Pohled Alany

Když jsem se včera vrátila domů, docela se mi ulevilo. Nemohla jsem uvěřit, co všechno pan Sterling vypustil z pusy. Sedím ve třídě, Cassidy sedí v řadě vedle mě a zasněně kouká z okna, zatímco čekáme, až začne hodina. Nemůžu se zbavit dojmu, že tu veselou tvář jen hraje, protože ta esej pro ni byla něčím novým – poprvé dovolila někomu jinému nahlédnout do svého nitra. Pan Sterling to při čtení taky dobře maskoval.

„Dobré ráno, třído, posaďte se, prosím!“ řekla slečna Jansenová. Byla to krásná učitelka se světlými blond vlasy a bledě modrýma očima. Měla milou povahu, ale uměla být i přísná. Měli jsme ji rádi. Kluci občas zlobili, ale slečna Jansenová je vždycky dokázala srovnat.

Když se třída uklidnila, dychtivě jsme čekali na začátek dne. Z té své eseje jsem byla nervózní, protože jsem ji napsala z čistého poblouznění a touhy po někom, kdo je mi zakázaný. „Jak všichni víte, esej, kterou jste psali, musíte odevzdat dnes. Pokud ji ještě nemáte hotovou, máte na to dostatek času v hodině. Tato esej je součástí soutěže a počítá se do vaší známky. Pokud v soutěži zvítězíte, bude vaše práce otištěna v místním časopise v rubrice věnované tvůrčímu psaní, což vám také pomůže při přijímacím řízení na vybrané vysoké školy,“ oznámila.

Zatajila jsem dech. Doufala jsem, že moje esej bude dobrá, ale teď jsem měla pocit, že nebude. „Nyní je čas na vašich esejích zapracovat, upravit je a vylepšit.“ Usmála se a šla ke svému stolu. „Odevzdejte mi je, prosím, po hodině,“ zavolala přes rameno a posadila se.

Hrábla jsem po batohu, který ležel na podlaze vedle lavice. Vyndala jsem všechny sešity a hledala ten na tvůrčí psaní, kde jsem měla esej napsanou. „Sakra,“ zamumlala jsem si pod fousy. Nemohla jsem ho nechat doma, protože jsem po včerejším příchodu z batohu nic nevyndávala, což znamená… může být jedině u Cassidy. Do prdele.

Podívala jsem se na Cassidy, která mě pozorovala. Naznačila rty: „Co se děje?“ Jen jsem zavrtěla hlavou a dál koukala před sebe.

Když hodina skončila – a já se celou dobu jen trápila jiným psaním, které stálo za starou bačkoru, protože jsem se bála o tu svou esej – konečně se mi ulevilo. Vstala jsem a sbalila si všechny věci, které jsem v tom zmatku nechala na lavici. „Děje se něco? Vypadáš vyděšeně,“ zeptala se Cassidy, když stála vedle mě a já zapínala batoh.

Otočila jsem se k ní; ostatní studenti už ze třídy odešli. „Asi jsem si zapomněla tu esej u vás a šílím, protože se má odevzdávat dneska,“ vydechla jsem.

„Proč si nepromluvíš se slečnou Jansenovou? Třeba ti dá čas do zítřka.“ Omluvně se na mě usmála. Přikývla jsem.

„Zkusím to, díky,“ usmála jsem se, ale uvnitř mě hlodal strach.

„Musím jít do ANC. Jsem hrozně nadšená, a přitom nervózní, příští rok mi tam začíná kariéra,“ zářila nadšením. „Nepůjdu s tebou domů.“

„To je v pohodě, já to zvládnu,“ usmála jsem se. „Hodně štěstí, těším se, až mi o tom budeš vyprávět.“

„Zavolám ti, jakmile se vrátím domů,“ usmála se.

„Jasně. Jdu za slečnou Jansenovou, uvidíme se později,“ řekla jsem a prošla kolem ní. ANC je místo, kde Cassidy vždycky chtěla dělat žurnalistiku. Celý název je Astral News Chronicle.

Zastavila jsem se u stolu slečny Jansenové. Vzhlédla ke mně s úsměvem a stosem esejí v ruce. Ale dřív, než jsem stihla cokoli říct, odevzdala Cassidy svou esej a odešla.

„Zapomněla jsem esej doma a chtěla jsem se zeptat, jestli bych ji mohla přinést až zítra, prosím?“ vyhrkla jsem.

„Samozřejmě, že můžeš. Eseje budu hodnotit až zítra, takže máš čas do zítřka,“ odpověděla.

Úlevou jsem si vydechla. „Moc vám děkuji, slečno Jansenová, hezký den,“ usmála jsem se.

Úsměv mi oplatila: „Tobě taky, Alano.“ Cítila jsem obrovskou úlevu, že mám čas, ale teď byl problém v tom, že Cassidy není doma, abych si ten sešit mohla vzít.

