Z bezvědomí mě vytrhly zvýšené hlasy. Ostré zářivky v místnosti, která vypadala jako školní ošetřovna, mě bodaly do očí, když jsem se snažila zorientovat.

„Moje dcera omdlela při tělocviku a udeřila se do hlavy! To si myslíte, že přijmu tuhle ubohou omluvu jako kompenzaci?“ Žena s levným blond melírem a příliš silným líčením mávala kusem papíru před obličejem unaveně vyhlížející ženy v lékařském plášti.

„Paní Carmichaelová, jak už jsem vysvětlila, Rowan utrpěla pokles cukru v krvi. Její prohlídka ukázala, že za celý den skoro nic nejedla. Škola splnila všechny bezpečnostní protokoly –“

„Netahejte na mě tyhle byrokratické kecy! Vy lidé jste zodpovědní za –“

„Vy obě, držte hubu!“ Ta slova opustila má ústa dřív, než jsem stačila zpracovat, co se děje.

Obě ženy se ke mně šokovaně otočily. Stejně mě překvapil ten neznámý hlas, který vyšel z mého hrdla. Podívala jsem se dolů a uviděla silné paže, které jsem nepoznávala.

*Co se to sakra děje?*

Televize připevněná v rohu místnosti náhle upoutala mou pozornost.

„Mimořádné zprávy: Mohutná exploze zničila dnes ráno kolem 7:10 soukromý ostrov v Karibiku. Neobydlený ostrov, který údajně vlastnila anonymní evropská investiční skupina, byl podle všeho zcela vymazán z mapy. Pobřežní stráž nehlásí žádné přeživší...“

Zasáhla mě smršť vzpomínek. Zařízení. Výbuchy. Moje smrt.

A přesto jsem tu byla, zjevně živá, ale v cizím těle.

Jako tsunami tříštící se o pobřeží zaplavily mé vědomí cizí vzpomínky. Školní chodby. Posměšný smích. Křehký chlapec s kulháním. Malá, spoře osvětlená ložnice.

*Rowan Carmichaelová*. To jméno vyplulo z nánosu vzpomínek.

Ve spáncích mi vystřelila bolest, jak se v mém mozku střetly dvě sady životních zkušeností. Přitiskla jsem si ruce k hlavě a pevně zavřela oči.

„Všichni ven,“ přikázala jsem skrze zaťaté zuby. „Hned.“

„Rowan, musím tě zkontrolovat –“ začala sestra.

„VEN!“ zavrčela jsem s takovou silou, že obě ženy ucouvly ke dveřím.

Blondýna – Brenda Carmichaelová, má zjevná matka v tomto životě – na mě vrhla nenávistný pohled. „O tomhle chování si promluvíme, až přijdeš domů,“ vyštěkla, než vyrazila ven.

Jakmile jsem osaměla, dopotácela jsem se do malé koupelny přiléhající k ošetřovně. Zapřela jsem se o umyvadlo a vzhlédla.

Tvář v zrcadle nebyla moje. Kulaté tváře, dvojitá brada, myšině hnědé vlasy stažené do neupraveného culíku. Ale ty oči – byly ostré, vypočítavé. Mé oči, nějakým způsobem, v této neznámé tváři.

Prohlédla jsem si odraz pozorněji. Rysy nebyly špatné – vlastně docela jemné a souměrné pod tou váhou navíc. Obličejový tuk nedokázal úplně skrýt to, co se zdálo být slušnou kostrou.

„Rowan Carmichaelová,“ zašeptala jsem a zkoušela to jméno na jazyku. „Lepší než Echo, hádám. Aspoň to zní jako normální člověk.“

Opláchla jsem si obličej studenou vodou a nutila se logicky uvažovat. Nějakým způsobem jsem já – Echo, nejvražednější zabiják na světě – přežila zkázu ostrova tím, že jsem se převtělila do těla této teenagerky.

Jemné zaklepání přerušilo mé úvahy. Sestra vystrčila hlavu dovnitř. „Rowan? Je ti lépe? Hladina cukru v krvi se stabilizuje.“

„Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem a překvapilo mě, jak přirozeně jsem na to jméno zareagovala. „Jen jsem potřebovala být chvíli sama.“

---

„Ztratila jsem tu už dost času,“ prohlásila Brenda Carmichaelová, když jsme vycházely ze školní budovy. Dramaticky se podívala na hodinky. „Musím se vrátit na šichtu do továrny.“

Nic jsem neříkala a tu ženu si prohlížela. Tvrdé vrásky kolem úst, levné oblečení, které se až příliš snažilo vypadat draze, zahořklý postoj ramen – páchla resentimentem.

