Pohled Sienny

Ranní vzduch byl svěží, když jsem vyšla ven; město kolem mě tiše hučelo. Ve vzduchu visela vůně čerstvého deště, která se mísila se vzdáleným aroma kávy od nedalekého pouličního prodejce. Přitáhla jsem si bundu těsněji k tělu, můj dech byl v mrazivém ranním vzduchu vidět. Navzdory chladu byla moje mysl neklidná, zapletená do myšlenek, kterých jsem se nemohla zbavit.

Lorenzo Marchesi.

Nevěděla jsem, proč na něj pořád musím myslet. Možná to bylo tím, jak vystupoval, tou nenucenou sebedůvěrou nebo tím znepokojivým úšklebkem, kvůli kterému bylo nemožné poznat, co si doopravdy myslí. Nebo možná tím, že se objevil odnikud a tvrdil, že je můj nevlastní strýc, jako by měl plné právo se mi vplést do života.

Zavrtěla jsem hlavou a zahnala myšlenky, když jsem se blížila ke své klinice. Malá budova stála v klidnější části města; byla útočištěm pro zvířata a v mnoha ohledech i pro mě. Ve chvíli, kdy jsem vstoupila dovnitř, mě zaplavilo známé teplo. Vůně dezinfekce a srsti byla zvláštním způsobem uklidňující, v ostrém kontrastu k bouři v mé hlavě.

„Dobré ráno, doktorko Sienno!“ pozdravila mě vesele Sloane, moje asistentka, zpoza recepčního pultu a v hnědých očích jí hrálo pobavení.

„Vypadáš unaveně. Nějaký noční večírek, na který jsem nebyla pozvaná?“ dobírala si mě se spikleneckým úsměvem a zkříženýma rukama.

Ušklíbla jsem se. „Pokud večírkem myslíš to, že jsem ležela a zírala do stropu a přemýšlela o lidech, o kterých bych přemýšlet neměla, pak ano, byla to divoká noc.“

Sloane se rozesmála a zavrtěla hlavou. „To zní tajemně. Ty vždycky nad vším moc hloubáš, Sienno. Měla by sis občas dát pauzu.“

„Kéž bych mohla,“ zamumlala jsem si pod fousy, než jsem si oblékla bílý plášť. „Co máme dneska v plánu?“

„Klasika. Pár prohlídek, nějaké očkování a zlatý retrívr pana Daltona potřebuje další kolo terapie s tlapkou.“

Kývla jsem a cítila, jak ranní stres mírně opadá. Práce mě vždycky dokázala udržet nohama na zemi. Zvířata nesoudila, nehrála psychologické hry – byla to prostě čistá, prostá stvoření, která potřebovala péči a lásku.

Když jsem vešla do zadní místnosti zkontrolovat pár pacientů, kteří tu zůstali přes noc, zazvonil zvonek u dveří.

Sloane vyhlédla přes pult a zamrkala. „Ehm… Sienno?“

Otočila jsem se, abych zjistila, co ji tak vyvedlo z míry, a zadrhl se mi dech.

U vchodu, rámován ranním světlem, stál Lorenzo Marchesi. Nebyl sám.

Po obou stranách ho doprovázeli tři mohutní dobrmani, jejichž lesklá černá srst se v záři zářivek jen blýskala. Stáli klidně, v pozoru, oči měli bystré a ostražité, vyzařující stejnou tichou autoritu jako jejich majitel. Lorenzo držel jejich vodítka s naprostou lehkostí, jako by nic nevážila.

Žaludek se mi sevřel, i když jsem si nebyla jistá, zda nepokojem, nebo něčím jiným.

„Doktorko Sienno,“ pozdravil Lorenzo; jeho hlas byl hladký jako hedvábí, ale s ostřím, ze kterého mě mrazilo.

