Pohled Sienny

Ten butik byl obrovský. Takové to luxusní místo, které člověk vidí jen v těch svatebních reality show, kde nevěsty šílí kvůli šatům a mají dramatické scény, protože se jejich matkám nelíbí ty, které si vybraly. Vonělo to tam květinami a drahým parfémem a osvětlení bylo měkké a zlatavé, takže všechno vypadalo jako z pohádky.

Já jsem se tam však cítila jako naprostý cizinec.

Zatímco se ostatní dívky točily před obrovskými zrcadly, vypadaly celá pryč a zamilovaně do svých svatebních šatů, já jsem stála u vchodu s rukama pevně zkříženýma na hrudi. V černém tričku a džínách jsem si mezi záplavou bílé krajky a hedvábí připadala úplně nepatřičně. Nesnášela jsem lidi. Nesnášela jsem svatby. A ze všeho nejvíc jsem nesnášela, že tu musím být a předstírat, že mě to zajímá.

„Sienno! Pojď mi pomoct nějaké vybrat!“

Camillin hlas se rozlehl butikem jako zvonek, sladký a vzrušený. Otočila jsem se a uviděla ji stát na jednom z těch malých stupínků; točila se ve světle modré róbě, která kolem ní vlála jako voda. Vypadala jako kontesa, samozřejmě. Jako vždycky.

Naše matka stála vedle ní a prakticky zářila pýchou. „Ach, Camillo, bereš mi dech,“ rozplývala se se sepjatýma rukama. „Naprosto záříš. Přesně jako kontesa.“

Kousla jsem se do rtu a už dopředu se obrňovala proti tomu, co přijde.

Camilla se ke mně otočila s lesknoucíma se očima. „Tak co? Co si o nich myslíš?“

Donutila jsem se k zdvořilému úsměvu. „Vypadáš krásně, Cami.“

A myslela jsem to vážně. Opravdu vypadala krásně. Se svými zlatavými vlasy a dokonalýma medovýma očima byla pro takové chvíle stvořená. Zatímco já jsem byla jen komparz v pozadí, stín, kterého si nikdo nikdy pořádně nevšiml.

„Mohlo by to aspoň znít, že to myslíš vážně,“ zamumlala naše matka, právě tak nahlas, abych to slyšela.

Ruce jsem zaťala v pěsti, ale nechala jsem si to pro sebe. Nemělo smysl se hádat. Ne dneska.

Odmlčela jsem se a poodstoupila, prsty jsem přejížděla po krajce šatů visících poblíž. Materiál byl na dotek jemný, křehký a propracovaný. Přála jsem si, abych se v té látce mohla prostě ztratit, zmizet z celé téhle situace.

Pak zazvonil zvonek nad dveřmi.

A já cítila, jak se mi svírá žaludek.

Jako bych věděla, co přijde, ještě než jsem se vůbec otočila.

Dorazil Vittorio Castiglione.

Vykračoval si, jako by mu patřil celý obchod, jeho vyleštěné boty klapaly o mramorovou podlahu. Na tváři měl ten stejný samolibý úšklebek, jako by byl nejdůležitějším člověkem v místnosti. Ruce se mi sevřely ještě pevněji. Nesnášela jsem ten škleb. Nesnášela jsem na něm úplně všechno.

„Dámy,“ pozdravil a zamířil rovnou k naší matce a Camille. „Prostě jsem se musel přijít podívat, jak se vede mé krásné nevlastní dceři.“

Nevlastní dceři.

Chtělo se mi zvracet.

Naše matka z jeho slov samozřejmě úplně roztála. „Vittorio, jak milé, že ses na nás přišel podívat.“

Jeho oči kmitly ke mně a já cítila, jak mi celé tělo ztuhlo. V jeho pohledu bylo něco temného, něco, z čeho mi naskakovala husí kůže. Přesně věděl, co dělá.

„Dneska jsi nějaká tichá, Sienno,“ zamumlal, právě tak nahlas, abych to slyšela jen já. „Netěšíš se na svatbu?“

Těžce jsem polkla a nutila svou tvář zůstat neutrální. „Jen prostě nerada nakupuju.“

Vittoriův úšklebek se rozšířil. Přistoupil blíž, rukou mi zavadil o paži – byl to jen lehký dotek, sotva postřehnutelný, ale stačilo to k tomu, aby mi po zádech přeběhl mráz.

