Clara

Následujícího rána málem dostanu infarkt, když vejdu do kuchyně. Declan Kincaid – tátův sexy šéf, který osobně vypadá ještě lépe než na svém Facebooku – sedí na židli a v okamžiku, kdy se naše oči setkají, se na mě zazubí.

„Takže ty jsi ta malá spisovatelka, co píše erotické příběhy o starších mužích s ‚dokonale řezanými těly‘ a ‚pekáčem buchet, pro který by se dalo vraždit‘, co?“

V očích mu jiskří pobavení, zatímco já tam stojím a přeju si, abych se mohla propadnout do země. Chloupky na zátylku se mi zježí a já rychle odvrátím zrak, tváře mi hoří, jak si vybavuji ty barvité popisy svého mužského hrdiny.

Naštěstí Declanovi nemusím hned odpovědět, protože do kuchyně vejde máma. Nalije do šálku kávu a nese ji ke stolu.

„Káva je hotová, pane Kincaide. Pravděpodobně to není značka, na jakou je váš vytříbený vkus zvyklý, ale je to to nejlepší, co máme. Doufám, že vám bude chutnat,“ řekne vesele, naprosto nevšímavá k ponížení, které se mi jasně zračí ve tváři.

Declan jí věnuje okouzlující úsměv. „Jsem si jistý, že bude vynikající, paní Hayesová. Ale kde máte ty své skořicové šneky? Váš manžel je v práci pořád vychvaluje a já už se nemůžu dočkat, až je ochutnám.“

Zatímco se máma pod tou poklonou začervená a spěchá ke sporáku připravit své vyhlášené šneky, cítím na sobě znovu Declanův pohled. Těžce polknu a seberu poslední zbytky odvahy.

„Co tady děláte?“

„Přišel jsem se podívat, koho se chystám zaměstnat,“ odpoví hladce a usrne si kávy. „Taky jsem si přišel pro autogram. Přece bych si nenechal ujít příležitost setkat se s autorkou tak poutavého příběhu a nepožádat ji o podpis, když se z ní může stát příští hvězda.“

Jeho slova mi vyženou do tváří další vlnu horka a já potlačím zalapání po dechu. Je to snad nějaký krutý vtip?

Declan s pozvednutým obočím pokračuje: „Cože? Myslela sis, že mě to, co jsi poslala, urazí a že na mě neuděláš žádný dojem? Jestli ano, pak se mýlíš. Tvůj příběh byl, mírně řečeno... docela poutavý.“ Rty se mu roztáhly do širokého úšklebku.

Hledám slova a koktám: „Vy... vy... vy se nezlobíte?“

„Ne,“ zasměje se, „řekl bych, že mě to spíš pobavilo. Tvoje žádost byla zdaleka nejzajímavější, jakou jsem kdy dostal. Pravděpodobně úplně nejzajímavější. Ostatně, kdo jsem já, abych odrazoval od kreativity?“

Jeho hlas odkapává sarkasmem a jeho pronikavý pohled mě úplně odzbrojuje. V tuhle chvíli mi obličej plane ponížením a já uhnu pohledem k podlaze.

Nikdy jsem si neuvědomila, že muži v jeho věku mohou být tak nesnesitelní… ne že by se mi to úplně nelíbilo. Velmi iritujícím způsobem je Declan okouzlující. Srdce mi nepřestalo bušit od chvíle, kdy otevřel pusu.

V tu chvíli se objeví máma se skořicovými šneky. „Myslím, že si můj manžel ani neuvědomil, že jste tady. Povídá si se sousedem. Chcete, abych pro něj zašla?“

„Pokud vám to nevadí,“ odpoví Declan, aniž by ze mě spustil oči, i když se před ním na stole objeví šneci.

„Hned jsem zpátky!“

Jakmile s námi máma přestane být v místnosti, Declan si dovolí být nepříjemně upřímný.

„Tvé sexuální scény postrádají hloubku a některé vypadají, jako by je psala umělá inteligence…“ Odmlčí se. „Ty jsi panna, že?“

Prosím?!

„Do toho vám nic není!“

Vražedně se na Declana podívám. Můj názor na něj se úplně změnil. Včera, když jsem četla jeho e-mail, působil jako dospělý člověk. Teď? Ani moc ne. Ten chlap očividně nemá filtr, a to mi přijde strašně protivné.

…i tak je ale přitažlivý.

„Nic mi do toho není…“ zopakuje Declan má slova a vstane. Musím zaklánět hlavu víc a víc, abych se mu mohla podívat do těch modrých očí. Je jako obr a můj hloupý, zrádný mozek to okamžitě vyhodnotí jako sexy.

Proti své vůli při pohledu na něj slintám a horko mezi nohama jen narůstá, když mi věnuje temný úsměv. „Víš, kdybys byla moje ‚hračka‘, nenechal bych tě na mě takhle zvyšovat hlas.“

Ztuhnu, když ke mně vykročí a svou mohutnou postavou se nade mnou tyčí. V minulosti jsem si vždycky myslela, že chlapi, co nosí obleky, jsou suchaři, protože jsem si je představovala jako přepracované lidi, co se nikdy nebaví.