„Říkal jsem si, že se zastavím na prohlídku.“

Založila jsem si ruce na prsou a povytáhla obočí. „Jsou vaši psi nemocní?“

Ušklíbl se. „Ne. Ale nikdy neškodí se ujistit, že jsou v perfektní kondici.“

Jeho pohled po mně sklouzl, hodnotící a nečitelný. Nebyla to jen jeho přítomnost, co mě vyvádělo z míry – byl to způsob, jakým se na mě díval, jako by se snažil rozplést něco pod povrchem.

Sloane si odkašlala a prolomila napětí. „Já, ehm, jdu zkontrolovat knihu objednávek,“ zamumlala, než zmizela v zadní místnosti a nechala mě s ním o samotě.

Povzdychla jsem si a ukázala k vyšetřovně. „Tudy.“

Lorenzo mě následoval, dobrmani se pohybovali v dokonalém souladu s ním. Bylo až zneklidňující, jak byli disciplinovaní – jako vycvičení vojáci.

Uvnitř jsem ho gestem vyzvala, aby vysadil prvního psa na vyšetřovací stůl. Lorenzo tak učinil bez váhání a tichým povelem položil psovi ruku na hlavu. Dobrman poslechl a vyskočil nahoru s grácií, která popírala jeho velikost.

Soustředila jsem se na práci a zahnala nepříjemné pocity. Zatímco jsem psovi kontrolovala tlukot srdce, svaly a srst, Lorenzo se opíral o pult a s líným zájmem mě pozoroval.

„Jste v tom dobrá,“ zamumlal.

Ušklíbla jsem se. „Je to moje práce.“

„Přesto. Ne každý má tak jistou ruku v blízkosti tvorů, jako jsou oni.“ Ukázal na další dva dobrmany, kteří trpělivě seděli a nespouštěli ze mě své jantarové oči.

Zaváhala jsem, než jsem se mu podívala do očí. „Vyrůstala jsem mezi zvířaty. Dávají mi smysl.“

Lorenzo mírně naklonil hlavu a jeho úšklebek vystřídalo něco hloubavějšího. „Proto jste si vybrala tohle?“

Zamračila jsem se. „Proč na tom záleží?“

„Jen mě to zajímá.“

Vydechla jsem a přešla k dalšímu psovi. „Zvířata nepředstírají, že jsou něčím, čím nejsou. Nelžou, nemanipulují ani se neschovávají za masky. Prostě… jsou. A buď vám věří, nebo ne.“

Lorenzo se na okamžik odmlčel, než zamumlal: „To musí být příjemné.“

Zarazila jsem se a pohlédla na něj. V jeho výrazu se něco mihlo – něco skoro vzdáleného, jako by tomu, co jsem řekla, rozuměl mnohem víc, než byl ochoten přiznat.

Než jsem o tom stačila začít příliš přemýšlet, dokončila jsem vyšetření a odstoupila. „Všichni jsou zdraví. Žádné obavy.“

Lorenzo přikývl, sáhl do kapsy a vytáhl koženou peněženku. „Kolik platím?“

Zaváhala jsem, pak jsem zavrtěla hlavou. „To je na účet podniku.“

Povytáhl obočí. „Štědré.“

„Jen vám nechci být nic dlužná.“

Tiše se zasmál a schoval peněženku. „Férové.“

Posbíral vodítka a chystal se k odchodu, ale u dveří se zastavil. Otočil se a zkoumavě si mě prohlížel; jeho výraz byl nečitelný.

„Dávej si pozor na to, co tě zajímá, Sienno.“

Žaludek se mi sevřel. „Prosím?“

Znovu se ušklíbl, ale tentokrát v tom bylo něco víc – něco, co vypadalo skoro jako varování.

„Uvidíme se.“

Potom bez dalšího slova odešel a dobrmani se pohybovali v dokonalé harmonii vedle něj.

Zůstala jsem tam stát jako přimrazená, srdce mi bušilo do žeber.

Co to sakra mělo znamenat?

A proč jsem měla pocit, že Lorenzo Marchesi je mnohem nebezpečnější, než jsem si uvědomovala?