Pohled Elary

„Vstávej, Elo. Včera večer jsem ti říkal, že Alfa je mimo smečku. Dneska musím být v hlavním domě smečky dřív.“

Tvrdě jsem spala, když mě probudilo hlasité bušení na dveře. Pokusila jsem se znovu usnout, tentokrát s polštářem přitisknutým na uchu.

Můj bratr Ronan bušil do dveří.

Byl o tři roky starší než já. Nedávno ho povýšili na Gamu naší smečky Umbrafall. V důsledku toho mu povinností den ode dne přibývalo.

„Jestli hned nevylezeš, zabiju ti toho tvého kluka,“ vyhrožoval mi.

Okamžitě jsem otevřela oči a posadila se.

„Tss! Proč mi to děláš? Už jdu. Počkej na mě.“

„Hodná holka.“

Protočila jsem panenky. Moc dobře znal mou slabinu, kterou byl můj přítel Cassian Thorne.

Bylo požehnáním mít v životě muže, jako byl on. Miloval mě. Naprosto jsem mu věřila.

Byl to mladší bratr našeho Alfy, Kaelena Thorna.

I když sdíleli stejnou krev, povahově byli naprosto odlišní.

Cassian byl klidný, vyrovnaný člověk. S každým vycházel dobře.

Na druhou stranu jeho starší bratr Kaelen byl skutečně chladnokrevný muž. Všichni v naší smečce se ho báli. Říkalo se, že s pohledem ostrým jako dýka vyzařuje nebezpečí, ze kterého mrazilo v zádech každého, kdo se mu odvážil zkřížit cestu. Každý jeho pohyb byl vypočítavý a každý jeho čin ve světě vlků promyšlený.

Jeho smrtící vystupování dokázalo v mžiku zlikvidovat jakéhokoli Alfu. Byl nejen nejsilnějším Alfou, ale také obchodním magnátem, který naši smečku vystřelil na vrchol nejbohatších smeček světa.

No, to je alespoň to, co jsem o něm slyšela. Viděla jsem ho jen jednou. Letmo jsem ho zahlédla na Cassianových posledních narozeninách.

Ulevilo se mi, že Cassian není chladný jako on. Cassian byl džentlmen a hlavně mu na mně záleželo.

Šla jsem se osprchovat, oblékla si jednoduché modré dlouhé šaty a nazula si tenisky. Rychle jsem popadla telefon a tašku a pak seběhla dolů.

„Vidíš? Málokdy přijde včas.“

Zaslechla jsem, jak si bratr stěžuje matce.

„Mami, neposlouchej ho. On i jeho Alfa mi lezou na nervy. Včera večer mi sice řekl, že budeme odjíždět dřív, ale v kolik hodin? To už neřekl. Kvůli němu se nemůžu ani pořádně vyspat.“

Matka se zasmála. Na tyhle naše hašteření byla zvyklá.

S Ronanem jsme se rozloučili s matkou a odešli z domu.

Nastoupili jsme do jeho auta a on se rozjel.

„Máma mi uložila za povinnost vozit tě každý den na univerzitu, jinak bys tam chodila pěšky.“

„Dobře, tak mě vozit nemusíš. Řeknu Cas–“

„Na to ani nemysli. Budu tě vozit každý den. Toho chlapa nemám rád.“

„Samozřejmě že ho nemůžeš mít rád. Protože to není tvůj přítel, ale můj. Znám ho lépe než kdokoli jiný. Miluje mě. Dokonce mi slíbil, že si po mých osmnáctých narozeninách přijde promluvit s mámou o nás dvou,“ odpověděla jsem posměšným tónem.

Když každý člen smečky dosáhl osmnácti let, našel svého druha.

Hodně lidí dnes dává přednost osobě, kterou si sami vybrali, před svým osudovým druhem. Takže pokud chtěli, mohli svého druha odmítnout.

Existoval však jiný zákon, který platil pouze pro hlavního Alfu.

Hlavní Alfa naší smečky nesměl svého osudového druha odmítnout. Pokud by to udělal, jeho druh by zemřel.

Ostatní Alfové by ho navíc sesadili z pozice vůdce smečky Umbrafall, což bylo horší než smrt.

„Což je zítra. Zítra máš narozeniny, Elaro,“ připomněl mi bratr.

„Tak přijde pozítří.“

„Nejdřív si ho proklepnu, pak teprve dovolím, abys byla jeho družkou.“

Cassian byl ve stejném věku jako můj bratr. Nevěděla jsem proč, ale bratr ho neměl vůbec v lásce. Předpokládal však, že by Cassian mohl být mým druhem, takže nás musel přijmout jako pár.

„Dobře, dobře, bratříčku. Jak si přeješ,“ poznamenala jsem sarkasticky.

Lehce mě klepl klouby prstů do hlavy, čemuž jsem se zasmála.

Vysadil mě u hlavního vchodu do mé univerzity.

„UNIVERZITA UMBRAFALL“

Byla to moje vysněná škola. Musela jsem vynaložit hodně úsilí, abych se sem dostala. Byla jsem v prvním ročníku.

Po několika přednáškách jsem se začala nudit. Moje nejlepší kamarádka Vesper se mnou nebyla. Dnes se neukázala.

„Kde může být?“

Uvažovala jsem a vytočila její číslo. Nebrala mi to.

Chyběl mi i Cassian. Ten taky nepřišel. Vytočila jsem jeho číslo. Zvedl to po druhém zazvonění.

