Pohled Alany

Zlatavé paprsky odpoledního slunce prosvítaly skrze vysoké stromy lemující ulici, když jsem kráčela po známé cestě ke Cassidyině domu. Cassidy je moje nejlepší kamarádka už od našich šesti let. Bydlíme ve stejné ulici a její rodina nás vřele přivítala, když jsme se sem tehdy s otcem přistěhovali. Byla to luxusní čtvrť, ale lesklé fasády panských sídel nebyly nic ve srovnání se sny, které v nás klíčily. S bušícím srdcem jsem se blížila ke známému domu s elegantní architekturou a udržovanou zahradou. Zvedla jsem ruku, abych zaklepala na dveře, a v břiše mi tančili motýli.

Dveře se rozletěly a v nich se objevila Cassidy, jejíž kaštanové vlasy jí vlnami padaly na ramena. V jejích jasně zelených očích se zaleskl náznak rošťáctví, když se na mě zazubila. „Alano, jdeš právě včas. Pojď dál!“

Usadily jsme se v kuchyni. Posadila jsem se na barovou stoličku u kuchyňské linky, zatímco nám Cassidy nalévala hroznový džus. Jsme v posledním ročníku střední školy. Příští rok nás čeká nová kapitola našich životů. „Táta odjel na nějaké schůzky, tak jsem se nudila,“ řekla jsem, když přede mě postavila sklenici. Můj táta podnikal v realitách, ale vždycky jsem mu byla vděčná za čas, který si pro mě dokázal najít. Máme skvělý vztah, který bych nikdy nechtěla narušit.

„Hledala jsem si nějaké informace o vysokých školách,“ řekla, když uklidila džus zpátky do lednice a otočila se ke mně. „Je hrozně těžké si vybrat, kam si podat přihlášku. Žurnalistika je můj sen, ale nechci tu tátu nechat samotného. Mám o něj starost,“ dodala s nádechem obav.

Bylo mi jí líto, se svým otcem si byla také velmi blízká. Když jsem se sem přistěhovala, měla jsem tu čest poznat i její mámu, Eleonoru. Cassidy se své matce velmi podobala, ale oči měla po něm – měly barvu hlubokého lesa. Její matka zemřela před třemi lety a pro oba to bylo těžké období. Moje matka zemřela, když mi bylo pět, a v tuhle chvíli jsem na to nechtěla ani pomyslet, protože mým úkolem bylo rozveselit svou nejlepší kamarádku.

„Jsem si jistá, že by chtěl, abys žila svůj vlastní život a bavila se.“ Slabě jsem se na ni usmála.

„Sama vidíš, jak se utápí v práci. Navrhla bych mu, aby začal zase s někým randit, ale silně pochybuju, že by to udělal,“ vydechla těžce.

„Je to koneckonců jeho volba,“ upíjela jsem džus. Musím přiznat, že jsem do pana Sterlinga trochu zakoukaná, ale ne natolik, abych se o něj skutečně pokoušela.

„Asi máš pravdu,“ uznala.

„Přemýšlela jsem o něčem, čemu bych se možná chtěla věnovat jako kariéře,“ řekla jsem a ruku nechala položenou na sklenici.

„Prosím, ven s tím!“ byla vždycky celá nedočkavá.

Nervózně jsem se usmála. „No, v poslední době hodně přemýšlím o své budoucnosti. Chtěla bych zkusit modeling.“

Cassidy vytřeštila oči, v nichž se mísilo překvapení s nadšením. „Páni, Alano!“ vydechla ohromeně. „Vzhled i sebevědomí na to rozhodně máš, o tom žádná. Ale pořád jsi tak trochu stydlivá.“

Nemohla jsem si pomoct a při jejích slovech jsem se začervenala. „Díky, Cassidy. Jde o to, že jsem si hledala agentury a mluvila s lidmi a opravdu věřím, že bych to mohla dokázat. Nikdy se to nedozvím, když to nezkusím, a možná by ta stydlivost mohla zmizet. Pořád o tom přemýšlím, ale zatím to prosím nikomu neříkej, dokud se definitivně nerozhodnu a nepromluvím si o tom s tátou.“

Cassidy se usmála ještě víc. „Slibuju, nikomu to nepovím. Vůbec nepochybuju o tom, že budeš skvělá, Alano. A já tě budu na každém kroku povzbuzovat.“

„To pro mě moc znamená a víš, že já pro tebe udělám totéž,“ usmála jsem se.

„Samozřejmě. Teď už jen dostat tátu zpátky na trh randění,“ prohlásila. Uslyšely jsme, jak se otvírají a zavírají vchodové dveře, a já věděla, kdo to je. Srdce se mi v hrudi rozbušilo pod náhlým náporem nervozity a vzrušení.

Znenadání jsem ztuhla, když jsem za sebou uslyšela hlas pana Sterlinga: „Dobré odpoledne, děvčata,“ řekl a Cassidy se na něj přes mé rameno usmála.

„Ahoj, tati. Jsi doma docela brzy,“ poznamenala. Pan Sterling se objevil vedle mě a já ho koutkem oka zahlédla. Byl nepopiratelně přitažlivý, měl ostré rysy a charisma, které z něj vyzařovalo s naprostou lehkostí. Působil dojmem člověka zvyklého na pozornost okolí, a to i ve zdech vlastního domova.

„Jak se máš, Alano?“ Podíval se na mě těma uhrančivýma, leskle zelenýma očima, které mě občas pronásledují v mých snech. Odkašlala jsem si.

„Mám se dobře, pane Sterlingu.“ Usmála jsem se a sklopila zrak ke svému džusu. Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horko. Takhle intenzivně jsem se ještě nikdy necítila.

„To rád slyším,“ odpověděl a jeho hlas zněl neuvěřitelně sametově. „Už jsi zjišťovala, na kterou vysokou školu si chceš podat přihlášku?“ zeptal se Cassidy, zatímco šel ke skříňce a natáhl se nahoru pro sklenici. Pozorovala jsem jeho štíhlé svaly rýsující se pod černým třídílným oblekem Armani. To mi na klidu nepřidalo.

„Ano, dívala jsem se na to, ale máme taky nějaké úkoly. Musíme napsat esej. Nevadilo by, kdyby tu Alana zůstala na večeři? Její táta je na schůzkách a je pátek večer. Mohla bych objednat pizzu,“ navrhla.

Když jsem znovu pohlédla na pana Sterlinga, právě upíjel vodu ze sklenice a upřeně mě pozoroval. „Mně to nevadí, mezitím si musím v pracovně dodělat nějakou práci,“ řekl, otočil se, odložil prázdnou sklenici do dřezu a odešel.

Srdce mi tlouklo jako o závod a poprvé jsem ho skutečně viděla ne jen jako Cassidyina tátu, ale jako muže. A když se jeho oči na kratičký okamžik setkaly s mými, s trhnutím jsem si uvědomila, že moje mírné poblouznění je ve skutečnosti mnohem silnější.