„Škoda,“ poznamenal zamyšleně. „Hezká holka jako ty by si měla užívat, když se může vystrojit.“

Trhla jsem rukou pryč, jako by mě jeho dotek spálil. Srdce mi bušilo až v uších, kůže mě svěděla nepříjemným neklidem.

Vittorio se jen tiše zasmál. Potom, jako by se nic nestalo, se otočil zpět ke Camille, která se stále točila před zrcadlem, naprosto nevšímavá k tomu, co se děje.

Potřebovala jsem odsud vypadnout.

„Jdu se nadýchat vzduchu,“ zamumlala jsem a nečekala na odpověď, než jsem zamířila rovnou ke dveřím.

Studený vzduch mě zasáhl jako vlna a já se zhluboka nadechla, snažíc se uklidnit svůj splašený tep. Ulice byla rušná, auta projížděla kolem, lidé si povídali, smáli se a věnovali se svým běžným životům. Přála jsem si být jedním z nich.

Pak – PRÁSK.

Narazila jsem přímo do něčeho pevného.

Nebo přesněji řečeno, do někoho.

Dvojice silných rukou mě chytila za paže dřív, než jsem stačila zavrávorat zpět. Zadrhl se mi dech v hrdle.

Byl… vysoký. Jakože šíleně vysoký. Nejméně metr devadesát, s širokými rameny a v obleku, který vypadal, jako by byl ušitý přímo pro něj. Černé vlasy měl mírně rozcuchané, jako by si jimi právě projel prsty, ale přesto vypadaly dokonale. Ale byly to jeho oči, co mě přikovalo k místu.

Hluboké, pronikavé oříškové oči. Takový odstín modré, u kterého máte pocit, že vidí přímo skrze vás. Bylo v nich něco hravého, jako by ho pobavilo něco, o čem jsem nevěděla.

Rty se mu zvlnily do líného, křivého úsměvu. „Jsi v pořádku, konteso?“

Konteso?

Do tváří mi vhrnula horkost. Snažila jsem se něco říct, ale mozek mi úplně vypověděl službu. Nezmnoho jsem se na víc než jen na civění.

Nízkým hlasem se zasmál a ten zvuk mi po páteři vyslal zvláštní, mravenčivý pocit. Pak se jen mírně naklonil, jeho dech byl teplý na mé kůži.

„Budeš na mě dál takhle zírat,“ zamumlal, „nebo to mám brát jako poklonu?“

Žaludek se mi obrátil vzhůru nohama.

Prudce jsem zavřela pusu a ustoupila tak rychle, že jsem málem zakopla o vlastní nohy. Jeho úšklebek se prohloubil, oči se mu zaleskly, jako by si to náramně užíval.

Odkašlal si. „No, i když je to zábava, asi bych se měl představit.“

Zamrkala jsem. Správně. Normální lidé se představují.

„Já – eh –“ marně jsem hledala slova, tváře mi pořád hořely.

Jeho úšklebek se ještě víc rozšířil. „Lorenzo,“ řekl hladce. „A ty jsi?“

Váhala jsem. Bylo na něm něco… jiného. Jako by byl ten typ člověka, který by mi mohl obrátit svět naruby, aniž by se o to vůbec snažil.

„…Sienna,“ zamumlala jsem nakonec.

Lorenzovy oči mírně potemněly a jeho úšklebek se změnil v něco nečitelného. Podíval se na mě, jako by mu mé jméno bylo povědomé.

Než jsem se stala stačila zeptat proč, dveře butiku se za mnou rozletěly.

Když jsem se na Lorenza podívala znovu, jeho výraz se změnil. Pobavení tam stále bylo, ale teď se mu v očích objevilo ještě něco jiného. Zvědavost. Zájem.

Jako by právě našel něco – někoho – kdo stojí za pozornost.

Z hrudi se mu vydral tichý smích, hladký jako hedvábí.

Žaludek se mi sevřel. Prudce jsem zavřela pusu a rychle udělala krok zpět.

Ušklíbl se, pak si odkašlal a ten zvuk mě vytrhl z tranzu.

Zamrkala jsem a realita do mě znovu udeřila v plné síle, jakmile jsem zaslechla Vittoriův skřípavý hlas. Srdce mi stále bušilo, kůže mě pořád brněla tam, kde se mě dotkly jeho prsty.

Kdo sakra byl tenhle chlap?

A proč jsem měla pocit, jako by se pode mnou právě pohnula země?