~Sterling~

Vstával jsem brzy... Nebo to možná nebylo to správné slovo. Trpěl jsem nespavostí, takže spaní byl problém.

To vysvětlovalo, proč jsem byl už ve čtyři ráno v kuchyni, plně oblečený ve svém obvyklém úboru – obleku – a vařil kávu. Přešel jsem do obývacího pokoje a podíval se z oken. Už svítalo. Obloha zářila červeně, jako varování před nadcházejícím dnem.

Brzy se holky probudí. Když už mluvíme o „holkách“... Upil jsem kávu a došel k oknu, díval se na tiché město, až na pár aut a ranních ptáčat, která se pohybovala ulicemi jako duchové.

Měl jsem v Barceloně obchodní schůzku, což vysvětlovalo moji přítomnost ve Španělsku. Měl jsem končit o víkendu a v pondělí se vracet do New Yorku. Měl bych myslet na práci, logistiku, svůj rozvrh. Ale nemyslel.

Ne, myslel jsem na to, do čeho jsem se vrátil – můj dům napadený mou sestrou a její nejlepší kamarádkou.

Rosalind v sobě vždycky měla špetku tvrdohlavosti, ale nikdy to nepřerostlo v nic nezvladatelného. Dokud nepotkala Cassidy. Musel jsem Cassidy uznat, že vytáhla Rosalind z žalu po smrti našich rodičů. Ale Cassidy se u toho nezastavila. Měla schopnost povzbuzovat divokou, lehkomyslnou stránku mé sestry a přilévat do ní olej jako benzín do ohně.

A fakt, že mě Cassidy nenáviděla? No, to byl jen bonus. Jednou jsem zaslechl, jak říká Rosalind, že vypadám, jako bych měl v prdeli zaražené koště. Mohla se přetrhnout, aby mě ignorovala nebo vyvolala hádku – cokoliv, jen aby se mi dostala pod kůži.

A sakra, fungovalo to.

Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho tam stojím a zírám do prázdna, zatímco mi káva chladne. Pohyb v domě mě probral. Tělo mi ztuhlo v instinktivním střehu.

Dům byl dost velký na to, abychom se jeden druhému vyhnuli, ale já ji cítil. Cassidy. Ani jsem se nedíval, ale cítil jsem její přítomnost, žár jejího pohledu, který se mi propaloval do zad.

Bíž, blíž, až v místnosti zavládlo to zvláštní ticho, které uměla vytvořit jen ona. Neotočil jsem se.

Nemluvila. Jen prošla kolem mě ke krbu, její pohyby byly pomalé a rozvážné, jako by měla všechen čas světa. Nakonec jsem se otočil a změřil si ji chladným, hodnotícím pohledem.

Své měděné vlasy měla nahoře na hlavě sepnuté do ledabylého drdolu a pramínky jí rámovaly obličej. Zavřela oči a nasávala teplo ohně, řasy měla tmavé proti bledé kůži. Ty oči, když se otevřely, byly bystré a prohnané – jako liščí.

Přesunul jsem se k ostrůvku, který odděloval kuchyň od jídelny, a nadával si, že si na ní všímám věcí, po kterých mi nic nebylo. Ticho mezi námi bylo husté, napjaté.

Vstala, bez spěchu, a vykročila ke mně. Naše oči se střetly – zelené s černými – než rychle uhnula pohledem. Můj pohled ji proti mému lepšímu úsudku následoval a spočinul na tom, jak k ní přiléhalo tričko na spaní, na křivkách jejích nohou v těch zatracených šortkách, které sahaly sotva do půli stehen.

Ráno vypadala dobře, jako vždycky. Až moc dobře.

„Jestli už jsi mě přestal očumovat, tak mi uhni z cesty,“ řekla plochým hlasem s očima zúženýma do zamračení.

Zvedl jsem hrnek k ústům, lokl si hořké, studené kávy a oči z ní nespouštěl. „Tohle je můj dům,“ odvětil jsem stejným tónem. „Nemůžu ti stát v cestě.“

Ještě víc se zamračila a v očích jí blesklo něco ostřejšího než hněv. U kohokoliv jiného by ten pohled stačil k tomu, aby vzal nohy na ramena. Ale u mě ne.

Narovnala se v ramenou a zvedla bradu, jako by mě vyzývala, abych ustoupil. Neustoupil jsem. Nebyla dost vysoká, aby se mi vyrovnala, ani v tom nejlepším případě, ale nepotřebovala výšku, aby si udržela pozici.

Pěsti zaťaté, rty v úzké lince, celé její tělo se prakticky chvělo úsilím nevybuchnout. Stačilo málo, aby se vytočila, zvlášť když to přicházelo ode mě.

Prudce vydechla, její pohled uhnul od mého, když obcházela ostrůvek a mířila do kuchyně. Neotočil jsem se za ní, ale přesně jsem věděl, co dělá.

Cassidy Vance nebyla ranní ptáče bez své kávy. V tom jsme si byli, alespoň v něčem, podobní.

O chvíli později se objevila moje sestra Rosalind, kaštanové vlasy měla rozcuchané a oči těžké spánkem.

Věděl jsem, že obě holky spaly v jednom pokoji a na jedné posteli. Nechápal jsem, proč Cassidy vypadala takhle a Rosalind... takhle.

Zamumlala rozespalé „Dobré ráno“, když se protáhla kolem mě a stoupla si vedle Cassidy, která jí beze slova podala hrnek.

Rosalind se usmála a opřela se Cassidy o rameno, když se napila. Ten pohled mě skoro nutil obrátit oči v sloup.

Rosalind se otočila ke mně a všimla si, že jsem na její pozdrav neodpověděl. Zmateně svraštila obočí a chvíli na mě jen tak zírala.

„Dneska odjíždíme,“ řekla tichým, ale pevným hlasem. Při jejích slovech se mi v žaludku udělal uzel. Cassidy mi nevěnovala ani letmý pohled.

Podíval jsem se na hodinky a udělal dlouhý krok k pohovce, v hlavě se mi už honily myšlenky. „Zůstaňte,“ řekl jsem plochým, téměř lhostejným tónem.

Rosalind překvapením vykulila oči, její rozespalý výraz zmizel, jak zpracovávala, co jsem právě řekl. „Odjedu do konce víkendu,“ dodal jsem a popadl svůj kufr.

Podíval jsem se na Cassidy, jen na tak dlouho, abych zachytil její napjatý postoj, než jsem se otočil zpět k Rosalind. Vypadala, že se zmítá mezi zmatkem a mírným pocitem viny, ale Cassidy? Cassidyin výraz se ani nehnul. Pokud vůbec něco, vypadala ještě podrážděněji.

Bez dalšího slova jsem zamířil ke dveřím s kufrem v ruce. Cassidy jsem nevěřil. Ani trošičku. A rozhodně jsem je tu nehodlal nechat bez dozoru.

Tak bláhový jsem nebyl.