Emiliův pohled

Nespal jsem.

Seděl jsem v křesle u zdi, boty stále na nohou, zbraň opřenou o nohu, oči upřené na zavřené dveře přes chodbu. Sienniny dveře. Sledoval jsem je hodiny, naslouchal každému drobnému zvuku uvnitř Pevnosti, každému kroku venku, každému nádechu ticha mezi tím.

Pak jsem to uslyšel.

Tlumený pohyb. Šustění látky. Zvuk tak tichý, že by mohl znamenat cokoli.

Znamenal všechno.

Byl