakručel, ale ignorovala jsem to. Zavřela jsem oči a nutila se ke spánku.

Pak vrzly dveře.

Moje tělo napjalo.

Světlo cvaklo a zaplavilo pokoj. Křečovitě jsem zavřela oči, ještě pevněji, a snažila se ho vytěsnit. Možná, když se nebudu hýbat, odejdou.

Ale hlas, který následoval, mě přikoval k místu. Hluboký. Ostrý. Rozhněvaný.

„Co to má kurva bejt.“

Byl to on. Můj manžel.

Neodvážila jsem se pohnout. Srdce mi bušilo tak silně, až jsem měla pocit, že mi prasknou žebra. Jeho hluboký hlas plný neuvěření mi nahnal mráz po zádech.

Obrnila jsem se na to, co přijde – výhrůžky, bolest. To následovalo po takových slovech vždycky.

Pootevřela jsem oči, jen trošičku. Stál ve dveřích, jeho vysoká, široká postava se rýsovala proti jasnému světlu. Očima těkal po pokoji, pátravě a ostře vnímal všechno. Zašpiněné prostěradlo, nedotčenou postel, netknuté jídlo, které stále leželo na podnose. Ten nepořádek, kterým jsem byla já, schoulená u zdi.

Chtěla jsem se zmenšit, zmizet v podlaze. Hruď se mi sevřela, jak mě drásala hanba, ale nepohnula jsem se. Pohyb to jen zhoršoval.

Jeho kroky přerušily ticho, jak kráčel dál dovnitř, pomalu a rozvážně. Trhla jsem sebou, když jeho boty zavrzaly o podlahu, a znovu jsem křečovitě zavřela oči. Slyšela jsem jeho dech, mělký a nerovnoměrný.

„Co...“ hlas se mu zadrhl a slyšela jsem ho prudce vydechnout, jako by se snažil uklidnit. „Co se to tu sakra děje?“

Ta otázka nebyla mířena na mě, ale přesto mi připadala jako nůž do hrudi. Ústa se mi otevřela, byl to reflex, i když jsem věděla, že žádná slova nevyjdou. Nemohla bych odpovědět, i kdybych se snažila.

Slyšela jsem ho, jak se přibližuje, slabé zašustění látky, když si klekl. Cítila jsem teplo jeho přítomnosti vedle sebe.

„Hej,“ řekl teď tišeji, hlas měl měkčí. „Podívej se na mě.“

Nemohla jsem.

„Elaro,“ vyslovil mé jméno jako rozkaz. Jeho tón byl jiný než předtím, méně ostrý, ale stále pevný. Nevěděla jsem, co chce. Co hodlá udělat.

Pomaloučku jsem otočila hlavu, tváře mi hořely rozpaky, a očima jsem místo do jeho obličeje těkala po jeho botách.

Dlouhou chvíli neříkal nic.

Pak se jeho hlas ozval znovu, ještě tišeji, skoro jako by mluvil sám k sobě. „Co se ti to proboha stalo?“

Při těch slovech se mi žaludek sevřel ještě víc. Zlobil se? Samozřejmě že ano, ale proč mě nebil? Nebo se mu hnusilo? Nedokázala jsem z jeho tónu nic vyčíst.

Zvedl ruku a já znovu ucukla a připravila se na ránu. Ale žádná rána nepřišla, žádný křik, místo toho si rukou přejel po obličeji a pak se podíval ke dveřím.

„Hedgesi,“ zahřímal jeho hlas a já při tom zvuku nadskočila.

Vyškrábala jsem se na nohy. Srdce mi bušilo strachy. Co jsem zase udělala? Volal někoho dalšího, aby se k němu přidal a potrestal mě?

O chvíli později se ve dveřích objevil Hedges, tvář měl bledou. „A... ano, šéfe,“

„Okamžitě nechte ten pokoj uklidit,“ řekl ostře. „A najděte jí nějaké oblečení, něco pohodlného. A jídlo. Čerstvé jídlo.“

Hedges otvíral a zavíral pusu jako ryba na suchu, zjevně si nebyl jistý, jak odpovědět.

