Co bys dělala?

~ Cassidy ~

Jakmile odešel, obrátila jsem oči v sloup a položila hrnek na linku. Rosalind se uchechtla, opřela se o ostrůvek a na rtech jí hrál vědoucí úsměv.

„Někdy umí být nesnesitelný... Ale má srdce ze zlata,“ řekla Rosalind a koutkem oka mě sledovala, jako by mě vyzývala, abych nesouhlasila.

Neřekla jsem nic. Protože jsem s ní nehodlala souhlasit, že Sterling má srdce ze zlata. Ani náhodou. Byla jsem přesvědčená, že on pro začátek žádné srdce ani nemá. Všechno, co jsem u něj kdy viděla, byla jeho chladnost a potřeba kontroly. Jak to mohla nevidět, to jsem netušila.

„Zůstaneš, že jo?“ zeptala se a já jsem na ni pohlédla, zatímco jsem vyplachovala hrnek, voda mi protékala mezi prsty a já se snažila soustředit na něco jiného než na Sterlinga.

Nervózně přešlápla, vycítila tíhu mého mlčení, zatímco jsem na ni zpod řas hleděla.

„Chci říct, do víkendu bude pryč... to jsou jen dva dny,“ dodala až příliš rychle. „Mohly bychom mít celý dům pro sebe,“ rozplývala se a její oči mě tiše prosily, abych zůstala.

Naprázdno jsem polkla, utřela si ruce do ručníku a zvažovala její nabídku. I když jsem chtěla odejít, abych se vyhnula Sterlingově dusivé přítomnosti, představa, že tu budeme jen já a Rosalind, byla lákavá.

„Rosalind, já...“

„Prosím...“ prosila Rosalind, sepjala ruce a nahodila svůj nejlepší psí pohled. Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv, když jí v očích svitla naděje.

„Zůstanu...“ řekla jsem a sledovala, jak se rozzářila úlevou. Její úsměv byl tak upřímný, že mě u srdce píchlo. „Jenom proto, že ten kretén odjíždí,“ dodala jsem a ona zuřivě přikyvovala, jako by ten souhlas zajistil, že nám plány nic nezkazí.

Lehce mě zatahala za vlasy, než odběhla do pokoje a cestou si něco mumlala. Zavrtěla jsem hlavou, vzala její hrnek a opláchla ho. I když jsem ji zbožňovala, Rosalind uměla být impulzivní a žít ve svém vlastním světě, kde všechno vyjde. Já jsem se naopak vždycky připravovala na náraz.

Rosalind pro mě byla jako rodina, a i když se Sterling zdál být odhodlaný vrazit mezi nás klín, vždycky jsme byly to duo, které se ze všeho oklepe a vyjde silnější. Proto jsem zůstala. Kvůli ní. Ne kvůli němu.

O jo, zůstávám. I když byl ten dům nádherný, jeho majitel byl pořád pěknej čurák.

---

Prozkoumaly jsme Madrid a přesně jako v časopisech, byl nádherný. Ale bylo na tom něco úžasného být tam osobně, cítit tu energii města pulzující ve vzduchu, co mi vyráželo dech.

Hodinová věž byla úchvatná, tyčila se nad námi a vysvětlovala, proč se kolem ní španělští obyvatelé vždycky shlukují. Bylo v tom místě určité kouzlo, díky kterému jsem aspoň na chvíli zapomněla na všechno, co mě čekalo zpátky v domě.

Když jsme skončily s obchůzkou Plaza Mayor, královského paláce a parku El Retiro... už se začínalo stmívat.

„Je pět odpoledne,“ zamumlala Rosalind a podívala se na telefon. Stála jsem tam, hleděla do parku, tělo jsem měla zpocené a brnělo mě vyčerpáním, ale v žilách mi pořád kolovalo vzrušení.

„Měly bychom se vrátit,“ řekla jsem si a otřela si čelo, ale když jsem se na ni podívala, Rosalind se šibalsky usmívala.

