Pohled Sienny
Den před Eleninou svatbou nebyl ničím jiným než čirou noční můrou. Dům bzučel chaosem – lidé neustále vcházeli a vycházeli, hlasy se překrývaly a instrukce létaly vzduchem jako konfety. A přímo uprostřed toho všeho jsem byla já – běhala jsem a zařizovala pochůzky, jako by na tom závisel můj život. Moje matka na mě podle očekávání hodila veškerou práci, zatímco Camilla si mohla v klidu sedět a nedělat absolutně nic.
Právě jsem se vrátila od cateringu s objednávkou jídla, když se ozval matčin hlas. „Sienno, dojeď ke květinářce pro svatební kytici. Objednávka už by měla být hotová.“
Otřela jsem si pot z čela a sotva popadala dech. „Právě jsem se vrátila. Možná by mohla Camilla—
„Chceš mi zničit můj velký den?“ vyštěkla matka dřív, než jsem stihla doříknout větu. „To nejmenší, co můžeš udělat, je pomoct.“
Zatnula jsem čelist a spolkla odseknutí, které mě pálilo na jazyku. Nemělo smysl se hádat – odpověď jsem už znala. Camilla nemusela nikdy ani hnout prstem a ode mě se vždycky očekávalo, že zastanu veškerou dřinu.
Drapla jsem klíčky od auta a vypochodovala ven, přičemž jsem za sebou práskla dveřmi.
„Sienno! Dávej pozor!“ zařval Vittorio zevnitř.
Pro sebe jsem se ušklíbla – malé vítězství v jinak mizerném dni.
---
Nasedla jsem do své staré Toyoty Camry, sevřela volant a zhluboka se nadechla. Nebylo to nic moc, ale bylo to moje – první věc, kterou jsem si kdy koupila za vlastní peníze poté, co jsem měsíce šetřila. Mezitím Camilla dostala k narozeninám zbrusu nový Mercedes, přestože neměla ani řidičák. Z té nespravedlnosti mi pořád vřela krev v žilách.
Vytáhla jsem telefon a vytočila Giu. Zvedla to na druhé zazvonění, hlas měla lehký a veselý. „Co se děje, zlato?“
„Prosím tě, řekni mi, že máš volno,“ vzdychla jsem si. „Pojeď se mnou ke květinářce, než se zblázním.“
Gia se zasmála. „Jasně že pojedu. Udělám cokoli, abych tě zachránila z povinností svatebního otroka. Vyzvedni mě za deset minut.“
„Jsi nejlepší,“ řekla jsem a hned jsem se cítila o něco lehčeji.
---
Když jsem dorazila ke Gii, už čekala venku. Vklouzla na sedadlo spolujezdce a s úsměvem se připoutala.
Gia v sobě měla vždycky takovou tu přirozenou záři. Její karamelově hnědá pleť se leskla, pravděpodobně díky kokosovému oleji, na který nedala dopustit. Husté afro krásně rámovalo její obličej a piercing v nose dodával jejím jinak jemným a vřelým rysům trochu dravosti. Na sobě měla džínovou sukni a háčkovaný svetr – nejspíš si ho sama vyrobila.
„Vypadáš úžasně, jako vždycky,“ řekla jsem, když jsem vyjížděla od obrubníku.
Gia si teatrálně načechrala vlasy. „Já vím, miláčku. Ale to uznání mi dělá dobře.“
Obě jsme se zasmály a napětí v mé hrudi trochu polevilo.
---
Zatímco jsme jely, Gia se zamračila nad písničkou, která hrála z reproduktorů. „Sienno, co je to za pomalou, depresivní hudbu? Jsi v pohodě?“
Zamrkala jsem a teprve teď si uvědomila, že jsem tu písničku ani nevnímala. Moje mysl byla příliš zaměstnána něčím – nebo spíš někým jiným.
Lorenzem.
Byly to dva týdny, co jsem ho viděla naposledy, a z nějakého důvodu jsem na něj nemohla přestat myslet. Na to, jak se na mě díval, jak mi z jeho hlasu naskakovala husí kůže, na to tajemno, které ho obklopovalo. Bylo to frustrující. Sotva jsem ho znala, a přesto mi chyběl.
„Země volá Siennu?“ zamávala mi Gia rukou před obličejem.
„Cože?“
„Věděla jsem to. Myslela jsi na chlapa.“ Oči jí šibalsky zajiskřily. „Kdo je to?“
„Nikdo důležitý,“ zamumlala jsem.
Zvedla obočí. „Jasně. Proto vypadáš, jako by ses chystala napsat tragickou milostnou báseň.“
Protočila jsem panenky, ale než jsem stihla cokoli říct, natáhla se a přepnula písničku. Z reproduktorů se vyvalilo Die With a Smile od Bruna Marse a Lady Gaga.
„Mnohem lepší,“ prohlásila. „A teď zpívej se mnou.“
Smála jsem se, když teatrálně vyřvávala text, a brzy jsem se k ní přidala. Zpívaly jsme z plných plic a bylo nám jedno, že na nás lidé na ulici zírají. Gia ze mě vždycky vytáhla tuhle bezstarostnou stránku a za to jsem ji milovala.
---
Jakmile jsme vstoupily do květinářství, uvítala nás vůně čerstvých květin. Řady barevných květů lemovaly obchod a naplňovaly prostor jemnými, sladkými vůněmi.
S Giou jsme se procházely kolem a prohlížely si různé kytice. Zvedla jsem svazek růží a přivoněla k nim.
„Dobře, ale proč tahle voní jako samo nebe?“ zamumlala jsem.
„Asi proto, že je to jediná dobrá věc, co se dneska děje,“ zavtipkovala Gia.
Uchechtla jsem se a kytici položila zpátky.
Zvonek nad dveřmi zacinkal, jak do obchodu vstoupili další lidé. Sotva jsem si jich všimla – příliš jsem se soustředila na výběr těch správných květin – dokud do mě Gia nešťouchla a nezašeptala: „Ty kráso, ti jsou k sežrání.“
Zvědavě jsem se otočila.
A pak jsem ztuhla.
Lorenzo.
Srdce mi prudce narazilo do žeber, když se naše pohledy střetly. Jako by se vzduch kolem změnil a zhoustl něčím, co jsem nedokázala pojmenovat. Po zádech mi přeběhl mráz, ale nebylo to jen tím, že tu byl. Ne – bylo to proto, že přímo vedle něj stál někdo, kdo vypadal úplně stejně jako on.
Žaludek se mi sevřel.
Jeho dvojče.
Lorenzovy oči mírně potemněly a rty se mu zvlnily do nečitelného výrazu.
Polkla jsem a nedokázala odvrátit zrak.
Gia se ke mně naklonila a zašeptala: „Sienno, zíráš.“
Sotva jsem ji slyšela. Dokázala jsem se soustředit jen na Lorenza – a na muže vedle něj, který měl stejně ostře řezanou čelist, stejné pronikavé oči, s jediným rozdílem v podobě jizvy na obočí, a stejné vyzařování, díky kterému se svět kolem nich zdál menší.
Jaká byla šance, že ho zase potkám?