Zahrabala v kabelce a vytáhla pár zmačkaných dolarových bankovek a několik zabalených bonbonů. „Tady máš. Jeď domů autobusem.“ Vrazila mi je do ruky, aniž by se mi podívala do očí. „Sněz to, jestli se ti zase udělá slabo. Nemůžu si dovolit další den volna v práci kvůli tobě.“

Beze slova jsem dary přijala a sledovala, jak spěchá k rezavému sedanu na parkovišti. Je to máma Rowan, teď moje máma: Brenda Carmichaelová, dělnice u pásu, věčně naštvaná na svět za své postavení v životě a vybíjející si to na své nejstarší dceři.

Bonbony jsem strčila do kapsy, ale zírala jsem na zmačkané bankovky v dlani. Tři dolary by nepokryly ani plné jízdné do naší čtvrti.

Strčila jsem peníze do kapsy a vyrazila pěšky. Podle vzpomínek, které se mi teď usazovaly v hlavě, byl domov v chudinské čtvrti vzdálené asi dvě míle. Ten pohyb mi aspoň poskytne čas si všechno promyslet.

Byla jsem skoro doma, když jsem si všimla autobusu zastavujícího na nedaleké zastávce. Mezi několika vystupujícími pasažéry byl štíhlý chlapec s výrazným kulháním. Něco ve mně ho okamžitě poznalo: Corbin Carmichael. Můj bratr, nejspíš.

Všiml si mě, když si upravoval batoh, a za drátěnými obroučkami brýlí se mu mírně rozšířily oči. Bez jediného slova sáhl do batohu, vytáhl energetický nápoj a podal mi ho, když jsem k němu došla.

Nápoj jsem si vzala a naše prsty se na moment dotkly. „Díky,“ řekla jsem.

Jednou přikývl, pak se otočil a pokračoval svou kulhavou chůzí k domovu.

---

Byt Carmichaelových byl v zanedbaném komplexu na okraji Silvertonu. Zamířila jsem přímo tam, kde jsem věděla, že je pokoj Rowan – malý prostor s jednolůžkem.

Mé nové tělo se cítilo vyčerpané. Mentální nápor integrace smrtících dovedností a vzpomínek Echo s všední existencí Rowan si vybíral svou daň. Zhroutila jsem se na postel a okamžitě upadla do hlubokého spánku.

O několik hodin později mě probudilo agresivní bušení na dveře.

„Hej, tlusťoško! Vstávej!“ Dveřmi pronikl pronikavý dívčí hlas. „Máma říká, že máš dneska udělat večeři! Vykopej ten svůj línej zadek ven!“

Posadila jsem se, okamžitě ve střehu. Chloe Carmichaelová – patnáctiletá sestra Rowan a její neustálá trýznitelka, podle vzpomínek, které se mi teď usazovaly v hlavě.

„Vím, že tam jsi! Jestli budu muset jíst další večeři z mikrovlnky, protože seš moc zaneprázdněná cpaním se sladkostma, tak přísahám, že –“

Rozrazila jsem dveře a zpražila vyděšenou dívku pohledem. Chloe byla vším, čím Rowan nebyla – štíhlá, konvenčně hezká a naprosto zlomyslná.

„Problém?“ zeptala jsem se potichu.

Chloe zamrkala, zjevně vyvedená z míry něčím v mém vystupování. Rowan, kterou znala, by svěsila ramena, odvrátila zrak a zamumlala pokorné „promiň“, než by se odšourala do kuchyně. Místo toho stála tváří v tvář někomu, kdo bez mrknutí oka zlikvidoval muže dvakrát větší než ona.

„M-máma řekla, že máš vařit,“ vykoktala a podvědomě ustoupila o krok dozadu.

Prohlížela jsem si ji a vyvolávala vzpomínky Rowan na každodenní trápení z rukou této dívky. Mladá, ale s krutostí, která přesahovala běžnou pubertální zlomyslnost.

*Věkem malá, ale v odpornosti velká. Tahle rozhodně potřebuje lekci respektu.*