„Co je?“ zeptala jsem se a zúžila na ni oči. Na tom úšklebku bylo něco divného.

Znovu se podívala na telefon, její nadšení přímo přetékalo, daleko víc než z památek.

„Kovax je poblíž. Požádal mě, abych se s ním sešla,“ řekla s lehkým smíchem, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

Zírala jsem na ni, jako by se zbláznila. „To si děláš srandu, ne?“

Věděla jsem, že Rosalind měla vedlejší úmysl, když vybrala na dovolenou Španělsko. Poslední dva měsíce si psala s tímhle cizincem a já měla neblahé tušení, že tenhle výlet měl míň společného s Madridem a víc s tím, že se s ním konečně setká.

„Je to nebezpečné,“ řekla jsem teď už pevnějším hlasem. Úsměv jí pohasl.

„Není, Cass. Je vlastně vážně přátelský,“ zamumlala, ale já obrátila oči v sloup. Vždycky to jsou ti přátelští, ze kterých se vyklubou psychopati.

„Tak jdu s tebou,“ řekla jsem, sáhla do tašky a vytáhla pepřový sprej a paralyzér.

Pár kolemjdoucích po nás hodilo divný pohled, ale bylo mi to jedno. Lepší být připravená než litovat.

„Cass, tohle není New York. Tohle je Španělsko, jedno z nejbezpečnějších míst na světě,“ podotkla a dívala se na věci v mé ruce. „Nemůžeš jít se mnou. Vidíme se poprvé a já chci udělat dobrý dojem,“ trvala na svém.

„Dobrý dojem, který by mohl vést ke smrti? Ani náhodou,“ vyštěkla jsem a po zádech mi přeběhl mráz, jak se na povrch draly vzpomínky, které jsem vytěsnila.

„Cass...“

„Nechci vypadat jako křen mezi tebou a Kovaxem, ale skoro toho chlapa neznáš,“ řekla jsem a snažila se ji přimět, aby mě pochopila.

„Fajn.“ Odfrkla si a já si oddechla úlevou – dokud mi nevytrhla z ruky pepřový sprej. „Ale i tak půjdu připravená,“ ušklíbla se a schovala si sprej do kabelky.

„Ne. Tohle neuděláš. Vrátíme se domů a naplánujeme to znovu –“

Ale ona se už naklonila, aby mě políbila na tvář. „Bohužel, Cass, ty za mě nerozhoduješ,“ zamumlala, než odkráčela pryč. Zamumlala ‚uvidíme se doma‘... A pak byla pryč.

Nešla jsem za ní. Jen jsem tam stála, dívala se, jak mizí v davu, a uvědomila si, že má pravdu. Nemohla jsem rozhodovat za ni. Byla to dospělá ženská. I když jsem měla strach a obavy, bylo to břemeno, které jsem musela nést já, ne ona.

Přesto mě ten neodbytný pocit hrůzy provázel celou cestu k metru a s každým krokem mi v žaludku těžkl kámen. Nastoupila jsem do autobusu, který mě měl odvézt zpět do Sterlingova domu. Zadala jsem adresu do GPS, abych se neztratila, ale teď jsem si skoro přála, aby se tak stalo.

V areálu bylo děsivé ticho, když jsem dorazila, a litovala jsem, že jsem nezůstala s Rosalind. Být sama, a hlavně tady, se najednou nezdál být tak skvělý nápad.

Otevřela jsem dveře a vešla. Dech se mi zadrhl v hrdle. Sterling byl doma, opíral se o kuchyňský ostrůvek a v ruce měl sklenici s něčím tmavým.

Jeho oči, černé jako noc venku, po mně přejely a pak se podívaly za mě, hledajíce Rosalind.

Ignorovala jsem to zachvění v hrudi, ten hloupý, zrádný puls, který se zrychlil pokaždé, když se na mě podíval, a zamířila jsem do svého pokoje.

„Kde je?“ Jeho hlas prořízl ticho, ostrý a chladný, slova jako čepel klouzající po povrchu.