Ale Declan vypadá všechno, jen ne jako suchar. Jeho široká ramena oblek dokonale vyplňují a díky své výšce vypadá mocně. Jeho přítomnost je prostě ohromující.

Hlasitě polknu a udělám krok zpět, až se přitisknu ke zdi. „Nezvyšovala jsem hlas,“ podaří se mi zamumlat a usilovně se snažím, aby mi do hlasu nevstoupil strach.

„Ne?“ Nakloní se blíž a jeho hlas klesne do šepotu. „Mně to znělo docela hlasitě.“

Srdce mi tluče o hrudní koš jako o závod. „Pr-proč jste tak blízko u mě?“

„Jen si testuju jednu teorii,“ odpoví a položí jednu svou obrovskou dlaň na zeď nad mou hlavou, zatímco druhou mě uchopí za bradu, aby mě donutil se na něj podívat.

Zázrakem neomdlím a vykoktám: „Jak-jakou teorii?“

Ušklíbne se. „Připadám ti přitažlivý, že?“

„N-ne, nepřipadáte,“ lžu, ale Declan mě prokoukne.

„Ale připadám,“ aby dokázal své tvrzení, sklouzne rukou níž, a jakmile najde mokrou skvrnu mezi mými stehny, na rtech se mu usadí spokojený úsměv. „Tohle je důkaz.“

„N-ne,“ zakoktám znovu a třesoucíma se rukama ho tlačím do hrudi. Ani se nehne. „Vy mi prostě jen... jen motáte hlavu.“

Declanův úšklebek se při mém popírání jen rozšíří. „Vážně? Tvé tělo si zřejmě nemyslí, že si s ním jen zahrávám. Chce mě a ten pocit je vzájemný.“

Protože nevím, jak mu uniknout, podívám se mu do očí a zeptám se: „C-co chcete?“

„Není to snad jasné?“ zeptá se. „Chci tě na léto jako svou sekretářku,“ ty jeho prsty vycestují zpět k mému obličeji a já zatajím dech, když bříškem palce jemně přejede po mém spodním rtu. „Dělala bys samozřejmě víc než jen psaní a zvedání telefonů.“

Zírám na něj a on se zasměje. „Léto je pro mě velmi rušné období, Claro. Hodně cestuji a mít sekretářku, která je pořád se mnou, by usnadnilo uspokojování určitých tužeb. Možná bychom si mohli pomoct navzájem? Tvé erotické scény by se staly o něco… realističtějšími.“

Jeho oči ztmavnou, jak pohledem sklouzne k mým rtům. Cítím, jak mi vynechalo srdce. Tohle není fér. O nic z tohohle jsem neprosila. Proč musí být tak... tak... opojný?

„Já... ehm...“

Znovu se uchechtne a odtáhne se tak prudce, že mě to zamrazí a jeho dotek mi začne chybět. „Rozmysli si to. Nemusíš mi odpovídat hned.“

Než stačím cokoli říct, oba uslyšíme blížící se kroky a Declan ode mě rychle odstoupí, urovná si kravatu a odkašle si právě ve chvíli, kdy se do místnosti vrací máma i s tátou.

„Pane Kincaide!“ zvolá táta. „Já… já nevěděl, že se tu dneska zastavíte!“

Declan se v odpověď jen usměje. „Nezdržím se,“ řekne, než se otočí zpátky ke mně. „Počkám na vaše rozhodnutí, slečno Hayesová. Ta práce je vaše, pokud o ni stojíte.“

Naposledy se na mě usměje a pak odejde z našeho domu. Já tam zůstanu stát celá nesvá a pořád trochu zadýchaná. Puls mi bije jako splašený, zatímco ho sleduji odcházet. Tohle nebyl ten druh prvního setkání, který jsem čekala.

Máma se ke mně otočí s tázavým pohledem. „Je všechno v pořádku, zlatíčko?“

Trvá mi vteřinu, než jí dokážu odpovědět: „Ano, mami. Všechno je v pohodě.“

„Tak proč jsi tak bledá?“ zeptá se táta. „Neměla bys spíš slavit? Máš tu práci!“

„Já...“ zakoktám, v hlavě mám z toho setkání pořád jen útržky. „Musím si to rozmyslet,“ přiznám slabě.

„Rozmyslet?“ Máma se zamračí, čelo se jí zkrabatí zmatením. „Ale miláčku, tohle je životní příležitost!“

Těžce polknu a hledám slova. „Jen to prostě... není to, co jsem čekala,“ vypravím ze sebe nakonec.

Táta mě lehce poplácá po zádech. „Asi jsi jen nervózní, to je všechno. Neboj, brzy si na tu myšlenku zvykneš.“

Nechají mě v pokoji samotnou, abych mohla přemítat o nabídce Declana Kincaida. Je to nabídka, která se zdá být příliš dobrá na to, aby byla pravdivá, a příliš nebezpečná na to, aby se přijala.

Proč mám pocit, že by byla obrovská chyba jeho nabídku nevyužít, ale ještě větší ji přijmout?