„Hned!“ vyštěkl Voktor a jeho hlas nepřipouštěl žádné námitky.

Hedges odspěchal pryč a Voktor se otočil zpět ke mně. Rychle jsem sklopila zrak, zírala na své ruce a přála si být neviditelná.

„Pojď se mnou,“ řekl, když se zvedl z dřepu. Po tvářích mi stékaly slzy. Tak už je to tady. Obrnila jsem se. To vydržím. Dělala jsem to tak celé roky.

Přikývla jsem, stále se sklopeným zrakem, a následovala ho. Dovedl mě ke dveřím koupelny, otevřel je a odstoupil stranou. „Vstup,“ instruoval mě.

Bez zaváhání jsem poslechla. Poslušnost byla bezpečnější; to jsem se naučila tou těžkou cestou. Vešla jsem do velké, zářivé koupelny a mé špinavé nohy zanechávaly na neposkvrněné podlaze slabé šmouhy.

„Osprchuj se,“ řekl pevně.

Zaváhala jsem, zmatená tím rozkazem. Byl to trik? Ale jeho hlas nepřipouštěl diskuzi. Pomalu jsem se začala svlékat, stahovala ze sebe zašpiněné šaty a spodní prádlo. Opatrně jsem je položila na pult a vyhýbala se očnímu kontaktu. Oči mi sklouzly k nohám a čekala jsem na další pokyn.

„Až se svlékneš...“ hlas se mu uprostřed věty zadrhl. Podívala jsem se přes řasy a zjistila, že na mě zírá, oči měl vytřeštěné, než rychle odvrátil zrak a díval se kamkoliv jinam, jen ne na mě.

„Kdy ses sakra stihla tak rychle svléknout?“ zamumlal a jeho tón zněl spíše zaskočeně než cokoliv jiného. Jeho reakce mě zabolela a nemohla jsem zastavit nové slzy, které mě pálily na tvářích. Ty jizvy pokrývající mé tělo ho musely vyděsit.

Těžce si povzdychl a přejel si rukou po tváři. Když se na mě podíval znovu, jeho oči zůstaly upřené do mých a zbytku mě se vyhýbal. „Vlez do sprchového koutu,“ řekl tiše.

Přikývla jsem, otočila se a vykročila ke skleněné zástěně. Ale pak jsem cítila, jak se přiblížil, jeho přítomnost sálala za mými zády.

„Co to máš na zádech?“ zeptal se tiše a napjatě.

Ztuhla jsem a odtáhla se od něj, couvla jsem do koutu, jako by mě popálil. Jeho pohled mě následoval, naplněný něčím, co jsem nedokázala identifikovat – hrůza? soucit? vztek?

„Do prdele,“ zamumlal si pod fousy. Prudce vydechl a promnul si spánky. Pak se jeho tón změnil, byl měkčí, ale stále pevný. „Umyj se. Použij, co potřebuješ – mýdla, mléka. Jsou tvoje.“

Zamrkala jsem na něj, nevěděla jsem, jak reagovat. Moje? Nemohly být moje. To musela být past.

Očima jsem těkala po neznámém vybavení a tlačítkách. Jak jsem to měla použít? U Beatrix bylo jen vědro a kohoutek se studenou vodou, nic takového jako tohle.

Zaváhala jsem, nechtěla jsem přiznat svou nevědomost. Zachvátila mě panika a náhodně jsem zmáčkla jedno z tlačítek v naději na to nejlepší. Místo toho vytryskl proud vařící vody a zasáhl mě naplno. Cukla jsem sebou a s tichým výkřikem zavrávorala zpět, tělo mi samo vyletělo z koutu.

Narazila jsem do jeho hrudi a nekontrolovaně se třásla. Jeho paže mě instinktivně obemknuly a podepřely mě.

„Co se stalo?“ zeptal se a v jeho hlase byl slyšet ostrý zájem.

Ta otázka mě vyvedla z míry. Nezlobil se. Nekřičel. Jeho ruce zůstaly jemné, když mě vedl zpět ke koutu.