~Cassidy~

„To tu je... páni,“ zamumlala jsem, když jsme vešly do domu. Měl okna od podlahy až ke stropu, krb a... no, bylo to dokonalé.

Ale něco mi na tom nesedělo.

„Takže... jak jsi o tomhle místě věděla?“ zeptala jsem se Rosalind, která se usadila na pohovce, zatímco já jsem přešla k oknu a hleděla dolů na výhled na Španělsko.

„No, tohle je jedna ze Sterlingových nemovitostí,“ ušklíbla se. Přikývla jsem a pak jsem se zarazila.

Sevřel se mi žaludek. Cože?

„On neví, že jsme tady. Mám náhradní klíče od budovy. Chci říct, proč se ptát, když můžu prostě vejít?“ řekla Rosalind a věnovala mi letmý pohled s mírným úsměvem na tváři.

„Tohle je Sterlingův dům?“ zeptala jsem se pomalu. Úplně se ke mně otočila a povytáhla obočí.

„Jo, je jeho.“ Její hlas byl tichý. „Co je?“

Promnula jsem si kořen nosu a zaplavila mě vlna nedůvěry. Co to doprdele je?

„Nemůžu uvěřit, že jsi mě vzala zrovna do Sterlingova domu,“ zamumlala jsem. Proboha, ona ví, jaký její bratr byl, a přesto mě klidně vzala k němu domů?

Rosalind se napřímila a úsměv jí zmizel. „Přesně proto jsem řekla, že nemá ani tušení, že tu jsme. Cass, ta tvoje válka s mým bratrem už začíná být vážně směšná.“

„Aha, vážně? Tobě to přijde směšné?“ vyjela jsem a zkřížila si ruce na prsou. „Zapomněla jsi na tu dobu, kdy jsme obě skončily v base, on tě vykoupil a mě tam nechal shnít?“

Rosalind otevřela ústa, aby něco řekla, ale já jsem ji přerušila. „Nebo na to, jak jsme vrazily na jeho večírek a hádej, kdo za to mohl? Já! Označil mě za špatný vliv a řekl mi, ať tě přestanu zatahovat do ‚špatností‘. Chová se, jako bych v tvém životě byla ten padouch.“ Zatnula jsem zuby.

„Cass...“ začala Rosalind.

„A teď mě vezmeš do jeho domu? Vážně si myslíš, že za tohle taky nebudu moct já?“ zeptala jsem se. Kdybych to věděla, nešla bych s ní.

No, možná by mi to stejně nedalo. Chci říct, kdo by odmítl výlet do Španělska? Ale zarezervovaly bychom si hotel.

Ne tady. Ne tohle.

Rosalind vstala, obešla pohovku a vykročila ke mně.

„Udělala jsem chybu a moc mě to mrzí. Nepřemýšlela jsem. Jen jsem chtěla, abychom si užily náš holčičí výlet, a tenhle dům je... no, je dokonalý.“ Rozmáchla se rukou po domě, ale já jsem mu věnovala sotva jeden pohled. „Měla jsem si o tom s tebou promluvit. Máš pravdu.“

Povzdychla jsem si.

„Co dál?“ zeptala jsem se a jí poklesla ramena.

„No, pořád bychom tu mohly zůstat. On neví, že tu jsme. Takže...“ nervózně si pohrávala s prsty.

„Můžeme klidně odejít, jestli chceš,“ dodala.

„Jestli neví, že tu jsme, tak bychom zůstat mohly,“ zamumlala jsem. Přece by se jen tak neobjevil ve Španělsku, ne?

Rosalind se zazubila a v její tváři jsem viděla úlevu.

„Nebudeme tu teď přece sedět celý den, nebo jo?“ zeptala se a v očích jí zajiskřilo. Stiskla jsem rty.

„Prosím, řekni mi, že se půjdeme podívat na Barcelonu,“ dodala, popadla mě za ruku a až příliš rychle zakývala hlavou.

„Jasně! Půjdeme,“ zamumlala jsem, zatímco jsme vlekly kufry do pokoje, kde jsme měly spát.

Navzdory všemu, co Rosalind řekla, jsem se pořád cítila trochu nesvá. Vědomí, že dům patří Sterlingovi, mi prostě nešlo přes pysky.

A sakra, věděla jsem, že se dřív nebo později něco podělá. Kdykoliv šlo o toho chlapa, vždycky se něco podělalo.

Poté, co jsme se trochu osvěžily, jsme se rozhodly prozkoumat okolí. Aspoň bychom se měly seznámit s blízkým sousedstvím, když tu budeme měsíc.

„Zítra se půjdeme podívat na věž, jo?“ zeptala se Rosalind, když jsme se vracely po obchůzce pár bloků.

Jen jsem krátce přikývla.

Rosalind si povzdychla a zaklonila hlavu, nechala si tvář omývat chladným večerním vánkem, zavřela oči a na rtech jí hrál lehký úsměv.

„Je fajn dýchat čerstvý vzduch mimo New York,“ vzdychla. Podívala jsem se na ni, udělala totéž, zvedla hlavu a zahleděla se na tmavou oblohu.

Rosalind náhle otevřela oči a upřeně se na mě podívala. Viděla jsem v nich ten rošťácký záblesk.

„Kdo bude u domu první, tomu ta druhá zaplatí manikúru v tom nejluxusnějším salonu ve městě!“ vyhrkla, a než jsem stihla zpracovat, co řekla, vyrazila vpřed.

Utekl mi smích a rozběhla jsem se za ní. Ale páni, ta holka byla zatraceně rychlá.

Kdo ví? Možná si tenhle výlet nakonec přece jen užiju.

Zavrávoraly jsme na pozemek a Rosalind rozrazila dveře a vešla dovnitř.

Následovala jsem ji, ale ona se tak náhle zastavila, že jsem do ní narazila.

„Co je?“ zašeptala jsem, když jí z obličeje vyprchala barva.

Zůstala zticha a já jsem jí nahlédla přes rameno dovnitř.

A byl tam. V obývacím pokoji, kroužil sklenicí s něčím tmavým. Možná whisky.

Jeho oči byly chladné a výraz nečitelný, když dopil zbytek nápoje a práskl sklenicí o stůl.

Divila jsem se, že se neroztříštila. Rosalind se lehce otřásla, zatímco mně se na tváři usadilo mračení.

Sterling.

Ďábel dorazil.