VOKTOR

Co to sakra dělala?

Zůstal jsem stát ve dveřích a sledoval tu dívku schoulenou na zemi, jako by tam patřila. „Co to děláš?“ zeptal jsem se tónem ostřejším, než jsem zamýšlel. Předvídatelně trhla sebou. Dělala to pořád – pokaždé, když jsem se pohnul, promluvil nebo se na ni jen podíval o vteřinu déle.

Sám jsem ji sem přinesl poté, co jsem jí ošetřil nohu, a myslel jsem si, že v mém pokoji jí aspoň bude pohodlněji. To znamenalo dát sbohem Sloane, té brunetce, se kterou jsem měl strávit den. Skvělý obchod – sex za hlídání dětí.

Seděla tam na studené podlaze vedle postele a těkala po mně svýma velkýma očima, jako bych ji mohl udeřit.

„Co děláš na té zemi? Vlez si do postele,“ řekl jsem a ukázal na ni. Zaváhala, rty se jí chvěly. Povzdychl jsem si. „Nenuť mě se opakovat.“

To zabralo. Vyškrábala se nahoru a strnule se posadila na okraj matrace, tělo napjaté jako struna. Chvíli jsem na ni zíral a pak zamumlal: „Posuň se dál od kraje. Nechci tě pak sbírat z podlahy.“

Posunula se sotva o centimetr. Neuvěřitelné.

Přejel jsem si rukou po tváři a vzal telefon. Jestli mě otec chtěl oženit, byl tohle jeho problém, který mi musel vysvětlit.

> Voktor: Jestli jsi mě chtěl oženit, nemohl jsi najít někoho, kdo nepotřebuje návod i na dýchání?

Přečetl si tu zprávu okamžitě. Jak jinak.

> Otec: Chovej se k ní dobře. Ta holka si prošla věcmi, které si ani neumíš představit.

Zaťal jsem čelist. „Fantastické,“ zamumlal jsem si pod nos. To, že on byl nešťastný, neznamenalo, že mě musí zatahovat do svého projektu osobního vykoupení.

> Voktor: Tohle mi nepřipadá jako manželka. Připadám si, jako by mi dali na hlídání dítě.

Jeho odpověď přišla tentokrát pomaleji.

> Otec: Manželství je o péči. Nauč se to. Nemůžeš řídit firmu, když nezvládneš vlastní domov.

Měl jsem chuť tím telefonem mrštit. Místo toho jsem ho položil na noční stolek a začal se svlékat. Ve vteřině, kdy moje košile dopadla do koše na prádlo, celá ztuhla.

Zaváhal jsem u boxerek, pak ale pokrčil rameny. Proč něco předstírat? Dřív nebo později mě stejně uvidí. Jakmile jsem je shodil, zavřela oči. Skoro jsem se musel zasmát. Mé tělo nebylo něco, čeho by se lidé měli bát – bylo to něco, o co lidé prosili. Obvykle.

Ale při pomyšlení na to, že bych se jí dotkl, se ve mně něco sevřelo. Vypadala příliš mladě, příliš křehce, jako by ji jeden chybný pohyb mohl roztříštit.

Otočil jsem se a odešel do koupelny, přičemž jsem zavřel dveře silněji, než bylo nutné. Voda sasyčela a dopadala na mou kůži jako vařící proud. Má ruka automaticky našla můj rozkrok, mysl si vyvolávala Sloaniny křivky, její sténání, její rty –

Ale pak se objevila Elara.

Její široké zelené oči.

Jizvy táhnoucí se po jejích zádech.

Tiché zachvění jejího dechu, když jsem se jí dotkl.

Napětí v mém těle polevilo. Oči se mi prudce otevřely, voda mi bušila do obličeje. Vzrušení bylo pryč, uhašeno jako plamen v dešti.

„Co to sakra,“ zamumlal jsem s odporem – k sobě, k ní, ke všemu.

---

Následujícího rána byla tichá. Sledoval jsem ji, jak si pohrává s lemem své příliš velké košile a jak moje crocsy polykají její drobná chodidla, zatímco se snažila nezakopnout.

„Nastup do auta,“ řekl jsem a otevřel dveře spolujezdce. Zaváhala a podívala se na mě, jako bych jí nastražil past. Sklopil jsem si sluneční brýle jen natolik, aby se naše oči střetly. „Řekl jsem, nastup.“

Okamžitě poslechla a stáhla si košili níž přes kolena. Obešel jsem auto, vklouzl na místo řidiče a nastartoval motor.

Auto zaplnilo ticho, těžké a trapné. Prsty jsem bubnoval o volant. Její ticho by mi mělo být ukradené, ale něco na něm se mi zarývalo pod kůži.

V hlavě mi probleskla minulá noc – to, jak se ve spánku převalovala, ústa otevřená, ale nevyšel z nich žádný zvuk, oči v panice křečovitě zavřené.

Nebyl to výkřik. Bylo to něco mnohem horšího.

Podíval jsem se stranou. Zírala z okna a ruce měla sepjaté k sobě, jako by se připravovala na něco neviditelného.

A z důvodů, které jsem si nedokázal vysvětlit, jsem najednou chtěl vědět, co ji to vlastně pronásleduje.