ELARA

„Přestaň se v tom jídle rejpat a jez,“ přikázal, jeho hlas byl tichý, hluboký a dostatečně ostrý na to, aby mě vylekal. Seděl nepříjemně blízko mě na vedlejší stoličce, hned u kuchyňského pultu.

Ztuhla jsem. Jídlo vypadalo naprosto lahodně – těstoviny lesknoucí se omáčkou, masové kuličky opečené dozlatova, zlehka se kouřící chléb – ale pomyšlení, že bych snědla víc než svůj „přidělený podíl“, mi strachem svíralo žaludek. Nechtěla jsem trest. Nemohla jsem si ho dovolit. Ne tady. Ne teď.

„Jen do toho, dej si víc,“ naléhal, jeho tón byl klamně klidný. Namotala jsem špagety na vidličku a váhala, než jsem je zvedla ke rtům. Každé sousto mi připadalo jako vykročení do pasti. Rychle jsem polkla a modlila se, abych ho nenaštvala, i když se před chvílí zdál milý, skoro... jemný. Já ale věděla své. Lidé jako on skrývají svou nestvůrnou tvář pod naleštěným povrchem. Nepředvídatelní. Nebezpeční.

„Chceš, abych tě nakrmil?“ Jeho hlas, tichý a ledový, mě přiměl trhnout sebou. Zavrtěla jsem hlavou a sevřela vidličku pevněji. Další sousto. Žaludek mi navzdory nervům zakručel.

„To nestačí. Proč neposloucháš?“ Z jeho slov čišela frustrace a mně se sevřelo hrdlo. V očích mě pálily slzy – nedokázala jsem sníst víc, moje tělo se bouřilo.

„Proč pláčeš?“ vyštěkl ostře. Ani jsem si neuvědomila, že mi začaly téct slzy. Ruce se mi třásly. Schoulila jsem se nad talířem a připravovala se na nevyhnutelný hněv, ránu, trest, o kterém jsem si byla jistá, že přijde.

Místo toho pokrčil rameny. „Upřímně, proč by mě to mělo zajímat? Prostě si jez, jak chceš.“ Zůstala jsem zticha, zírala na talíř a mé slzy kapaly do těstovin.

Zopakoval to, tentokrát pomaleji. „Řekl jsem, jez si, jak chceš.“ Židle zavrzala, jak se pohnul, ten slabý zvuk byl v tichu znepokojivý. Pak se nedělo nic. Opatrně jsem otevřela oči. V obývacím pokoji bylo ticho. Televize slabě blikala, zašustily papíry – byl tam, ale zároveň... byl pryč.

Proč odešel? Ten nedostatek reakce mě zneklidnil. Neochotně jsem se soustředila na jídlo, dala si dalších pět soust těstovin a jedno opatrné sousto masové kuličky a zakončila to lokem studeného džusu. Byl osvěžující, lepší než cokoliv, co jsem kdy měla, a přesto mě hlodaly výčitky svědomí, že cítím i jen náznak potěšení.

Odnesla jsem talíře k dřezu, úhledně zabalila zbytky na zítřek a pak začala mýt nádobí. Neznámá myčka poblíž mě naháněla hrůzu. Beatrix mě nikdy nenechala sáhnout na tu, co jsme měli doma. Mlhavě jsem si pamatovala, jak jednoho rána zmizela, prodaná bez vysvětlení. Nikdy jsem se neodvážila zeptat proč.

„Co to děláš?“ Ten hluboký hlas za mnou mě tak vylekal, že jsem upustila skleněný talíř, který se roztříštil o podlahu. Srdce mi vynechalo.

Podívala jsem se nahoru a tam stál on. Tak blízko, že jsem ho neslyšela přicházet. Strach do mě narazil jako přívalová vlna – padla jsem na kolena a začala sbírat střepy. Trest, pomyslela jsem si. Určitě mi teď ukáže svou pravou tvář.

Místo toho se sehnul. „Neublížím ti. Nech toho a vstaň, pořežeš se.“ Pevně mě uchopil za ruku a odvedl mě od střepů. Tep mi zběsile bušil. Ztuhla jsem a instinktivně si kryla obličej, zatímco mi jemně sundal ruku z hlavy.

Pomohl mi na nohy, opatrně, ale rázivě. Mírně jsem zavrávorala a šlápla na ostrý úlomek. Nohou mi projela bolest a uniklo mi tiché polknutí.

„Sakra,“ zamumlal, oči upřené na drobné červené kapičky barvící neposkvrněné dlaždice. Hruď se mi sevřela.

„Tohle se stává, když neposloucháš. Pojď, podíváme se na to,“ řekl a táhl mě dopředu. Nohy se mi třásly.

Pak mě nečekaně nabral do náruče a nesl mě jako nevěstu. Srdce mi bušilo.

„Mám se starat o manželku, nebo o dítě?“ zamumlal a v jeho hlase se mísila frustrace s obavami. Posadil mě na linku a zvedl mou zraněnou nohu, aby ji prohlédl. Z horní police s hlasitým bouchnutím vytáhl lékárničku, až jsem sebou trhla.

Jeho ruce byly překvapivě jemné, když mi ránu čistil. Kradmo jsem na něj koukala přes mokré prameny vlasů a uvnitř mě se svářel zmatek. Zdál se být otrávený, a přesto se ovládal. Proč? Co tím sledoval?

Mohlo by to být součástí nějakého plánu Beatrix?

Zatímco mi zranění pečlivě zavazoval, všimla jsem si jeho drobných pohybů – toho, jak se mu zaťala čelist, té kontrolované trpělivosti v jeho rukou, toho, jak mu změkly zelené oči, když se na okamžik střetly s mými. Nebyl to jen muž s autoritou. Byl nepředvídatelný, a přesto... v něm byl záblesk něčeho jiného. Něčeho, čemu jsem nerozuměla.

Kuchyně slabě voněla mýdlem a dezinfekcí. V tichu mezi námi jsem slyšela tlukot vlastního srdce, rychlý a hlasitý. Prudce vydechl, prohlížel si mě se směsí podráždění a péče a já si uvědomila, že nemám jinou možnost než mu věřit, aspoň trochu.

Tohle byl jen začátek. Každý čin, každé gesto, každý jeho malý zásah v sobě nesl význam, který jsem zatím nedokázala rozluštit – ale jedna věc byla jistá: teď jsem byla chycena v jeho světě, křehká a vyděšená, a vůbec jsem netušila, jak se v něm pohybovat.