Mohla jsem předstírat, že ho neslyším, prostě jít do pokoje a zavřít za sebou dveře. Ale byla to jeho sestra. Kdyby se jí něco stalo, musel to vědět.

„Šla se sejít s tím chlapem, se kterým si píše dva měsíce,“ řekla jsem tak suše, jak jsem jen dokázala, aniž bych se na něj obtěžovala podívat.

Jeho oči střelily ke mně a ztmavly.

„Jak to myslíš?“ V jeho hlase teď byl nový tón, ze kterého mě zamrazilo na kůži.

Obrátila jsem oči v sloup, unavená z toho všeho. „Přesně tak, jak jsi slyšel.“

„Šla se sejít s cizincem a ty jsi ji nedokázala zastavit nebo jít s ní?“ Jeho hlas ztvrdl, hněv mu pulzoval těsně pod povrchem a já cítila, jak se přelévá i do mě a probouzí vztek v mé krvi.

Narovnala se a otočila se k němu se suchým, vyzývavým pohledem.

„Rosalind je dospělá žena. Rozhodla se setkat s někým, koho zná dva měsíce. Kdo jsem já, abych ji zastavila?“ vyzvala jsem ho.

Položil sklenici na linku, napřímil se do své plné výšky a vykročil ke mně. Prostoru mezi námi moc nebylo a já věděla, že by ho mohl překonat dvěma kroky, kdyby chtěl.

„Není to žádná dospělá ženská, co se může jen tak v noci toulat městem, které sotva zná,“ zavrčel, jeho hlas byl tichý a vibroval potlačovaným vztekem.

Naklonila jsem hlavu na stranu a na koutku rtů se mi objevil chladný úsměv.

„Když o ni máš takový strach, proč jí nezavoláš?“ řekla jsem lehce a dělala jsem, jako by to napětí, co mezi námi bzučelo, nezapalovalo každý nerv v mém těle.

Než jsem stačila pochopit, co se děje, byl u mě, přitiskl mě k oknu, záda mi narazila na sklo a jeho ruka se mi ovinula kolem hrdla – ne tak silně, aby to bolelo, ale dost na to, aby mi něco vzkázal.

Chřípí se mu chvělo, hněv z něj sálal v vlnách. A přesto pod tím vším vřelo něco jiného, něco temnějšího a nebezpečnějšího. Na krku mi tepal puls a já věděla, že to cítí.

„Měl jsem se tě zbavit, když jsem měl šanci,“ řekl a hlas měl hustý a odkapávající jedem. Hruď měl přitisknutou na mou, boky tak blízko, že jsem cítila žár jeho těla. „Možná bys ji pak tak špatně neovlivňovala.“

„Pusťte mě, pane Thorne,“ řekla jsem chladným hlasem. Nedávala jsem najevo bouři, která ve mně zuřila.

Ušklíbl se, bylo to ostřejší, nebezpečné. Jeho stisk na mém krku zesílil, než mě náhle pustil a otočil. Vyhekla jsem, když mé tělo znovu narazilo na studené sklo, tentokrát obličejem napřed. Dlaně se mi připlácly na okno.

Sterlingova hruď se přitiskla k mým zádům, jeho tělesné teplo do mě pronikalo. Jeho ruce mi sjely po pažích, pak k pasu. Cítila jsem jeho drsné prsty na svých bocích. Byl blízko, příliš blízko, a co hůř... já chtěla víc.

„Co bys dělala,“ zašeptal, „kdybych si tě vzal přímo tady a teď, u tohohle okna? Přiměl tě mě prosit, abych tě nechal udělat se?“

Žaludek se mi sevřel. Strach, hněv a touha mnou cloumaly. Měla bych ho odstrčit, měla bych mu říct, ať ze mě sleze, ale neudělala jsem to. Místo toho jsem se o něj prohnula.

„To bych ráda viděla, jak to zkusíte, pane Thorne,“