Elara stála těsně u dveří návštěvní místnosti a blokovala jediný východ. Neposadila se. Nemusela. Ten poškrábaný kovový stůl mezi nimi působil jako chatrná rekvizita.

Beatrixiny oči těkaly z Elařiny tváře na její břicho a zase zpět. Teď v nich sídlil otevřený strach – syrový, nehlídaný. Žena, která kdysi vládla svému světu v hedvábných rukavičkách a s ostrými slovy, vypadala malá, stará a křehká.