Clara

Pár dní po Declanově návštěvě jsem na své půlnoční hodině výtvarky. Malování je něco, co konejší mou duši, a i když je moje učitelka divná, je také úžasná. Rozumíme si skvěle, ale dneska tu bohužel není. Místo toho nám řekla, abychom malovali podle hudby, kterou v době své nepřítomnosti vybrala, ale moje tři nepřítelkyně ji vypnuly, jakmile jsem ji pustila, a teď si ze mě dělají legraci.

„Panebože! Podívejte se na obraz té naší malé rádoby slavné autorky. To si fakt myslí, že to vypadá dobře?!“

Snažím se ignorovat tu nejhorší ze tří trapiček, Peyton, ale ona má talent dostat se mi pod kůži. Kvůli ní si přeju, abych radši zůstala doma. Mám své půlnoční hodiny malování ráda, ale kdykoli se Peyton a její dvě šikanující kamarádky, Blair a Gretchen, rozhodnou přijít, nenávidím svůj život. Kdyby tu byla učitelka, udržela by je na uzdě, ale protože tu není, jsou ty holky zlejší než kdy jindy a ostatní umělečtí nadšenci se bojí cokoli říct. Jsou prostě jen rádi, že obětí jsem já.

„Pche! Ten obraz, co maluje, je naprosto příšerný. Co to má vůbec být? Banán, nebo penis?“ zeptá se Gretchen, což vyvolá u Peyton a Blair záchvat smíchu.

„Penis…“ Peyton už skoro pláče smíchy. „Vážně si myslíš, že je to to, co kreslí, když je to panna, co v životě žádný neviděla?“

„Mohlo by být!“ zvolá Blair. „Protože je panna, možná o penisech sní a myslí si, že takhle mají vypadat!“

„Panebože, Blair. Tenhle komentář je za zlato!“

Když se všechny tři holky začnou zajíkat smíchy a popadat se za břicho, zkřivím nad svým obrazem obličej. Snažím se nakreslit banán, ale teď se začínám obávat, že by mohl skutečně připomínat penis…

S hlubokým povzdechem začnu obraz přepracovávat, přidávám banánu více křivek a detailů na slupce. I když se štětcem pohybuji s novým odhodláním, stále v pozadí slyším šeptání a chichotání Peyton a jejích kumpánek.

„Hej, koukejte!“ ukáže Gretchen. „Teď mu přidává víc křivek! Musela nás slyšet.“

Znovu se ozve salva smíchu a já zatnu zuby. Vím, že se mě jen snaží vyprovokovat, dostat se mi pod kůži, ale sakra, daří se jim to.

„Vypadá to, že mu teď přidává vrásky,“ ozve se Peyton mezi záchvaty smíchu. „Možná si myslí, že díky tomu bude vypadat víc jako banán!“

Ani se neodvážím podívat jejich směrem, vědoma si toho, že jakákoli reakce by jen přiživila jejich pobavení. Soustředím se tedy s urputnou intenzitou na své malování a nutím se věřit ve své umělecké schopnosti, i když se veškeré sebevědomí v tuhle chvíli zdá být vzdálenou vzpomínkou.

„Vlastně,“ řekne najednou Blair mnohem tišším hlasem než předtím, „začíná to vypadat dobře… na penis!“

Rozesmějí se jako smečka hyen a v tu chvíli se zhroutím. Odložím tužku a abych vypadala zaměstnaně, vezmu do ruky telefon, který před chvílí zavibroval. Je tam SMS od Declana.

Manipulativní šéfík: Už jsi zvážila mou nabídku? Chtěla bys pro mě pracovat?

Kousnu se do spodního rtu. Rodiče jezdí v létě vždycky společně na dovolenou, což znamená, že budu doma sama. Mohla bych se s Declanem vídat často, aniž by o tom věděli, a i když je to hajzl, radši se vyspím s ním, než abych zůstala pannou navždy.

„Myslíte si, že si Clara někdy někoho najde?“ zeptá se Peyton náhle svých kamarádek pobaveným hlasem. „Vždyť se na ni podívejte: je to malá šprtka a nemá vůbec smysl pro módu. A nezapomínejme, že neumí ani namalovat banán!“

„Upřímně, i kdyby byl někdo zoufalý, byl by příliš zděšen představou, že se probudí v posteli vedle ní. Je ošklivá.“

„Hm, a ty umělé řasy, co nosí? Vypadají tak nepřirozeně.“

„Vlasy má taky špinavé…“

Za víčky mě zapálí slzy. Nejsem vůbec ošklivá. Vím to jistě, ale tyhle holky fakt vědí, jak si kopnout do člověka, když už je na dně.

Zmateně šmátrám po telefonu a prsty se mi třesou, jak Declanovi datluji rychlou odpověď.

Já: Ano, tu práci beru.

„Hej, co je to?“ Gretchen na mě mhouří oči přes celou místnost. „Píšeš si se svým imaginárním přítelem?“

Trio hyen vybuchne v další kolo smíchu. Donutím se k nonšalantnímu pokrčení ramen a polknu knedlík v krku, zatímco se modlím, aby neviděly, jak rudnu až za ušima. Telefon znovu zabzučí a holky si odfrknou.

