~Cassidy~

Všude bylo ticho. Nikdo neřekl ani slovo, jen jsme na sebe zírali. Minutu, možná dvě?

Ale to nijak nezměnilo Sterlingův tvrdý výraz. Jeho oči jen těkaly mezi námi.

Jak to, že je tady? Jak vůbec věděl, že tu jsme? Rosalind trvala na tom, že nemá ani páru – dokonce mu to ani neřekla.

„Rosalind...“ Jeho hlas byl hluboký a chladný, přesně takový, jaký byl vždycky. Nebyl to člověk, co by toho moc namluvil, ale když už promluvil, mělo to svou váhu. „Laskavě mi vysvětli, co děláš v ‚mém‘ domě bez mého svolení?“

Rosalind mlčela. Kdybych ji neznala tak dobře, možná bych věřila, že ten muž před námi není její bratr. Sedm let nebyl tak velký rozdíl, ale Sterling se tvářil, jako by to byla bůhvíjaká věc.

On dělal ze všeho bůhvíjakou věc.

Jeho pohled se přesunul na mě a já jsem se v duchu připravila na to, co jsem věděla, že přijde.

„A ty,“ zamumlal a jeho tón ještě o něco víc ochladl. Prakticky jsem cítila jeho podráždění. „Pořád se mi věšíš na sestru, jak vidím.“

„Dobře. Než si to celé špatně vyložíš, neměla jsem ani tušení, že je to tvůj dům,“ řekla jsem tichým hlasem a dloubla Rosalind loktem.

Tohle nebyla chvíle, kdy by měla sakra mlčet.

„Ani tušení?“ přerušil mě a vstal. A sakra, ten chlap byl z těch vyšších.

Jeho výška dokázala být občas dost skličující.

„Chceš, abych věřil, že tohle nebyl tvůj nápad?“ zeptal se a já jsem stiskla rty.

A už je to tady.

Hluboce jsem se nadechla a ignorovala vztek, který se ve mně už začínal hromadit.

„Jak jsem řekla, neměla jsem tušení, že tenhle dům patří tobě, dokud jsme tu nebyly,“ zamumlala jsem.

A Rosalind pořád mlčela.

„A čí to byl nápad?“ zeptal se a nespouštěl ze mě oči.

„Možná, kdybys nebyl takový kontrolující parchant, tvoje sestra by ti řekla, že hodláme použít tvůj dům,“ vyštěkla jsem.

Dobře. Jestli Rosalind nehodlala mluvit, já nebudu mlčet a nenechám si svalit vinu za něco, o čem jsem nic nevěděla.

Rosalindiny oči těkaly ode mě k bratrovi. Měla z něj hrůzu.

Sterling ke mně udělal krok a jeho oči ještě víc ztmavly. Rosalind zvedla ruku a stoupla si přede mě.

„Sterlingu, přestaň – prosím,“ řekla tiše. „Má pravdu. Byl to můj nápad. Nevylívej si to na ní.“

Udělala k němu krok, zatímco já jsem o jeden ustoupila.

„Vždycky jsi byla jenom potíž, Cassidy. Od první chvíle, co jsem tě viděl, jsem věděl, že s tebou budou potíže,“ v jeho hlase byl cítit chlad.

Zatnula jsem pěsti a potlačovala nutkání se do něj pořádně pustit. Koneckonců jsem byla v jeho domě.

„Víš co?“ řekla jsem po chvíli, udělala jsem krok vpřed a upřeně se mu zadívala do očí.

„Jdi. Do. Prdele.“ Zvedla jsem prostředníček, vrazila mu ho před obličej a pak jsem odkráčela směrem k pokoji, kde jsme měly tašky.

V žádném případě jsem nenechala Sterlinga zničit jedinou dovolenou, kterou jsem za poslední rok měla. Hodlala jsem si svůj výlet užít – i bez jeho zatraceného, nesnesitelně pohledného obličeje nablízku.

Vyškubla jsem si oblečení ze skříně a rychlými pohyby ho naházela do tašky.

Bylo mi jedno, že je pozdě, najdu si hotel, přespím někde jinde, kdekoliv, jen ne tady.

Z chodby jsem slyšela Rosalindin tlumený křik – konečně se probrala ze šoku, ale mně to už bylo jedno.

„Sterlingu, to se opovaž! Nemůžeš se k ní chovat jako kretén pokaždé, když je poblíž!“

Její hlas se přibližoval, kroky se blížily, zatímco jsem zapínala tašku, připravená k odchodu.

Dveře se rozletěly a byli tam – Sterling tam prostě stál a Rosalind za ním vypadala zoufale.

Jejich pohledy sklouzly k mé sbalené tašce, Rosalindě se zaleskly oči a udělala krok ke mně.

„Cass...“ zašeptala se zlomeným hlasem.

Podívala jsem se na ni a Sterlinga naprosto ignorovala.

„Jen abys věděla,“ řekla jsem klidně, „tvůj bratr je kretén. A jo, ráno ti napíšu svou adresu.“

Vykročila jsem vpřed a čekala, až mi uhnou z cesty.

Sterlingův hlas mě zastavil.

„V tuhle noční hodinu nikam nejdeš,“ řekl – nebyla to prosba, ale rozkaz.

Zírala jsem na něj a doufala, že by ho ty dýky v mých očích mohly probodnout.

Rosalind by to sice bolelo... Ale za ten pokus to stálo.

„Ne,“ řekla jsem podrážděně. „Ty mi nebudeš diktovat, co mám dělat.“

Čelist mu ztuhla a ve tváři se mu mihl temný stín.

„Zkus to, Cassidy. Uvidíš, jestli tě sem nepřitáhnu zpátky sám. A věř mi, že by se ti to nelíbilo,“ zamumlal a ta hrozba mi nějakým způsobem vyslala vlnu tepla do podbřišku.

Zatraceně.

„Odejdeš ráno,“ pokračoval. „Nenechám tě v amoku odejít, aby tě někde zavraždili. Ne že by se mě to nějak dotklo. A kromě toho...“ Podíval se na Rosalind. „My dva si ještě musíme promluvit.“

S těmi slovy se otočil a opustil pokoj. Ohromeně jsem zamrkala na Rosalind.

„On mi právě vyhrožoval?“ zeptala jsem se.

Rosalind přistoupila a objala mě.

„Promiň, Cass,“ zašeptala a hlas se jí trochu chvěl. „Takhle jsem to nikdy nechtěla. Neměla jsem tě do toho zatahovat.“

S povzdechem jsem ji objala.

„Není to úplně tvoje chyba,“ zamumlala jsem.

I když jsem jejího bratra nenáviděla, nemohla jsem popřít, že je nechutně pohledný.

„Zůstaň aspoň na noc,“ prosila Rosalind. „Prosím.“

Znovu jsem si povzdychla.

„Fajn. Zůstanu,“ zamumlala jsem. Nezůstávala jsem kvůli Sterlingovu skrytému varování nebo tomu zvláštnímu teplu, které ve mně jeho hrozba vyvolala.

Zůstávala jsem, protože mě o to poprosila Rosalind.

Ne kvůli Sterlingovi. Rozhodně ne kvůli němu.