Pohled Alany

Nemohla jsem ten pohled pana Sterlinga dostat z hlavy. Ten upřený výraz se mi vryl do paměti. Pohled, kvůli kterému se mi rozbušilo srdce, kvůli kterému jsem k němu cítila víc a který prohloubil mou náklonnost. Bylo to zlé a vím, že je to tím, že jsem mladá a jsem nejlepší kamarádkou jeho dcery. Jsem si jistá, že on ke mně necítí vůbec nic, ale v tom pohledu bylo něco jiného.

Zůstávám na večeři a budeme jen my tři. Možná bych měla jít domů hned, jak doděláme úkoly. Sedíme s Cassidy v obývacím pokoji s otevřenými učebnicemi angličtiny. Seděly jsme na koberci na podlaze. Konferenční stolek byl vyklizený, aby se nám u něj dobře pracovalo. Vždycky děláme úkoly buď v obýváku, v kuchyni, v Cassidyině pokoji, v pracovně jejího táty nebo u nás doma. Cassidy šlo tvůrčí psaní skvěle, nápady se jí v hlavě rodily samy. Já ale takovou fantazii neměla. Raději jsem dělala věci prakticky.

Zírala jsem na prázdnou stránku a klepala do ní perem. Neměla jsem nejmenší tušení, o čem psát. Instrukce zněly jasně: napsat povídku o rozsahu tisíc slov. Nechtěla jsem, aby to znělo nuceně. Podívala jsem se na Cassidy, která usilovně psala. Těžce jsem si povzdychla a znovu sklopila zrak k prázdnému papíru.

Jediné téma, o kterém se mi chtělo psát, byl pan Sterling. Nikdo se to nedozví, protože můžu vynechat jeho jméno. Ani Cassidy by to nepoznala. Tahle esej nám má zlepšit známky… a tak jsem o něm začala psát. Zatímco jsem na papír vylévala své emoce, Cassidy skončila dřív než já. „Mám to. Psala jsem o mámě,“ řekla a já k ní vzhlédla se soucitem v očích. S Eleonorou si byly velmi blízké. V očích se jí zaleskl smutek.

„Psaní někdy pomáhá,“ řekla jsem jí a v jejím pohledu se objevila clona vzpomínek.

„Jo, jen je to poprvé, co jsem o ní psala. I když říkám, že jsem v pohodě, ty pocity v sobě dusím. Neříkám to ani tátovi, protože vím, jak mu chybí a že pro ni pořád truchlí, i po třech letech. Kdo jsem já, abych mu říkala, ať s někým randí? Je to špatné a nebudu ho nutit, aby na to tak rychle zapomněl. Měl by si dát na čas,“ řekla a otřela si osamělou slzu, která jí stekla po tváři.

„Proto můj táta už roky s nikým nerandil. Každý se s tím vyrovnává jinak. Někomu to trvá déle. Oba naši tátové milovali a ztratili své spřízněné duše. Doufám, že jednou budeme mít obě takovou lásku, jakou sdíleli oni. Skutečnou lásku. Bude to v pořádku, ale ty na ni nezapomeneš a on taky ne,“ řekla jsem.

„Snad se přes tu bolest jednou přeneseme,“ usmála se. „Každopádně, musím objednat tu pizzu,“ vstala a odešla do kuchyně.

Opřela jsem se zády o hranu pohovky, nohy křížem a v ruce jsem stále svírala pero. „O čem je ta esej?“ Srdce mi poskočilo až v krku, jak jsem nadskočila. Podívala jsem se vedle sebe; pan Sterling právě obcházel pohovku, která stála za mnou. Díval se na mě. Venu i sako měl odložené, zůstal jen v bílé košili s rozepnutým horním knoflíkem. Košili měl zastrčenou do černých společenských kalhot.

Znovu se na mě podíval těma leskle zelenýma očima. „Hm… píšeme esej a téma může být jakékoli. Počítá se to do známek,“ odpověděla jsem a snažila se působit nenuceně.

Teď stál těsně u mě, a když jsem vzhlédla, můj pohled sklouzl k jeho rozkroku. Měl tam značnou bouli, ale hned jsem odvrátila zrak k eseji. „Tak jaké téma jsi si vybrala?“ zeptal se.

„Rozhodla jsem se napsat takový příběh.“

„A o čem je?“ vyzvídal.

„O dívce, která se do někoho zamiluje a doufá, že s ním jednou bude,“ podívala jsem se na něj, tentokrát už mnohem výš než na jeho kalhoty. Už se na mě díval s úšklebkem. Nevěděla jsem, co to má znamenat.

„Jen tak dál, pak můžeš dosáhnout čehokoli,“ řekl a obešel konferenční stolek. Postavil se přede mě. Sledovala jsem ho; ruce měl založené na hrudi a díval se na něco na stole.

Četl si Cassidyinu esej. Srdce se mi tentokrát zpomalilo, protože tohle bylo citlivé téma… jeho zesnulá manželka. Sledovala jsem ho, jak čte. Viděla jsem, jak se mu mění výraz ve tváři. V jeho tváři byla vepsaná bolest. Srdce mě bolelo za něj i za mou nejlepší kamarádku. Jeho žena zemřela při tragické autonehodě. Byla bouřlivá noc. Dostala smyk na kluzké silnici a čelně se srazila s protijedoucím autem. Když pan Sterling dorazil na místo, ještě žila, ale vykrvácela. Zemřela.

Na jejím pohřbu byl zdrcený. Celé to bylo srdcervoucí, protože ta rodina byla postavená na tak velké lásce. Chápu, proč pan Sterling nechce randit. Byla to láska jeho života. Potom jsem je tři měsíce neviděla, ale s Cassidy jsme si neustále psaly. Chtěla jsem jim dopřát prostor, který k truchlení potřebovali. Vždycky mi psala, že ho v noci slyší vzlykat, a to ji hrozně trápilo, protože nevěděla, co má dělat.

Časem se to zlepšilo, ale ne natolik, aby se z toho úplně zahojili a šli dál. Pozorovala jsem pana Sterlinga, jak dočítá esej. V jeho tváři se zračilo čiré zoufalství. Maska, kterou nosil, sklouzávala; úplně zapomněl, že tam jsem.

„Zavolala jsem do pizzerie, mám hlad,“ pan Sterling odtrhl pohled od eseje, poodstoupil a podíval se na dceru. Snažil se ovládnout a nasadit masku zpátky. Zatímco si Cassidy balila věci, podíval se na mě, bolest v jeho tváři byla stále patrná. Věděl, že jsem viděla, jak mu ta maska sklouzla, a bez dalšího slova odešel do kuchyně.