„Haló.“

„Kde jsi, Cassiane?“

„Zlato, říkal jsem ti, že bratr jel do smečky Lunarvale, aby odtamtud přivezl mou švagrovou. Dneska se vrací. Zítra mají zásnuby. Takže jsem teď v domě smečky.“

„Aha! Pravda. Jak jsem mohla zapomenout na zásnubní obřad velkého švagra? Myslím, že kvůli tomu tam dnes můj bratr jel tak brzy. Taky mi říkal, že jsme na obřad pozvaní.“

„Neboj se, zlato. Kdybys zapomněla, připomněl bych ti to. Takže si nemusíš dělat starosti. Teď mám docela napilno. Kéž bys tu byla se mnou. Ale to je v pořádku. Měla bys být na přednášce. Zavolám ti později.“

„Dobře, ahoj.“

„Ahoj.“

Povzdychla jsem si, když Cassian zavěsil. Dělal správnou věc, když pomáhal své rodině.

Náhle mě něco napadlo.

„Měla by bých jít do domu smečky a překvapit ho. Pomůžu mu s prací. Bude mít obrovskou radost.“

Odešla jsem z univerzity a mávla na taxík. Za dvacet minut jsem byla u areálu hlavního sídla.

Zaplatila jsem taxikáři a zamířila k domu.

Stráže mě nejdřív u vchodu zastavily, ale když jsem jim řekla, že jsem sestra Gamy Ronana, pustili mě dovnitř.

Jakmile jsem vstoupila do domu, obklopila mě vlna vůně a naplnila vzduch sladkým aromatem rozkvetlých květin. Každý kout zdobilo množství zářivých okvětních lístků, které vytvářely duhu barev tančící mi před očima. Stěny zdobily jemné kytice, jejichž lístky splývaly dolů jako vodopád přírodní krásy.

Celý dům smečky vypadal jako nevěsta. Zasmála jsem se myšlence, že přirovnávám dům k nevěstě.

Proč by dům nevyzdobili? Byly to zásnuby Alfy Kaelena. Všichni zítra získají svou Lunu.

Rozhlížela jsem se po Cassianovi, ale nikde nebyl k vidění.

„Promiňte, kde je Cassian?“ zeptala jsem se jedné služebné.

„Není tady,“ odpověděla služebná s mírným úsměvem.

Pomyslela jsem si, že by mohl být ve svém pokoji. Tak jsem se zeptala:

„Kde má pokoj?“

„Nahoře v rohu,“ odpověděla, než se vrátila ke své práci.

„Díky.“

Vyšla jsem nahoru a podívala se na ty dva rohy.

„Který? Ten pravý, nebo levý?“ zeptala jsem se sama sebe a uvědomila si, že jsem se zapomněla zeptat na konkrétní stranu.

Řídila jsem se intuicí a šla do úplně levého rohu. Zjistila jsem, že pokoj je až na samotném konci.

Šla jsem pomalu a zastavila se před dveřmi.

Otevřela jsem je a vydechla úžasem.

Byla to hlavní ložnice.

Zaplavil mě pocit řádu a čistoty. Každý kout byl pečlivě uspořádán, jako by každý předmět měl své přesné místo a účel.

Uprostřed hrdě stála postel velikosti king-size, jejíž majestátní přítomnost si vynucovala pozornost.

Místnost sama o sobě působila elegantně, s bezchybným bílým nábytkem pečlivě rozestavěným tak, aby navozoval pocit klidu. Stěny byly vymalovány tmavou barvou. Okno vedle postele nabízelo výhled do lesa.

K mému překvapení jsem v tomto pokoji cítila úplně jiné vibrace.

„Cassiane?“

Zavolala jsem jeho jméno. Ale nedostalo se mi žádné odpovědi.

Kde byl? Neříkal snad, že je v domě smečky?

Zkusila jsem vytočit jeho číslo, ale telefon byl nedostupný.

Myslela jsem si, že se brzy vrátí. Tak jsem si krátila čas prohlížením celého pokoje. Můj pohled upoutala fotografie na nočním stolku.

Pomalu jsem k ní přistoupila a vzala fotorámeček do ruky. Byla to fotka dvou bratrů.

Cassian a jeho starší bratr.

Nevědomky jsem se posadila na měkkou matraci a pohladila Cassianovu tvář přes sklo rámečku.

Vypadalo to, že ta fotka byla pořízena v jejich dospívání. Cassian vypadal roztomile a jeho bratr vypadal chladně, přesně jak o něm říkali ostatní. Když loni přišel na Cassianovu oslavu narozenin, aby mu popřál, viděla jsem mu do tváře jen z dálky. Cassian mě mu ani nestihl představit, protože musel narychlo odejít na setkání smečky.

Věkový rozdíl mezi nimi byl pouhé dva roky. Cassian však svého bratra velmi respektoval.

Na téhle fotce vypadal jeho bratr pohledně, ale byl to velmi arogantní kluk.

Kdo by si pomyslel, že se z toho kluka jednou stane nejmocnější Alfa?

Šepot o jeho jménu se ozývá chodbami moci a šíří se jako lesní požár mezi těmi, kteří byli svědky jeho nelítostných útoků ve válce.

Byla jsem do té fotky úplně zabraná.

Najednou mě z mých myšlenek vytrhl chladný hlas za mými zády, ze kterého mě zamrazilo až do morku kostí.

„Jak se opovažuješ vstoupit do mého pokoje bez mého svolení?“