Když jsem konečně dorazila domů, prohledala jsem pokoj ještě jednou pro případ, že by byl přece jen tady. Prohledala jsem celý dům. Uslyšela jsem vchodové dveře. „Ahoj, prcku. Jaký jsi měla den?“ zeptal se táta. Právě jsem lezla po kolenou v obýváku. Vstala jsem, když ke mně přišel. Měl na sobě černý oblek s bílou košilí, černou kravatu měl u krku povolenou. Jeden světle hnědý pramen vlasů mu padal do čela. V ruce držel brašnu s notebookem.

Políbil mě na čelo a zamířil do kuchyně. „Šlo to,“ odpověděla jsem a dál se rozhlížela po obýváku.

„Co hledáš?“ zeptal se.

„Esej, ale myslím, že jsem ten sešit nechala u Cassidy. Zavolám jí,“ řekla jsem.

„Musím vyřídit pár e-mailů a pak si můžeme objednat něco k jídlu,“ zastavil se v kuchyni a usmál se na mě.

„Jasně,“ oplatila jsem mu úsměv a vyběhla po schodech do svého pokoje. Popadla jsem mobil a začala psát Cassidy zprávu.

Já: Můžu přijít k vám?

Sterling: Zapomněla jsi něco?

Sakra. Omylem jsem tu zprávu poslala panu Sterlingovi. Měla jsem ho v kontaktech uloženého jako Sterling. Samozřejmě že jsem klikla na špatný kontakt, když je v seznamu hned nad Cassidy.

Já: Ano. Omlouvám se, pane Sterlingu, myslela jsem, že píšu Cassidy.

Sterling: Mám tvou esej u sebe. Jestli hledáš tohle, rád bych slyšel vysvětlení k tomu, co jsi tam napsala.

Sakra, sakra, sakra. Srdce mi chtělo vyskočit z hrudi, tohle se snad neděje. Přecházela jsem po pokoji a odepisovala.

Já: Mou esej z tvůrčího psaní? To je do soutěže.

Sterling: Tu část, kde jsi psala o tom, jak zkoumám tvé tělo, a jak si mě nedokážeš představit s jinou ženou v posteli.

Sterling: Tu část, kterou bys ráda zjistila… to jsem od tebe nečekal, Alano.

Sakra! Něco vymysli, Alano, něco si nalži.

Já: Pane Sterlingu, to nepíšu o vás, ale o někom jiném.

Sterling: O kom jiném? Pokud vím, mám na paži vytetované písmeno C. To v tvé eseji bylo.

Do prdele! Jsem v háji.

Já: Pane Sterlingu, můžu to vysvětlit… není to tak, jak si myslíte.

Sterling: Ó, je to přesně tak, jak si myslím. Jdu k vám, abys mi to mohla vysvětlit. Ukážu ti, jak zkoumám, protože mé způsoby zkoumání jsou víc, než si vůbec dokážeš představit.

Já: Pane Sterlingu, táta je doma. Nemyslela jsem to vážně!

Sterling: To ti nezabránilo v tom, abys o mně psala takové nevhodné věci. Asi bys nechtěla, aby se to dozvěděla Cassidy.

Já: Táta je doma. Omlouvám se.

Už neodpovídal. Přecházela jsem sem a tam a nervozitou si kousala nehet.

Telefon pípl. Otevřela jsem chat. Poslal mi svou fotku, selfie. Byl tak strašně sexy. Viděla jsem, že je v obleku. Skoro jako by se mi skrze tu fotku díval přímo do duše.

Sterling: Považuj to tedy za doučování o těle. Právě vycházím z domu.

Já: Nemusíte chodit.

Sterling: V té eseji nepůsobíš tak nevinně a sladce jako ve skutečnosti.

Já: Prosím, pane Sterlingu.

Sterling: Líbí se mi, jak mě prosíš. Možná by tvá prořízlá pusinka něco potřebovala.

To vážně právě napsal? Panebože!

Já: Je to jen esej. Táta je doma, nemůžu vás pustit dál.

Sterling: Jak jsem řekl, považuj to za doučování. Předám ti své znalosti o tom, jak věci dělám. Snad ti to pomůže vyhrát tu soutěž.

Přimáčkla jsem si mobil k hrudi. Bude tu každou minutu, bydlí jen kousek v ulici.

Sterling: Otevři. Jsem venku.

Zůstala jsem stát jako přimražená. O vteřinu později mi telefon v ruce zazvonil a objevila se jeho fotka. Odhodila jsem mobil na postel, jako by mě pálil. Jakmile vyzvánění ustalo, ozval se domovní zvonek.

„Sakra,“ zamumlala jsem a vyrazila z pokoje. Když jsem sbíhala schody, táta už byl u vchodových dveří.

Stál tam pan Sterling, podíval se přes tátovo rameno na mě a ušklíbl se.

„Tady je,“ táta se otočil, když mě uslyšel.

„Ahoj, Alano.“