„Možná si píše s tím tlustým lůzrem z knihovny, se kterým pořád mluví!“ nadhodí Peyton, což mi nepříjemně rozhicuje obličej.

Simon je můj kamarád a čtenář. Chodí do knihovny často a ano, líbím se mu, ale není to můj kluk ani nic takového!

Ugh, vezmu telefon a zírám na zprávu, kterou mi Declan právě poslal.

Manipulativní šéfík: Ty jsi ještě vzhůru? Chceš, abych tě vyzvedl na tvou první lekci? Mám náladu na trochu zábavy.

Puls mi bije do krku. Kdyby mě Declan odsud vyzvedl, holky by si myslely, že je to můj kluk, zvlášť kdybych byla tak drzá a políbila ho! Otázkou je: naštval by se Declan, kdybych mu projevila náklonnost na veřejnosti? Jsem mnohem mladší než on a on je koneckonců tátův šéf.

Chvíli váhám, než napíšu odpověď. Představa Declanova auta zastavujícího před školou umění mi připadá jako lákavá fantazie, která se ale brzy stane realitou.

Já: Ano, prosím, vyzvedni mě.

Manipulativní šéfík: Jsi doma?

Já: Ne, jsem na půlnočním kurzu malování. Můžeš mě vyzvednout tady. Je to na rohu ulic Greene a Slater.

Declan hned neodpovídá a já se na vteřinu obávám, že si to rozmyslel. Ale pak mi telefon zavibruje další zprávou.

Manipulativní šéfík: Budu tam za deset minut.

„Máš dneska rande, Claro?“ dobírá si mě Peyton, zatímco se její kamarádky uculují. Pravděpodobně čekají, že mě přijde vyzvednout nějaký jiný šprt, ale čeká je překvapení.

Vstanu a začnu si uklízet věci. Naposledy se podívám na svůj obraz banánu-nebo-penisu, pokrčím rameny a nechám ho tam, zatímco zamířím k východu.

„Utíkáš?“ zavolá Peyton, když otevírám dveře.

„Neutíkám,“ odpovím, aniž by se otočila, „odcházím.“

Telefon mi znovu zavibruje.

Manipulativní šéfík: Jsem venku.

Když vyjdu ze školy umění, uvidím přes ulici zaparkované Declanovo auto – elegantní, černé, luxusní sportovní auto, díky kterému vypadají i půlnoční pouliční lampy honosně. Přesně ten typ auta, jaký byste čekali od elitářského generálního ředitele, jako je Declan.

Za sebou slyším, jak mé tři trýznitelky zalapaly po dechu. Zdá se, že mě všechny následovaly ven, a Gretchen promluví jako první.

„Podívejte na to auto!“ zvolá v úžasu. „Clara s tím rande nekecala.“

Slyším, jak Peyton s úšklebkem dodává: „No jasně, jako by ona mohla sbalit někoho, kdo jezdí v takovém autě!“

Opravdu?

Se samolibým úsměvem dojdu k Declanovu autu, ale ztuhnu, když vystoupí ze strany řidiče dřív, než k němu dojdu. Je bezchybně oblečen v černém obleku na míru a jeho okouzlující, leč uličnický úsměv míří mým směrem.

„Kurzy malování, co? To aby ses jednou dočkala vydání jedné z těch svých prasáckých knížek s obrázky?“ zeptá se pobaveně.

Zatnu zuby, abych na něj nevyjela. Věřte mi, že chci, ale Peyton a její kumpánky nás sledují a já slyším, jak mluví.

„To není možné, to je ten chlap, co si s ním psala. On je… on je…“ koktá Gretchen.

„Bohatý a sexy,“ dokončí Blair, v jejímž hlase je slyšet úžas a špetka žárlivosti.

„A vysoký,“ dodá Peyton a její obvyklou aroganci vystřídá mírný tón šoku. „Hodně vysoký.“

„To musí být nějaký kamarád nebo co,“ odfrkne si Blair. „Ten chlap vypadá jako někdo z obálky časopisu GQ. Je až moc sexy a dobře oblečený pro nulu, jako je Clara Hayesová.“

Declanův pohled sklouzne k místu, kde stojí ty holky a s vykulenýma očima sledují každý náš pohyb. Rty se mu zkroutí do něčeho, co se dá popsat jen jako ďábelský úšklebek.

„Tak co,“ protáhne a ještě víc upoutá jejich pozornost. „Půjdeš?“

S posledním pohledem na ty zírající holky vykročím k Declanovi sebevědomě – i když mi srdce tajně buší o hrudní koš jako sbíječka.

„Samozřejmě,“ řeknu nenuceně a zavěsím se do Declanovy svalnaté paže. Pak, jako přímou výzvu pro Peyton a její bandu, se postavím na špičky, zakloním hlavu, abych se setkala s Declanových pohledem, a volnou rukou ho chytím za tvář.

V očích mu bleskne překvapení a já si uvědomím, že teď, nebo nikdy. Pokud mu dám vteřinu na rozmyšlenou, nebudu ho moct políbit, takže to udělám rychle. Moje rty se spojí s jeho a tiché zalapání po dechu za námi je pro mé uši jako rajská hudba.

…teď už jen doufám, že se na mě Declan nenaštve, že jsem ho políbila na veřejnosti.